Gioacchino Rossini / Ouvertura Vilém Tell

Gioacchino Rossini / Ouvertura Vilém Tell  
skladby v repertoáru PSO

Pařížský časopis La Revue musicale v dubnu 1928 napsal, že Rossini slíbil nové dílo pod názvem Guillaume Tell (Guillaume je francouzsky Vilém), zároveň ale prohlásil, že tato opera je z pera skladatelova ta poslední. Rossini, jeden z tehdejších nejznámějších skladatelů, se tohoto prohlášení držel.

Šestatřicetiletý skladatel se cítil vyhořelý a vyčerpán. Takřka po dvě desetiletí komponoval až pět oper ročně pro různé operní domy, většinou na smlouvu, celkem jich napsal 39. Díky dobrým investicím a radám přátel v bankovním světě byl nicméně finančně zabezpečen, kromě toho měl králem zajištěnu doživotní rentu, přesto se docela komponování nevzdal, dokonce se později ještě podruhé oženil, takže to s tím zdravotním stavem nebylo tak špatné.

Jako libretistu si Rossini zvolil nejprve Eugéna Scribea, který pro něj napsal už předtím libreto Le Comte Ory. Ten mu ovšem nabídl pouze téma Gustave III, které později zhudebnil  Guiseppe Verdi pod názvem Un ballo in maschera (Maškarní ples) či La juive (Židovka), které ale Rossini odmítl (zhudebnil jej později jako své nejvýznamnější dílo Jacques Fromental Halévy). Rossini se tedy obrátil na Etienna de Jouy. Ten napsal libreto o 700 verších a čtyřech dějstvích, což skladatele rozčílilo. Zadal Hippolyte Louisovi Florentu Bisovi, aby operu přepracoval.  Ten přepsal především problematické druhé dějství a došel k akceptovatelnému rozsahu libreta. Některé pasáže probíral skladatel s Armandem Marrastem, mužem revolučního smýšlení, a ten některé své politické názory promítl do díla (není tedy u Anny Hostomské komentář o revolučnosti záležitost poplatnosti době – její Průvodce, v němž se píše o opeře jako pouze jedné ze dvou, vedle Lazebníka sevilského, vyšel v roce 1962, já převádím z německé Wikipedie).

Hudbě i libretu věnoval Rossini – při vědomí, že se jedná opravdu o poslední operu – velkou pozornost. K tomu bylo toto dílo první skutečná „grand opéra“ pro Pařížskou operu. Jeho ostatní francouzské opery byly pouze přepracováním oper italských. Tyto opery byly publikem nadšeně přijaty, ne tak ale tiskem a odbornou veřejností. Vzhledem k tomu, že Rossinimu nikdy nebyla lhostejná kritika, snažil se v tomto případě o úspěch i u ní. ¨

Premiéra se konala 3. srpna 1829, informace o ní byly různorodé, nicméně tisk byl ke skladateli nakloněn. Brzy ale došlo k tomu, že byla opera mrzačena. Adolphe Nourrit, proslulý tenor v operním domě v roli Arnolda měl s ní problémy a brzy vynechal při představení některé části, během jednoho roku byla opera zkrácena na tři dějství.  V Itálii bylo dílo uvedeno v září 1831 pod názvem Guglielmo Tell s velkým úspěchem, do italštiny je přeložil Calisto Bassi, hlavní básník milánské La Scaly, díky liberálnímu smýšlení velkorysého velkovévody Leopolda II. Toskánského bylo uvedeno bez jakýchkoli změn.  Jiné to ale bylo v Miláně, tam zasáhla habsburská cenzura, která vyžadovala, aby děj byl přemístěn do Skotska, a podobně opera dopadla v Římě či Petrohradě.

Ouvertura Viléma Tella sloužila po dlouhá léta jako hudební pozadí rytířských scén, především u různých komedií.  Německá Wikipedie uvádí celou řadu filmů, v nichž je tato hudba použita, mj. svého času v populárním snímku Good Bye, Lenin! Podobně to jsou i komputerové hry, jako třeba Day of the Tentacle, kde zazní hudba k Vilému Tellovi v intru. Část skladby tvoří titulní hudbu v televizním seriálu i u nás sledovaného, totiž Texas Rangers.

Kopíruju ještě z textu programu našeho hudebního tělesa, SOČRu (na rozhlasových stránkách) Populární je i romanticky laděná hudba předehry, počínající dojímavou kantilénou ve violoncellech, na niž navazuje překrásná melodie, přednášená sonorním hlasem anglického rohu a doprovázená virtuózními girlandami flétny. Po doznění tohoto výsostně lyrického oddílu nastoupí ostře rytmizovaná fanfára, jež uvede pochodové téma vítězného závěrečného pochodu.

Tento komentář a poslech první ukázky osvětluje, jak to vlastně s Ouverturou k Vilému Tellovi je. Kompletní partitura, jak je předchozí text popisuje, je muzika na dvanáct minut (tj. zhruba délka třeba Straussova valčíku Na krásném modrém Dunaji) a vlastně se skládá z několika částí. Známý je v podstatě nicméně (a tak ho také PSO hraje) závěrečný pochod (Finale), kde zazní také ona známá melodie.

https://de.wikipedia.org/wiki/Guillaume_Tell

https://cs.wikipedia.org/wiki/Vil%C3%A9m_Tell_(Rossini)

https://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/499384

Poslech
Celé znění
https://www.youtube.com/watch?v=xoBE69wdSkQ
Finale
https://www.youtube.com/watch?v=c7O91GDWGPU
Živá nahrávka / Herbert von Karajan
https://www.youtube.com/watch?v=qOofwWT3Edc
The Lone Ranger (užití hudby)
https://www.youtube.com/watch?v=_EMMH0NBcLU
Ale nejlepší je z těch nahrávek Karajan (alespoň z těch, co jsem neposlechl, pak je na YouTube dostupné všechno možné včetně Mika Oldfielda či různých dechových orchestrů či André Rieua).