Ensemble Martinů / DF 2016

Ensemble Martinů

Státní zámek Sychrov / zámecká galerie
 21. 5. 2016, 15:00
Dvořákův festival 2016

Miroslav Matějka – flétna, umělecký vedoucí
Veronika Panochová – housle
Bledar Zajmi – violoncello
Štěpán Kos – klavír

„Rohanovská zámecká galerie“, vnucuje se mi někdy zaběhlý název prostoru v sychrovském zámeckém areálu, ale kopíruju údaje, jak jsou uvedeny v katalogu (odkaz na širší informace o koncertu pod tímto textem). Ten šlechtický přívlastek je důležitý, ježto je to podle dalších informací nejrozsáhlejší soubor francouzské portrétní malby mimo území Francie, pro koncerty pak vytváří i vizuálně zajímavý kulturní kontext. Na Sychrově se po léta tradičně Dvořákův festival zahajuje, sám jsem tam byl přítomen celé řadě koncertů, ale ne vždy to bylo v tomto prostoru. Varhaník Aleš Bárta a sopranistka Karolína Janů účinkovali v jednom z minulých ročníků v kapli, která slouží rovněž jako oddací síň, v loňském roce, o jubilejním 60. ročníku  – všichni si to pamatují, protože byla přes pokročilé jaro neočekávaně příšerná zima a hlavně vítr – pak orchestr České doteky hrál vzadu před budovou historické kolonády.

Ensemble Martinů, soubor, který je na začátku celé historie, vedoucí v osobě jeho uměleckého vedoucího k založení společnosti České doteky hudby, který produkuje vedle regionálního Dvořákova festivalu rovněž stejnojmenný pražský zimní festival, zde samozřejmě nehrál poprvé – až na Veroniku Panochovou, která je poslední v obměnách u houslového partu, kde hrála Martina Bačová či Radka Preislerová. Těch personálních proměn bylo více, na komentář k nim zde není vhodné místo, snad jen aktuální poznámka, že violoncellista Bledara Zajmi, který působil po ukončení pražské AMU v původním obsazení souboru, vystřídala Simona Hečová, a po čase se do souboru vrátil.

U repertoáru, který byl zařazen na program koncertu, mě poprvé – přestože jsem Ensemble Martinů slyšel nesčetněkrát – napadla v této podobě myšlenka, že je to soubor, který hraje „jinou hudbu“. To samozřejmě neznamená, že je to „alternativa“, je to muzika v klasickém střihu, klavírní kvarteto, které, byť s flétnou má zvláštní zvukovost, jak sami říkají v propagačních materiálech, je stále klasická komořina. Nicméně všechny skladby, které na zahajovacím koncertu zazněly, nebyly vlastně tak, jak je běžně známe. To souvisí právě s obsazením, respektive participací flétny.

První, třívětý Haydnův Chrámový koncert F dur No. 6, je původně napsán někdy před rokem 1766 jako koncert pro varhany s doprovodem několika nástrojů (tento opus zahrnuje jedenáct koncertů, pokaždé s trochu jiným obsazením). Druhá skladba, Salónní kvartet na téma Svatebního pochodu pro flétnu, housle, violoncello a klavír Felixe Mendelssohna-Bartholdyho, zase odkazuje už k jiné, velmi známé skladbě téhož autora (citovány jsou i jiné známější melodie), dnes bychom vulgárně řekli „parodie“, ale tak to není, ostatně široké téma „cestování“ melodií v dějinách hudby by bylo tématem krásné muzikologické studie (třeba zpracování vlastních témat, ale i melodií jiných autorů bylo u J. S. Bacha celou jednou velkou položkou jeho tvorby – ale to bychom teď odbočovali). 

Nu a poslední řadou skladeb, které soubor Ensemble Martinů na zahajovacím koncertu festivalu uvedl, byly Slovanské tance, op. 46.. Ty samozřejmě známe jednak v klavírní, jednak v orchestrální podobě, na pódiu Rohanovy galerie ale zazněly v novém kabátě: Martin Hybler, turnovský skladatel, který v řadě případů spolupracoval i v širším kontextu Českých doteků hudby (např. v pražském projektu, zahrnující jeho symfonii Na příchodnou, motiv Setkávání – Odcházení ČHD ostatně tematizuje různým způsobem), se mohl při svých úpravách opřít o dobovou úpravu Fritze Redla tance č. 1 C dur (Furiant). Z řečené první řady Slovanských tanců (op. 46) zazněly č. 3 As dur (Skočná), č. 6 D dur (Menuet), č. 7 c moll (Polka) a č. 8 g moll (opět Furiant).

Nemusím dodávat, že nepsaným, ale dodržovaným pravidlem je, že každý soubor na koncertu „musí“ zahrát některou z Dvořákových skladeb. A pak – v širším rámci – se mnohdy jedná právě o „jinou“ skladbu: vzpomínám třeba na Michala Pavlíčka s Monikou Načevou a jejich podání Rusalky. U Ensemble Martinů (proto jsem ten předchozí příklad jako kontrast uvedl) se ovšem nejedná o „předělávku“ v pravém slova smyslu. Jak řečeno, soubor se drží se vším všudy v mantinelech klasické hudby. Je ovšem pravda, že tím, že má „nestandardní obsazení“ a iniciativou uměleckého vedoucího flétnisty Miroslava Matějky, který oslovil zvláště v prvních desetiletích působení souboru řadu současných českých skladatelů, se profiloval právě i prezentací současné české tvorby – a také i skladeb, které by bylo možné nazvat „crossoverovými“.

To, co mám ale na mysli nyní, je záležitost fenomenologie vnímání uměleckého díla. Melodii, kterou důvěrně známe, najednou slyšíme „trochu jinak“. Dochází k ozvláštnění, kdyby to byla plastika nebo jiné výtvarné dílo, tak bych řekl jinému nasvícení, u skladby, kterou přece tak dobře známe, začneme vnímat detaily, kterých jsme si předtím nevšimli, jako bychom jí najednou lépe porozuměli. Najednou staneme v úžasu nad tím, o čem jsme si mysleli, že už nás dávno nemůže překvapit. A – jestli laskavý čtenář dovolí zobecnění – myslím si, že toto je právě ten hlavní důvod, proč Ensemble Martinů je přitažlivý, i když jej slyšíme podesáté. Kvalita interpretace je přitom neoddiskutovatelnou samozřejmostí.

Tento příspěvek doplňuje předchozí informaci o koncertu, která je ve zkrácené podobě publikována v katalogu festivalu.
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/ensemble-martinu-na-dvorakove-festivalu-2016/