Fráňa Šrámek / Past

Poslední prozaické dílo Fráňi Šrámka (zatímco básnické ještě nekončí) v řadě románů, které můžeme seřadit jako tetralogii – Stříbrný vítr (1910, přeprac. 1921) – Křižovatky (1913) – Tělo (1919) – Past (1931, F. Buriánek uvádí ještě nedokončený a nepublikovaný náčrt románu Sekyra) můžeme vnímat takřka jako projev misogynie. Ženy, především a v nejvyšší míře rafinovaně sobecká Andula, nevycházejí v podání píseckého/soboteckého básníka příliš lichotivě.

Kdysi jsem četl na jiném místě úvahu, že zatímco odpovědi na naléhavé otázky po základních věcech života, které si klade student Jeník Ratkin ve Stříbrném větru, románu pro čtenáře jeho generace kultovním (kdyby se to slovo v tomto smyslu tenkrát používalo), tedy vedle zkoumání a pochybností boží existence  erotický vztah mezi mužem a ženou, jsou součástí citového a myšlenkového zrání mladého člověka, a  jeho naplnění je příslibem budoucnosti (závěrečná otázka autora v dialogu s hlavním hrdinou či spíše výzva, zda slyší ten „stříbrný vítr“, smyslové opojení a roztoužení se v dalších románech, pokud bychom je vnímali jako vyšší celek, postupně proměňuje ve stále krutější zklamání „ tělo“, v jehož životní sílu vkládal básník veškerou energii, se ukazuje jako něco, co klade zrádné nástrahy a které se konečně vyjevuje jako „past“.

František Buriánek, autor celé řady studií nejen o samotném Šrámkovi, ale i o celé „generaci buřičů“ (vedle Šrámka, František Gellner, Viktor Dyk, Karel Toman či Jiří Mahen, případně S. K. Neumann) v doslovu ke knize říká, že „to z něho až mrazivě dechne pustým pocitem životního zklamání a marnosti. Ne už jen láska, ale celý život je pastí…“, hovoří o „bezútěšné koncepci lásky a života“,  Šrámek zpodobňuje v románu „zpackaný život“ atd.  Vysvětlení této skeptičnosti můžeme nalézt hlavně v tom, že problém sexuálního vztahu muže a ženy zaujal v Šrámkově pohledu na svět tolik místa, že mu až „zaclonil ostatní vztahy člověka ke společnosti, ostatní jeho cíle a tužby“. Buriánek ovšem vysvětluje – v souladu s dobovými požadavky na literární kritiku – celou záležitost ideologicky, v měšťácké společnosti se člověk stává „bezohledným sobcem“ a vnímání života je důsledkem toho. (na obranu někdejšího univerzitního profesora je nicméně je třeba říci, že na druhé straně poukázal na jazykové a estetické kvality textu, ale k tomu se ještě dostaneme).

Já sám jsem jako student už nebyl z té generace, která Šrámka a jeho zasněnou roztouženost adorovala (za nás se „nebalily“ holky na básničky, ale na písničky s kytarou) a byl jsem (s trochou ironie) s naším prvním národním umělcem rychle hotov, když jsem jej v pokusu o jakousi gnómu označoval jako „věčného puberťáka“. Dnes mne spíš zajímá, do jaké míry je kniha po dalších padesáti letech (před sebou mám vydání z r. 1957), po obsahové i textové stránce přijatelná pro českého čtenáře. Do jaké míry je překážkou jazyk, který se pochopitelně mění a „zastárává“: „Jak snad postřehuješ, situace uzrává na spadnutí.“ (260, ze závěrečného rozhovoru přátel Ladislava a Jana) „Pozor, hochu. Nech zatím můj humor stranou, je to humor hodně dodatečný. Pochybuji, že jsem jím byl okrášlen již tehdy.“ (261, týž rozhovor) „Vmetla mi v tvář, že jsem se v jisté roli nepohyboval s náležitou opatrností. … Refrénem těch otázek bylo, chci-li nésti všechny důsledky svého činu.“ (261, dtto). Myslím si, že čtenář se pros jazykovou proměnu i delšího odstupu umí přenést (dokonce po určitém zlomu může získat novou estetickou kvalitu starobylosti), spíš ale může vadit toporně dnes působící vedení dialogu – přestože právě Šrámkova (a Čapkova) generace posunula jazyk směrem k jeho hovorové podobě. Dalším momentem Šrámkova jazyka je metaforičnost a náznakovost, charakteristická pro impresívního básníka, která ale zároveň v próze představuje značnou odlišnost v používání jazyka ve srovnání s dneškem a může představovat takřka nepřekonatelný příkop pro dnešního čtenáře. Citované věty fakticky hovoří o tom, že Ladislav udělal herečce dítě, což ona nesla nelibě (není to příliš zřejmé, že?). To ovšem souvisí, stejně jako souvisí jazyk se společenskými konvencemi, se způsobem vyjadřování, které ve Šrámkově době nebylo takto přímočaré a prvoplánové a podléhá např. určitým zvyklostem etikety. A věřím (aniž bych samozřejmě podezříval dnešní čtenáře z nedostatku důvtipnosti), že některé souvislosti textu mohou až uniknout či vytratit se.

