Erich Fromm / Umění naslouchat

Četbu Frommovy knihy Psychoanalýza a náboženství (Aurora, Praha 2003) jsem se pokusil doprovodit komentářem, který zachycuje logiku textu knihy s (nepříliš analyzovaným, přesto v poukazu k dost podstatným věcem) pozadím jeho koncepce člověka v úhlu pohledu (segmentu náboženství), které přináší. Tento postup jsem propojil s podrobnějšími excerpty (citacemi), ozřejmující to, co autor v knize říká. V této knize volím poněkud jiný postup vzhledem k tomu, že se, jak říká Rainer Funk v předmluvě (z ledna 1994), jedná o anglické přepisy nahrávek přednášek, které Fromm zamýšlel zpracovat po dokončení knihy Mít nebo být? v letech 1976 a 1977. Těžký srdeční infarkt v roce 1977 u znemožnil pokračovat, takže výsledná publikace je přinejmenším v členění záležitostí úpravy editora.

První, co mě nejdříve napadlo, je skutečnost, že Umění naslouchat je nejblíže psychoterapeutické praxi přinejmenším z těch knih, které jsem pročetl. Zmíněné členění označuje jednotlivé oddíly: jako první Faktory vedoucí k pacientově proměně v průběhu psychoanalytické léčby, zahrnující samostatnou přednášku The Causes for the Patient´s Change in Analytic Treatment (1964) a rozlišujebenigní a maligní neurózu a ukazuje meze léčkby, druhá část má název Terapeutické aspekty psychoanalýzy a poslední Psychoanalytická „technika“ neboli umění naslouchat, kterou napsal Fromm krátce před smrtí v roce 1980. Přes větší časový odstup kniha tvoří ucelený materiál.

Podobně jako i jinde vychází Fromm z reflexe díla Sigmunda Freuda, které podrobuje kritice. Zmiňuje jeho pojednání Konečná a nekonečná analýza (1998), které považuje za jeden z jeho „nejbrilantnějších článků“. Neurózu pojímá jako konflikt mezi instinktem a já (můžeme použít i v psychoanalýze obvyklé termíny „id“ a „ego“, třetí vrstva vědomí je pak „superego“). Frommova teze spočívá v tom, že jde o jiný boj – totiž o boj mezi různými vášněmi. Fromm hovořil už v knize Lidské srdce (jeho zásadní práce, u nás vyšla už v šedesátých letech) o oné skupině vášní, které směřují proti životu, a které zde označuje jako maligní vášně – je to silná fixace na matku, nekrofilní destruktivnost a extrémní narcismus. Jim pak věnuje podstatnou část textu. Problematický je „centrální“ konflikt, tj. hluboká porucha v centru osobnosti, krajní narcismus, postrádající lásku k životu.

Dodnes nacházíme různé názory na „sílu“ tzv. konstitučních faktorů (dáváme často do protikladu  „výchovu“ a „dědičnost“), Fromm hovoří o příznivých konstitučních faktorech jako stupeň vitality, lásky k životu. Porovnává dvě narcistní osobnosti, jimiž byli Hitler a Roosevelt, kdy zatímco druhý byl člověk plný lásky k životu, ten první byl plný lásky ke smrti, jejímž cílem byla destrukce (nebyl si toho vědom, po léta sxe domníval, že jeho cílem je vykoupení). Fromm pak popisuje podmínky úspěchu či neúspěchu léčby – dosažení dna utrpení u pacienta, jeho představ o tom, čeho by chtěl v životě dosáhnout, jeho životních okolností, aktivní účasti a osobnosti psychoanalytika.

V druhé části hovoří o cílech psychoanalýzy. Freudova definice duševního zdraví je podle Freuda definicí sociální, jeho cíl bylčlověk schopný pracovat a schopný sexuálně fungovat. Fromm se domnívá, že Freud přikládal sexualitě příliš velkou váhu, kromě toho (v souladu se svým společenským postavením) jeho sympatie stály na straně vládnoucích, na straně establishmentu (dokládá to sympatiemi k první světové válce, v souladu s tehdejšími intelektuály, Einstein byl jednou z mála výjimek). To mělo za důsledek, že v konfliktu mezi dětmi a rodiči byl na straně rodičů (malé dítě je podle něj naplněno polymorfně perverzními fantaziemi, tj. i incestními). To v této podobě Fromm odmítá. Ve skutečnosti i rodičovská láska může být ve skutečnosti zraňující možností vládnout a zadupávat důstojnost a hrdost dítěte.

