Gioacchino Rossini / Ouvertura Lazebník sevillský

Gioacchino Rossini / Ouvertura Lazebník sevillský
skladby v repertoáru PSO

Předehra k opeře Lazebník sevillský je třetí skladba, kterou má Podkrkonošský symfonický orchestr na svém italském programu podzimní sezóny roku 2015 od Gioachina Rossiniho – vedle Straky zlodějky a Viléma Tella. Neodolám jazykové hříčce, kterou hudebníci PSO občas použijí vzhledem k tomu, že místo zkoušek (i sídlo orchestru) je v Semilech – říkáme Lazebník semilský. Na otázku, kterou si kladu, proč právě Lazebník sevillský je nejproslulejší operní dílo italského skladatele, asi v tomto příspěvku nicméně nebudu schopen dát bezpečnou odpověď. Tane mi na mysli totiž otázka, zda dnes námět, který byl ve své době tématem atraktivním, je i dnes tím důvodem, proč se opera objevuje tak často na jevištích světových operních domů.

Pokud důvodem úspěchu byly v době vzniku mimohudební souvislosti, měli bychom uvést, že všechny tři divadelní hry Pierre-Augustina Carona de Beaumarchaise, v nichž je hlavním hrdinou Figaro, byly velice úspěšné. Dvě z nich se staly předlohou pro vytvoření jedněch z neúspěšnějších oper ve světovém hudebním dědictví – vedle našeho Lazebníka sevillského je to Mozartova Figarova svatba, rovněž jedna z nejznámějších, třetí divadelní kus, totiž Provinilá matka (La Mère coupable), jejíž děj se odehrává dvacet let po předchozí hře v trilogii, Figarově svatbě, se setkala s fenomenálním úspěchem. Doplňme ještě pro úplnost data vzniku divadelních her (Lazebník sevillský, 1775, Báječný den aneb Figarova svatba 1784, Provinilá matka 1792, světová premiéra se uskutečnila 1792).

Vstup na jeviště totiž toto hudebně dramatické dílo nemělo jednoduchý. Lákavý námět před Rossinim zpracovalo už několik skladatelů, dokonce první z nich byl Friedrich Ludwig Benda ze slavné české rodiny Bendů (narodil se ve městě Gotha v Duryňsku, jeho otcem ale byl Jiří Antonín Benda, opru F. L. Benda složil v roce 1776), Johann Abraham Peter Schulz (1786), Nicolas Isouard (známý též jako Nicolò Isouard, 1797), ale především pak ve své době proslulý italský skladatel Giovanni Paisiello. Jeho opera Il barbier di Siviglia měla světovou premiéru v roce 1782 v St. Petersburgu a kolem roku 1800 se hrála po celé Evropě. Proto se také Rossiniho opera uváděla zpočátku jako Almaviva, anebo Marná špatnost (Almaviva, o sia l'inutile precauzione). Anna Hostomská ve svém Průvodci operní tvorbou komentuje tento „velmi dramatický průběh“, který měl vstup Rossiniho opery do jevištního života:

Paiseillo se svými přáteli se postaral o to, aby už počáteční nálada v divadle byla nepřátelská. K tomu přistoupila okolnost, že obecenstvo bylo nečekanou silou, odvahou, duchem a přímo bláznovstvím některých scén přivedeno z míry a že představení pronásledovaly skutečně četné nehody přímo na jevišti (publikum například pokřikovalo „mňau“ na kočku zatoulanou na jeviště). „Lazebník“ skončil přímo fiaskem. Zato však hned druhé provedení znamenalo velký úspěch, s nímž se „Lazebník“ již nikdy nerozloučil. Zaslouží si toho. Bohatství melodií, živě tryskající humor, dramatická údernost přímo oslňují. Opera je nejvěrnějším obrazem své doby, i když prvotní ostře sociální problémy literární předlohy, Beaumarchaisovy revoluční hry, byly v libretu hodně zmírněny. Tak hrabě Almaviva je tu jen bezradný zamilovaný mladík, toužící po lásce, ne poživačný feudál, a Figaro docela ztratil svou odbojnost proti pánům, sou vzpurnost proti násilí a bezpráví, i svou lidovou moudrost Beaumarchaisova lazebníka, člověka, jenž na vlastní kůži zakusil bídu a útisk, jak to lící ve svém rozsáhlém činoherním monologu, Rossiniho Figaro je jen chytrý chlapík, všeuměl, jenž je za pár zlaťáků ochoten pomoci hraběti a vlastně komukoliv. Přesto i v opeře zůstaly nezměněny demokratické tendence a zesměšnění vládnoucí třídy je dostatečně silné. Lidový temperament a jeho umělecké ztvárnění, teplý, ryze jižní ráz hudby prostě melodické, se střídavými náladami, teplý, ryze jižní rázhudby prostě melodické, se střídavými náladami, jasnými charakteristikami postav, rozjásanou nevázaností a zdravým humorem nikde nepřestupuje mez vkusu, nepřechází do triviálnosti a laciných efektů.

Nu vida. Odpověď, se kterou jsem váhal, nám dala Anna Hostomská v plné míře. Myslím, že už nemusím vyhledávat další argumenty, takové hodnocení nenajdeme ani v článcích na německé či anglické Wikipedii, kde je (zvláště na té anglické) dílo zevrubněji rozebráno.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Figarova_svatba
https://de.wikipedia.org/wiki/Le_nozze_di_Figaro

https://www.youtube.com/watch?v=gyxPtsvWRhQ