K radikální společenské proměně ovšem došlo v řadě mezilidských vztahů, tak nejspíš důvěrný rozhovor Ladislava a Jana v závěru knihy, z něhož jsem vybral dvě věty, může působit zcela jinak než v době, kdy důvěrné přátelství dvou mužů (u Šrámka, ale i u jiných spisovatelů se objevuje často) mělo v životě jiné místo než dnes (vzpomenul jsem si na sociologickou studii, kterou jsem kdysi četl, o přátelském „dotýkání“ lidí v běžném společenském styku, jeho mapa na lidském těle se v posledních desetiletích radikálně proměnila, lidé se běžně takřka „nedotýkají“, tzn. některé dotyky, „objetí“ aj. mezi muži, by dnes mohly být čteny dokonce jako jiná sexuální orientace). Takže je to poněkud paradoxní: Dnešní (literární) normy popisu a vnímání intimních styků jsou daleko „drsnější“ (Philip Roth, Chuck Palahniuk, abych vybral ty nejzřetelnější, pravda opravdu trochu extrémní příklady), na druhou stranu jsou vztahy mezi lidmi možná v něčem odtažitější, rezervovanější. Ale to už zabíhám příliš do šíře mimo rámec knihy, byť by možná právě důkladnější analýza těchto souvislostí mohly nasvítit proměnu literatury i společnosti.

Zmíněná metaforičnost a náznakovost mohou ovšem být právě tím, co by mohlo dnešního čtenáře přilákat, protože zachycují „jemné předivo psýchy“ (abych si také trochu zabásnil). To je totiž podle mého klíčový zorný úhel a snad největší přínos Šrámkových próz, že totiž velmi přesně a přitom bez jakékoli nudné deskripce zachytí konkrétní psychické rozpoložení jednotlivých postav, jejich motivy chování a způsob jejich projevení či skrývání atd. Dosahuje toho řadou prostředků, mj. též vnitřním monologem (nevlastní přímou řečí), několika směry pohledu různých osob v jedinečné situaci, tj. na malém textovém prostoru, ale i v širší kompozici, pro niž jsou – alespoň v této knize – charakteristické prvky retrospektivní kompozice. V jinak jako rozvolněně působícím syžetu (příběhu) s řadou samostatných epizod působí velmi zhuštěně a promyšleně uspořádání kapitoly jedenácté a dvanácté, v nichž se hlavní hrdina kadet-feldvebl Ladislav Samec vrací z vojny, dostává se do Kotalovy herecké společnosti, v níž přebírá herecké role milovníka i roli milence „slečinky se skleněnýma očima“ Lidunky Skalské po předchozím herci, a po časovém přeryvu na návštěvu k profesoru Tetrnovi, který v něm kdysi viděl básníka a kde se v něm zhlédne patnáctiletá dívenka Pavlínka, ale nejen zhlédne, ale Tetrnovi našeptá řešení zapeklité Samcovy situace (s herečkou má dítě), a dalším zlomem se dostáváme k časovému okamžiku, jímž celý román začínal, totiž kdy je Ladislav Samec berním úředníkem (to bylo kdysi ono řešení jeho životní situace, místo, které dostal na Tetrnovo doporučení). To, co se vlastně přihodilo, se nedozvíme „lineárně“ a přímo, ale prostřednictvím Pavlínky, která „neslušně“ poslouchá, o čem Ladislav Samec hovoří se svým pedagogem, v útržcích, a posléze z jeho rozhovoru s přítelem Janem (o němž už byla řeč). Nicméně přece jen by stálo za to, vzít na závěr fabuli příběhu ještě alespoň v hrubém shrnutí:

