Gustav Flaubert / Prosté srdce

Gustav Flaubert / Prosté srdce
úklid knihovny

Text klasika v knize krásného provedení, z řady Spisů Gustava Flauberta, sv. VI, Aventinské knihovny klasiků, jako 265. svazek edice Aventinum vydal v roce 1930 v úpravě Františka Muziky Otokar Štorch-Marien, tiskl Janata v Novém Bydžově. Už krásný předsádkový papír, pověstné „A“ (za Aventinum), jediné na stránce ještě před patitulem, doslov Tři povídky Otokara Šimka, který knihu, obsahující kromě Prostého srdce ještě Legendu o svatém Juliánu Pohostinném a Herodias, redigoval. Šimek zmiňuje, že tyto tři texty vyšly už ve francouzském originálu u Charpentiera v roce 1877 v pořadí, v jakém je máme i v české podobě, samy ale vznikly v jiném pořadí, byť v krátkém období dvou let. Stylem se ovšem poněkud liší – Prosté srdce lze přirovnat k Paní Bovaryové, obě „historické evokace“ pak k románu Salambo.

Vznik těchto textů je podle Šimka provázen životními otřesy, v roce 1869 zemřel Flaubertův blízký přítel Louis Bouilhet, v roce 1872 matka. V tu dobu dokončil Pokušení sv. Antonína, vrací se k námětu příběhu o dvou písařích, který vykrystalizuje v román Bouvard a Pecuchet, současně píše satirickou hru Kandidát. Krach manžela jeho drahé neteře Karolíny Commanvilla, a pozbytí vlastního majetku, kterým ručil, ho donutil pozměnit jeho plány. V roce 1875, kdy se krize dovršila a spisovatel odejel k příteli přírodopisci Jiřímu Pouchetovi, vzdal se myšlenek na příliš nesnadné romány a pustil se do zpracování legendy o sv. Juliánu Pohostinném, která ho zajímala již od mládí, kdy ji, v roce 1846, spatřil při výletě v jednom kostele vyobrazenou na malovaném okně. Týž námět zobrazovalo i okno rouenské katedrály, a právě jeho reprodukcí bylo ozdobeno jeho vydání Tří povídek. Po několika verzích dokončil Flaubert zpracování legendy v roce 1976, tedy třicet let po prvním impulsu. Poté se pustil do Prostého srdce. Tato povídka souvisí úzce se vzpomínkami na matku. V Korespondenci nalezneme souvislosti s detaily rodinného prostředí básníka, které se pak promítnou do povídky. Předobrazem paní Aubinové v ní pak byla paní Allais z Pont-l´Éveque, teta básníkovy matky. Nakonec se ujal práce na povídce poslední i v celém souboru, Herodias, k níž byla největším impulsem orientální cesta v letech 1849-1951.