Fromm dává celou řadu konkrétních případů, na nichž můžeme porozumět lidskému nitru (konfliktů určitých momentů psychiky, strachu, úzkosti, obsesí etc.) i možnostem psychoanalytika při jejich léčbě. V kapitole Předpoklady psychoanalytické terapie sleduje „schopnost psychického růstu“, „individuální odpovědnost za psychický růst“ (začátek růstu se zakládá v osvobození), „schopnost subjektivního vnímání skutečnosti“ (tj. bez dalšího účelu, zvl. manipulace, „jen prožít“),  „formující sílu společnosti a kultury“ (kulturní vzorce, např. v sexuálním chování), svoboda v rozhodování. Následuje rozbor „faktorů vedoucích k terapeutickému efektu“ a „terapeutického vztahu“, tj. mimo jiné „předpokladů na straně psychoanalytika“.

Dále se autor zabývá „funkcemi a metodami v psychoanalytickém procesu“, zvl. „mobilizací nevědomé energie a ukázání alternativ“, „sublimací“, které na rozdíl od Freuda, jenž vyzdvihoval její úlohu (najdeme ten termín při každém prvním výkladu o principech psychoanalýzy) nepřikládá valný význam, zatímco „rozpoznání odporu“ je „snad nejdůležitější věci v analýze“ (s. 116), neboť „odpor a přenos patří mezi nejsilnější emocionální síly, které existují“ (s. 117). To jsou dva důležité pojmy, s pojmem „přenos“ se setkáváme v řadě pojednání o psychoanalýze také jako s „transferem“ (vlastně jen latinská podoba termínu). Pojem přenosu však Fromm oproti Freudovi rozšiřuje („Přenos je důsledkem ztroskotání vlastní svobody; je výsledkem potřeby nalézt idol k uctívání…, s. 120)

Značnou pozornost věnuje Fromm snům, věnuje jim rozsáhlou kapitolu s názvem Kristýna. Kazuistika s poznámkami k terapeutické metodě a k porozumění snům. Zatímco v předchozím textu rozvíjí především určité teoretické aspekty (byť opírané o praxi psychoanalytika), téma Kristýny je (byť se autor přiznává, že mu rovněž šlo o příslušné závěry a předestření celé problematiky praxe) samostatný příběh, uvádějící několik snů, průběh terapie, výpovědi „referenta“ a komentáře „Fromma“. Jedná se o dramatický případ ženy (umím si představit jeho zfilmování či přepisu do podoby románu) nespokojené v manželství, s několika komplikovanými mileneckými vztahy (druhý z milenců svazuje svá rozhodnutí s podmínkou, že vztah nenaruší jeho kariéru v podniku otce ženy), a především konfliktu s rodiči, zvl. nemilující matkou. Člověku až zatrne, jak za fasádou „spořádané rodiny“ vyšší společenské vrstvy zeje tristní skutečnost nezájmu rodičů o své dítě a jeho štěstí, odkrývá zmatené pocity a nerozhodnou životní orientaci Kristýny, která připomíná „cestovatele v poušti bez mapy“ (mapa ukazuje orientaci, ale i cíl), neprůhledné situace s mužem, chyby, kterých se Kristýna dopustila, když neoslovila při řešení situace dříve otce, rozebírá otázky vpoury, zdravého cynismu (musí mít pozitivní cíl, jinak je destruktivní) atd. Velmi poučné.

Následuje popis speciálních metod, jak z těchto problémů ven. Uvědomování si vlastního těla, soustředění a meditace, kapitolka o narcismu atd. Vypisuji nicméně raději to nejpodstatnější, totiž skutečnost, která je důvodem celého léčebného procesu, jenž je posláním psychoanalýzy. Ta sleduje situaci člověka, který není svobodný. Svoboda je onen základní étos psychoanalýzy, který povyšuje psychoanalýzu nad pouhou pragmatickou záležitost. A onen výpisek:

Udivuje pak, že lidé ze svého života učiní tak málo? Že jsou uprostřed plnosti tak nešťastni? Že lidé, kteří mají všechno nezbytné k tomu, aby ze svého života učinili nejlepší život, se trápí, jsou nešťastní, nespokojení a zklamaní a na konci života jim zbývá jen hořký a smutný pocit, že sice žili, ale nikdy nežili. Že sice bděli, ale nikdy neprocitli? To myslím uvědomením si sebe sama. (s. 174)

To je i společný moment Frommova pohledu na člověka. Různé aspekty tohoto pohledu nacházíme i v oněch dalších knihách, tvoří jasnou a kompaktní představu a zároveň vůli s oním darem, kterým život je, vytvořit něco pozitivního. V knize Umění naslouchat ukazuje autor i konkrétní možnosti, jak začít.

Erich Fromm, Umění naslouchat, Aurora, Praha 2000