Začáteční epizoda, kdy stárnoucí berní úředník Samec doprovodí dívku „nadlesních“ Vlastu Duškovou, když si zvrtla koleno, je melancholickým dějovým rámcem příběhu, nemá další souvislost, je jen závanem někdejších okouzlení ženami. A v návratech do minulosti se vyprávějí „obrázky“, z nichž si složíme „souvislejší film“: Ladislav (to jméno se uvádí důsledně bez zdrobnělin, jedna z autorových konvencí) má čerstvé maturitní vysvědčení, jeho sestra Andula se pohoršuje, že se jejich otec chce oženit z paní Fárkovou, která jej ovšem chce jen vysát. Neleží jí na srdci osud otce, ale jeho majetek, z něhož patřičně upouští ve svůj prospěch. Ladislav se dostane do konfliktu s otcem, především však proto, že mezi otcem a Fárkovou k ničemu nedošlo, zatímco on sám s ní měl náhodný sex. Otce však přivede k rozumu teprve strážník, který, byť neúředně, informuje starého Samce o skutečné povaze věcí a podvodnici doporučil, aby zmizela. Otec ze zlosti nenechá syna studovat, jak původně zamýšlel, chlapec odejde na vojnu, otec se s ním ani nerozloučí. Jeho sestra Anna (Andula) pak manipuluje s korespondencí, zadržuje dopisy a štve syna s otcem proti sobě. Kromě toho má za manžela učitele, nezachází s ním dobře. On má zdravotní potíže, trpí jejími dehonestacemi, poslední kapkou jedu je, když mu dojde, že jeho žena čeká nemanželské dítě. Oběsí se. To souvisí s dějovou odbočkou, v níž se vypráví o záletném Adolfu Stockém, uctivém pomocníkovi stárnoucího pana rady Ctibora, který ovšem po několika prohřešcích (Bětuška, později Pepička Suchých) raději odejde na vojnu (pan rada zařídí Bětušce odstupné), později od Ctibora odkoupí jeho podnik. Učitel Žlábek dostane dopis od své sestry Marie, která si vzala Stockého, a stěžuje si, že je opět těhotná a manžel je „větroplach“, to využije jeho žena Anna a jede za ní sama (s už zmíněným výsledkem). Její pozdější obrat k lepšímu, kdy vše přizná atd., není ovšem příliš přesvědčivý. Ladislav se nechce ani na Vánoce vrátit domů, přijímá pozvání přítele Jana Krupky k nim do Nebliz, tam se na první pohled zamiluje do Jindry (Jindřišky), vypadá to, že i ona do něj, nicméně vše překazí její nápadník, jemuž už je slíbena. Ladislav odjíždí, a dál už to v podstatě známe. Ještě malá epizoda s německou dívkou Maltschi, se kterou se jednou pomiluje někde v lese, a pak už divadelní společnost a pozdější manželství s herečkou, kterou přivedl do jiného stavu, řešení pomocí svého profesora a Pavlínky – a setkání s přítelem Janem po létech.

Knihu jsem četl v dvanáctisvazkovém vydání Spisů Fráni Šrámka v Čs. spisovateli, které obsahuje svazky:
1 - Básně, 2 - Tělo, 3 - Stříbrný vítr, 4 - Křižovatky, 5 - Past, 6 - Prvních jednadvacet, 7 - Žasnoucí voják, 8 - Bouřky a duhy, 9 - Divadelní hry I, 10 - Divadelní hry II, 11 - Drobné práce a 12 - Korespondence

https://www.franasramek.cz/dilo
https://www.databazeknih.cz/knihy/past-91739

Teď jsem ještě našel: Románem se zabývala v bakalářské práci Žaneta Báborová (Masarykova univerzita, Brno 2009). Když vynecháme úvodní obecné věci, můžeme si přiblížit pohled na knihu od podkap. 1.2.7 Fabule (s. 13) přes charakteristiku postav až po srovnání s jinými díly F. Š. (do s. 20), případně komentářem ke Šrámkovu jazyku (další kapitola).
https://is.muni.cz/th/209927/pedf_b/Bakalarska_prace_Zaneta_Baborova.pdf