Hlavní hrdinkou povídky Prosté srdce je Felicita (v novějších překladech Blažena, což je adekvátní překlad, Felicitas v antice je personifikace štěstí a plodnosti, představovaná s „rohem hojnosti“, slovo je příbuzné slovu felix, šťastný, v pohodě), služka paní Aubinové, měšťanky. Žena, která měla „jako každá jiná svůj milostný příběh“, muže, do kterého se zamilovala, který si ale, aby byl ochráněn před odvodem, vezme starou, ale velmi bohatou ženu, která bude mít peníze na jeho vyplacení. Paní se po smrti svého muže musela zbavit velké části majetku, má dvě malé děti, sedmiletou Pavlu a čtyřletou Virginii. Neohroženou Karlu z povídky od Boženy Němcové připomíná odvaha a rozvaha Felicity v okamžiku, kdy děti ohrožuje rozzuřený býk a ona odvrátí jinak jisté neštěstí. Lékař doporučí churavým dětem lázně Trouville u moře. Felicitu jednoho dne osloví Nastasie Lerouxová, rozená Barettová, její ztracená sestra, s malým Viktorem. Paní se vrací zpět, Virginii pak dá na vychování k Uršulinkám do Honfleur (města při ústí Seiny), těžce nese odloučení od dítěte. Také Felicitě je líto, že „již nemůže česti vlásky, šněrovati botičky, ukládati ji ke spánku“. V neděli po mši přicházíval Viktor, který mezi tím vyrostl, rodiče mu ukládali, aby vždy tety něco „vytáhl“, cukr, mýdlo, peníze. Když ještě více vyrostl, odejel na dlouhou plavbu, dostává zprávy, že dojel až do Havany. A později další zprávu, že zahynul. Když dostal žlutou zimnici, pustili m lékaři v nemocnici příliš mnoho žilou. Také Virginie je stále churavá a chřadne, Felicita ji již nezastihne v klášteře živou. Dvě noci se u ní modlí a kropí prostěradla svěcenou vodou. Její matka paní Aubinová netečně po několik měsíců sedí nečinně ve svém pokoji. Felicita chodí na hřbitov, ačkoli to má zakázáno. Druhý potomek paní, syn Pavel, se povaluje po krčmách, je bez kariéry, dělá dluhy, které ona za něj platí. Léta plynou, vypukne Červencová revoluce, Felicita se stará o vojáky nemocné cholerou. Do místa se přistěhuje podprefekt s manželkou, dcerami, černochem a papouškem.  Papoušek se jmenoval Lulu, a když byl podprefekt povýšen na prefekta, odjíždějí a papouška paní Aubinové darují. Tu však omrzel a dala jej Felicitě, jíž připomíná Ameriku a zemřelého synovce. Jednou jí v parku uletěl, zoufale ho hledala, a přestože se vrátil, ze šoku už se nikdy nevzpamatovala (opravdu to takto je v knize popsáno). I když postupně takřka úplně ohluchne a „malý okruh jejích představ se ještě zúžil“, jediné, co slyší je křik papouška. Papoušek je vlastně to jediné, na čem jí záleží. Když pak chcípne, reaguje – jako ostatně vždy – její paní necitlivě: Tak si ho dejte vycpat. A ona tak opravdu učiní, ujme se toho lékárník v Le Havru. Syn Pavel se konečně vyhrabal z problémů a přivedl matce ukázat nevěstu. Po smrti paní Felicita žije v prázdném domě, který bude na prodej. Také její čas se pomalu naplňuje. Vrací se k papouškovi, u něhož shledává podobnosti s Duchem Svatým. Vypelichaný papoušek je umístěn do kostela. Nastávají poslední hodiny Felicity.

Zádušní starostové, zpěváci i děti seřadili se po třech stranách dvora. Kněz vystoupil zvolna po stupních oltáře a postavil na krajkovinu veliké, zlaté zářící slunce. Všichni poklekli, nastalo hluboké ticho. Prudce rozkývané kaditelnice sklouzaly po svých řetězech.

Modravý dým vystoupil až do světničky k Felicitě. Roztáhla chřípí, vdechujíc jej s mystickou rozkoší, pak zavřela oči. Její rty se usmívaly. Srdce jí tlouklo čím dál, tím pomaleji, stále nezřetelněji, mírněji tak, jako se pramen vyčerpává a ozvěna doznívá; a když vydechla naposled, domnívala se, že vidí v pootevřeném nebi obrovského papouška, který se jí vznáší nad hlavou.
(závěr povídky)

O tom, že příběh sto padesát let starý není pasé, svědčí skutečnost, že byl v roce 2008 zfilmován s týmž titulem Prosté srdce. S bressonovským asketismem natočený film o nenaplněných citech a potlačovaných vášních. Ve filmu, stejně jako v předloze, povídce Gustava Flauberta, je hrdinkou všemi odstrkovaná a přehlížená prostá žena, čisté srdce, jež je vždy připraveno soucítit a obětovat se. Sandrine Bonnaireová v roli Félicité exceluje svým psychologicky jemně odstíněným výkonem, říká oficiální text distributora. Režie Marion Lane, film je její celovečerní debut. Jak je i z této stručné charakteristiky zřejmé, je příběh Felicity/Blaženy jednou z podob prostého, event. i ušlechtilého člověka. S akcentem na to první (máme-li na paměti anglický překlad, „simple“, jednoduchý) to jsou všichni ti „prosťáčkové“, které známe už od osvícenců (Voltairův Prosťáček) až po Forresta Gumpa (jedna z nejznámějších filmových rolí Toma Hankse), ve vedlejší přihrádce se pak mohou nacházet „podivíni“. S akcentem na druhou podobu to jsou všichni ti idealizovaní obětavci, které známe i v české literatuře, od Boženy Němcové a K. V. Raise (Zapadlí vlastenci) až po Vladislava Vančuru (Pekař Jan Marhoul) a možná až do dneška. V obojím smyslu charakterizuje i jeden ze studentských příspěvků, „referátů“ na odkaze, připojeném dole.

