Giuseppe Verdi / Aida Finale II
29.09.2015 22:02Giuseppe Verdi / Aida Finale II
skladby v repertoáru PSO
Skladby „italské sestavy“, tzn. nového repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru podzimní sezóny 2015, patří k těm nejznámějším v hudební historii. Souvisí to pochopitelně s italskou zpěvností, což je určitý dost obtížně vysvětlitelný pojem, a pak také s tím, že to jsou skladby, které se – právě většinou oním jedním motivem, známým dnes jako popěvek – prosadily jakožto součást „světového hudebního dědictví“, abych parafrázoval termín UNESCO. Je přitom zajímavé, že pro toho, kdo tyto skladby nezná, nemusí být ta či ona skladba po dvou taktech rozpoznatelná, protože ono známé téma zazní teprve později. O to zajímavější je tyto skladby hrát, protože dochází k určitému očekávání, podobně jako v románu u příběhu, který by měl být nějak zakončen, se najednou „rozsvítí“ tóny známé melodie.
Opera Aida Guiseppe Verdiho patří nejspíš k těm nejznámějším operám nejen italského skladatele, ale světového operního repertoáru vůbec. Jméno pravděpodobně staroegyptského původu, které se písemně vyskytuje poprvé v jedné povídce egyptologa Augusta Ferdinanda Marietteho (1821 Boulogne-sur-Mer – 1881 Káhira), zakladatele Památkové ochrany a Egyptského muzea v Káhiře. V arabském jazykovém prostoru označuje „návštěvníka“ či „příchod“, ve svahilštině „užitek“ či „odměna“, existuje i pravopisná varianta Ayda. Kdyby ale zůstalo u Marietteho povídky, pravděpodobně by dnes nikdo jméno Aida neznal. Proslavil je až italský skladatel Guiseppe Verdi, a jeho Aida je považována zároveň za vrchol jeho díla.
Verdiho hudebně dramatické dílo vzniklo rovněž pro operu v Káhiře, Mariette napsal scénář, podle něhož pak zpracoval libretto Antonio Ghislanzoni (1824 – 1893), italský spisovatel a libretista. Ghislanzoni napsal řadu libret, je rovněž autorem libreta pro Verdiho Sílu osudu (Las forza del destino, 1862, St. Peterburg, nová verze, kterou zpracoval Ghislanzoni, 1869, milánská Scala). Operu si objednal egyptský chediv Isma'il Paša při příležitosti otevření Suezského průplavu a zdráhající se osmapadesátiletý skladatel, jehož Rigoletto bylo uvedeno již při otevření nového divadla, podlehl a objednávku přijal až po nabídce vysokého honoráře.
Příběh vzniku opery je znám (kromě toho je popsán i na české Wikipedii), zmíním tedy jen dvě příznačné (paradoxní) skutečnosti: První je, že hlavní roli měla zpívat Verdiho přítelkyně českého původu Tereza Stolzová, druhá, že nakonec ji na premiéře zpívala Antonietta Anastasi-Pozzoni, protože ani autor, ani sopranistka kvůli prusko-francouzské válce nemohli odcestovat (dirigentem byl Giovanni Bottesini) a Stolzová zpívala teprve na evropské premiéře v La Scale (v únoru 1872), v Káhirské opeře pak, jak Wikipedie říká, podepsala smlouvu na třicet představení za astronomický honorář 150 000 franků.
Nebudu v tomto příspěvku opakovat děj, který je dohledatelný na řadě míst. Všimnu si pouze nástroje, použitého pro triumfální pochod, který je v repertoáru Podkrkonošského symfonického orchestru. Jsou to tzv. „Aida-trubky“, famfáry s třemi ventily v ladění C, B, H a As, asi 1,5 metrů dlouhé. Mají pronikavý a zářivý tón. Tento druh trubek nebyl již nikdy žádným skladatelem předepsán. Trubky byly vyrobeny speciální pro tuto operu a byly vytvořeny podle staroegyptských vzorů. Protože Verdi chtěl operu v Egyptě provést autenticky, informoval se o nástrojích z doby faraonů. V Plutarchově líčení našel místo, že egyptské trubky připomínají zvuky oslů. Zaúkoloval pařížského stavitele hudebních nástrojů Adolpha Saxe (ano, toho, co vytvořil saxofon), aby vyrobil trubku, která bude znít podobným způsobem.
Aidovka je popsána také na stránce o trubce na Wikipedii.
https://de.wikipedia.org/wiki/Aida_%28Oper%29
https://cs.wikipedia.org/wiki/Trubka
———
Zpět