Florestan a Eusebius
05.04.2015 10:16Florestan a Eusebius
fenomén německé kultury
Florestan a Eusebius jsou dvě fiktivní postavy hudebního skladatele Roberta Schumanna, které vytvořil během své činnosti hudebního kritika a učinil je místem pro vyjádření rozmanitých názorů na pojednávaná díla. Schumann je řadil, ačkoli byli fiktivní, ke členům Davidova bratrstva a jejich jmény označoval menší části svých cyklů (Karneval) nebo je vydával za skladatele (Tance Davidova bratrstva). Klavírní sonáta fis moll, op. 11, vyšla pod oběma jmény. Florestan a Eusebius jsou zároveň duševní obraz autora, jak o tom svědčí i jeho vlastní svědectví.
Florestan a Eusebius, „párek šprýmařů“ (Robert Schumann), doprovázeli Schumannovu spisovatelskou aktivitu jako hudebního kritika po celý život. Psaní měl v krvi: Jeho otec August Schumann byl nakladatel a sám sebe viděl jako člověka písma, „homme de lettres“; proto není nijak zvláštní, že jeho syn byl rovněž literárně vzdělaný a nadaný.
Schumann byl hluboce zasažen románem Floutkovská léta (Flegeljahre) německého spisovatele Jeana Paula, který vyšel v roce 1804. Rovněž v této knize vystupuje dvojice, dokonce dvojčata Vult a Walt, a s nimi se skladatel identifikoval. Charaktery Paulových dvojčat jsou protichůdné – Vult se nedrží žádných konvencí, zatímco chování klidného Walta je při zemi. Jak je zřejmé, jsou předobrazem Schumannovy dvojice, odpovídá jim i povaha extrovertního, bouřlivého Florestana a elegického, kontemplativního Eusebia.
Florestan den Wilden,
Eusebius den Milden,
Tränen und Flammen
Nimm sie zusammen
In mir beide
Den Schmerz und die Freude.
Tak to píše Schumann za dob zamilovanosti do Clary. V českém překladu: Florestana divokého, Eusebia mírného, slzy a plameny, vezmi je dohromady, ve mně bolest a radost.
Florestan a Eusebius se objevují poprvé veřejně v kritice klavírního díla Frédérica Chopina o duetu Là ci darem la mano („Reich mir die Hand, mein Leben“, Podej mi ruku, můj živote) z Mozartovy opery Don Giovanni. Kritika byla zveřejněna v roce 1831 pod pseudonymem Julius v lipských Všeobecných hudebních novinách (Allegemine musikalische Zeitung), orgánu, kterým Schumann svým Novým časopisem pro hudbu (Neue Zeitschrift für Musik) od roku 1834 dělal konkurenci. Kritika se prezentovala v novelistické formě, což v tehdejší době byl běžný stylistický prostředek. Již spisovatel E. T. A. Hoffmann vytvořil prostřednictvím své literární postavy, „kapelníka Johannese Kreislera“, poetizující hudební kritiky pro Lipské hudební noviny (die Leipziger musikalische Zeitung). Také skladatel Claude Debussy vynalezl o několik desetiletí později pro své hudební kritiky fiktivního partnera v dialogu, nazvaného Monsieur Croche. Ten ale nicméně nebyl nijak poeticky smýšlející, spíše s absencí humoru a tak trochu suchar.
Charakteristická odlišnost Florestana a Eusebia vyplývá ze zamýšlené dramaturgie: Schumann ji využíval k prezentaci rozdílných pohledů na díla, o nichž hovořil. V některých kritikách odráží antitetický způsob vnímání věci samozřejmě méně rozdílný pohled na umění než rozdílný temperament postav, které tlumočí autorovy názory. Někdy vedle Florestana a Eusebia vystupuje ještě Mistr Raro (Meister Raro, původně jméno pro Friedricha Wiecka, německého muzikologa a otce Clary, Schumannovy ženy), který oba pohledy objektivizuje a zmírňuje jejich polarizaci.
Také tam, kde Florestan a Eusebius nejsou v kritikách zmíněni a nejsou uváděni jako jejich autoři, vtiskují jejich vlastnosti a částečně jejich nezpůsoby v chování charakter mnohým z Schumannových textů. Schumann byl člověk s často protichůdným vnímáním a pocity při psaní kritik byl stejně jako při komponování velice stylisticky mnohostranný. Od jemného hněvu po ostrý výsměch, od tichého souhlasu po bouřlivé nadšení mu nebylo nic cizí a jeho Nový časopis pro hudbu byl ideálním místem pro experimentování. Často bývá v této souvislosti zmiňována jeho kritika opery Prorok (Le Prophete) Giacomo Meyerbeera, která vstoupila do dějin hudby jako nejkratší kritika. Schumann ji pojal tak, že ve svých novinách nenapsal žádný text, nýbrž v novinách uvedl pouhý křížek jakožto symbol úmrtního oznámení.
Poslední kritická novinová zpráva se týkala – pod titulem Nové cesty (Neue Bahnen) – Johannese Brahmse, kterého ohlašovala málem v hymnickém tónu jako velkého budoucího skladatele.
Psaní hudebních kritik bylo na začátku 19. století v mnohém ohledu výzvou. V té době neexistovalo prakticky uvádění instrumentálních či orchestrálních děl, tak jak to dnes považujeme za samozřejmé. Nebylo také mnoho vynikajících umělců a orchestrálních těles. Schumann měl tím, že bydlel v Lipsku, štěstí, neboť proslulý lipský Gewandhausorchester byl jeden z nejlepších v té době, přesto: hudební kritiky se psaly spíše než z vlastních koncertů na základě studia not a partitur. Stejně to dělal i Schumann, sedl si ke klavíru a přehrál si nové věci a pak je hodnotil. V článku o Schumannovi na německé Wikipedii, který je zdrojem mého příspěvku, jsou uvedeny dvě kritiky podepsané jedna „Florestanem“, druhá „Eusebiem“, z jejich textu je zřejmé, že to právě tak dělá.
To, že Florestan a Eusebius jsou odrazem i vlastních psychických skutečností, je zřejmé nejlépe ze sebeironických básní Claře Wieckové z roku 1838: „Jisté nevěstě, která nechce vůbec za muže nějakého dvacátníka… Zuří Florestan / přitul se k Eusebiovi… Florestan je určitě žárlivý / zato Eusebius plný víry / komu dáš svůj svatební polibek? …“
Jak jsou postavy Florestana a Eusebia spojeny s Schumannovou tvorbou, jsem uvedl již v jiném příspěvku, o Davidově bratrstvu (a v samostatných příspěvcích o příslušných skladbách). Zde jen uvedu na závěr zajímavý příklad věnování Klavírní sonáty, op. 11, kde na titulní stránce prvního vydání stojí: Pianoforte-Sonate / Clara / zugeeignet von / Florestan und Eusebius, tedy Klavírní sonáta / věnováno / Claře / od Florestana a Eusebia.
———
Zpět