https://studentka.sms.cz/referat/gustave-flaubert-proste-srdce
Gustav Flaubert, Prosté srdce, Spisy Gustava Flauberta VI, Aventiská knihovna klasiků, 265. sv. edice Aventinum, vydal r. 1930 za redakce O. Šimka a v úpravě F. Muziky Dr. Ot. Štorch-Marien, přeložil Otto Rádl, tisk Grafické závody V. & A. Janata v Novém Bydžově.

text referátu (z adresy nahoře, děj jej popsán poměrně podrobně a výstižně):
Gustave Flaubert - Prosté srdce
-první z triptychu 3 povídek
-napsal tuto povídku 4 roky před smrtí
-účast s udřenou venkovskou ženou: stará služka na hospodářské výstavě v Paní Bovaryové, Blažena v Prostém srdci
-charakteristika hlavní postavy:
-Blažena - venkovský dříč, tichý služebný duch v domě chudnoucí měštky, zalité už jen slabým odleskem zašlé slávy; prosťáček boží; tvor bláhově dobrý, žijící jen pro druhé a druhými, ztělesnění člověka, kterému je smysl života dán tím, že ustavičně slouží, ustavičně se rozdává-v důvěřivosti svému milenci, pak v mateřské lásce dětem svých pánů, jindy v štědrosti nehodným příbuzným nebo v soucitu nemocnému člověku, nakonec v naivně extatickém vytržení papouškovi, ve kterém vidí tělesnou obdobu Ducha svatého.
Člověk sražený životním neštěstím na dno ponížení a sociální bezbrannosti, ale zachraňuje se z nich mocí nesmírné lásky ke všemu, čemu slouží. V naivním výkladu víry nakonec podle zpodobení na
kostelním obraze ztotožnila papouška s Duchem svatým.
Žena, jíž jsou křivdy a ponižování denním chlebem, převyšuje nakonec své okolí čistotou své naivní víry.
Blažena-niterně zvládnutá postava, složitá ve své jednoduchost
-prostředí-maloměsto-dům paní Aubainové
-Flaubert zplnoprávnil popisný detail-přestává mít pomocnou úlohu a stává se plnoprávným výrazem uměleckého záměru; nastolil přísný řád skladebné, rytmické a melodické harmonie; výběr a koncentrace, styl naprosté nutnosti
-děj:
Celých 50 let záviděli měšťanky paní Aubainové její služku Blaženu. Za málo peněz zvládala spoustu domácích prací, zůstala své paní věrná i přes její nevybíravé chování. Paní se vdala za mladého, ale nemajetného krasavce; na počátku roku 1809 jí zemřel a zůstaly jí 2 maličké děti a spousta dluhů. Prodala své nemovitosti kromě statku v Toucques a statečku v Geffosses, odstěhovala se do menšího domu za tržnicí. Blažena měla u ní malý pokojík, byla pilná a šetrná. Měla hubený obličej a pronikavý hlas. Ve 25 letech by jí hádali 40 let. Od padesátky nebylo poznat, jak je stará. I ona měla svůj milostný příběh: otec, zedník - spadl z lešení a zabil se. Pak jí zemřela matka a sestry se rozprchly. Blaženu vzal k sobě jeden nájemce dvora, byla bita, vyhnali ji za krádež, jíž se nedopustila. Našla si službu jinde, zaměstnavatelé ji měli rádi, kamarádky na ni žárlily. Když jí bylo osmnáct, vyzval ji k tanci jeden mladík na muzice. Nabídl jí pak doprovod domů, na kraji pole ji povalil. Dostala strach, začala křičet a mladík utekl. Potkala ho jindy a on se jí omluvil. Theodor na ni naléhal a ona svolila k prvním schůzkám. Jen čest jí bránila, aby podlehla. Nabídl jí, že si ji vezme. Pak se jí svěřil, že ho minulý rok rodiče vyplatili z vojny, ale každým dnem mohl být povolán znovu. Měl z toho strach. Stále na ni naléhal. Aby se zachránil před odvodem, oženil se se starou, velmi bohatou paní Lehoussaisovou z Toucques. Blažena byla zoufalá. Odešla ze služby. Sehnala si službu u paní Aubainové a stará se o její dvě děti: Pavla /7 let/ a Virginii /4 roky/. Poté co na malém pikniku vylekal paní a děti zdivočelý býk, dostala z toho Virginie otřes. Lékař jim doporučil lázně Trouville. Cestou projížděli Toucques, kolem domu paní Lehoussaisové. Přespí u paní Liébardové a pak přijíždějí do Trouville. Trávily čas koupáním
v moři, odpočinkem na louce. Nejoblíbenější zábavou byla podívaná na návrat rybářských lodí do přístavu. Tam také Blažena poznává svou ztracenou sestru. Zamilovala si její ho syna a starala se o ně, očividně ji využívali. To se nelíbilo paní Aubainové, a tak se vrací domů. Pan Bourais poradí při volbě gymnázia pro Pavla. Odjíždí do Caen. Protože chtěla paní Aubainová dát své dceři dokonalé vzdělání,
posílá ji do pensionátu k Uršulinkám. Blažena nese velmi špatně odloučení od Virginie. Věnuje se velmi svému synovci Viktorovi a jeho rodina ji velmi využívá, vždy z ní nějaké peníze či něco jiného
vyloudí. V pondělí, 14. července 1819 odjíždí synovec na 2 roky pryč, do Havany. Blažena na něho stále myslí. Její paní má strach o Virginii, která je křehkého zdraví. Přichází dopis, že Blaženin synovec zemřel. Služka je velmi nešťastná. Virginie onemocní, poté se její stav zlepší, ale nakonec podléhá
zápalu plic. Obě ženy spojuje zármutek nad ztrátou Virginie. Paní Aubainovou sužuje Pavlovo chování: ničemu se pořádně nevěnuje, potlouká se po kavárnách a sotva za něho stačí platit dluhy. Vypukla Červencová revoluce. Stěhuje se sem podprefekt-baron Larsonniére s manželkou, dospělými dcerami, černochem a papouškem. Blažena se stará o vojáky a ošetřuje nemocné cholerou. Zvláště jeden stařec je na ní závislý. Nakonec umírá na nádor. Dostává darem papouška od manželky podprefekta, když se odstěhovali. Jmenoval se Lulu a Blažena si ho hned zamilovala. Jednoho dne jí uletěl, zoufale ho hledala, až ji znovu přiletěl zpátky. Nikdy se z toho nevzpamatovala. Nachladila se a dostala angínu, brzy na to zánět středního ucha a o 3 roky později úplně ohluchla. Neustále jí hučelo v uších a to ji nakonec docela pomátlo. Papoušek je jejím světlem v životě a přirovnává ho k Duchu svatému. Jednoho dne ho nachází mrtvého. Na radu lékárníka ho nese do Le Havru na vycpání. Po 6 měsících ho konečně dostala vycpaného. Konečně po vystřídání několika zaměstnání objevil pro sebe Pavel to pravé povolání-registraturu! Přivedl představit svou nevěstu matce. Byla velmi pyšná a dotkla se Blaženy. Další týden se dozvídá paní Aubainová, že pan Bourais spáchal sebevraždu. Začalo se pochybovat o jeho poctivosti, přišla na řadu jeho podvodů, zpronevěra nedoplatků nájemného a mimo to měl ještě nemanželské dítě. V březnu ve věku 72 let skonala. Blažena ji velmi oplakala. Nepřipadá jí spravedlivé, že umřela dříve než ona. Přijíždí snacha, prohledá zásuvky a nechává si několik kusů nábytku a jiných věcí, jinak dům dává na prodej. Paní Aubainová odkázala Blaženě slušný důchod. Blažena se uzavřela do sebe, opouští jí síly. Matka Simonová ji pomáhá. Dostává zápal plic. Daruje svého vycpaného papouška jako oltářní dar farářovi. Umírá.