Emil Zola / Zabiják

04.04.2011 23:01

Nějakým omylem se mi jako první ze Zolových knížek dostala některá z těch pozdních prací, myslím, že to byla Plodnost. Říkal jsem si, prokrindapána, co je tohle za naturalismus? To mi vůbec nesedí. To je oslava přírody a nikoli fatální past dědičnosti a společenského prostředí, z níž není úniku. Kde se stala chyba, jsem pochopil později, a pochopil jsem zároveň další věc, že totiž tvůrčí vývoj u každého spisovatele je rozdílný. Jeden autor postupně vyzrává ke svému definitivnímu chef d`œuvre , meisterwerku, arcidílu, jiný napíše svůj rozhodující debut a pak už se jen opakuje, pokud nenazdá, jak se věci mají, a neodmlčí se včas. Jeden autor postupně naplňuje intenci jednoho uměleckého směru, který mnohdy i výsostně zastupuje, jiný prochází v několika etapách aktuálními tendencemi své doby, a ještě jiný svým pozdním dílem popírá své začátky. Tento případ platí třeba pro Gerharta Hauptmanna, který svůj ranný naturalismus převrátil až k mystickým koncům, a podobně je to právě u Émila Zoly.
Ano, ten pravý naturalismus najdeme třeba v Zabijákovi.

Bušil pěstmi do prázdna. Zmocnila se ho zuřivost. Jak couval, narazil na zeď a myslil, že ho někdo napadl zezadu. Obrátil se a začal bušit do stěny. Poskakoval, skákal z kouta do kouta, narážel břichem, stehny, ramenem, válel se po zemi a zase vstával. Kosti měl jako změklé, maso pleskalo jako mokrá koudel. A tuhle pěknou hru doprovázel strašlivými výhružkami, hrdelními, divokými skřeky. Zdálo se, že bitka dopadá pro něho špatně: krátil se mu dech a oči mu vylézaly z důlků; pomalu se stával bázlivým jako dítě.
„Chyťte vraha! Chyťte vraha! … A teď táhněte odtud! Darebáci, ještě se smějí! A teď ta děvka leží, všechny čtyři ve vzduchu! … Musí do toho, nedá se nic dělat! … A ten ničema ji týrá! Uřezává ji nožem nohu! Druhá noha už leží na zemi, břicho je otevřené a všude plno krve … Ach Bože! Ach Bože..“
A celý zpocený, vlasy nad čelem zježené, přímo hrozný, couval pozpátku, házeje divoce rukama, jao by chtěl zaplašit tu hnusnou vidinu. Vyrazil dvakrát srdcervoucí výkřik a padl naznak na slamník, do kterého se podpatkem zapletl.
„Pane doktore, pane doktore, je mrtev!“ řekla Gervaisa spínajíc ruce.
Asistent popošel blíž a odtáhl Coupeaua doprostřed slamníku. Ne, není ještě mrtev
.

Stihomam, ke kterému alkohol vede, ztráta kontroly a soudnosti, bytost omezená na zvířecí podstatu. Měl jsem takovou „pomůcku“ k jednoduchému postižení toho, co ten který literární směr postihuje z člověka: na stojící lidské postavě vymezit část, kterou spisovatel zachycuje. V naturalismu je to „od pupku dolů“, tedy trávicí ústrojí a pohlavní orgány. Na ukázce to dokonale sedí. Orgány v hlavě nefungují, místo řeči se ozývají skřeky. Toto později dotáhli do krajních možností Arno Holz a Johannes Schlaf (dnes už takřka neznámí autoři) v „konsekventním naturalismu“. A ovšem – u Zoly je to „břicho“ přímo v centru ukázky. A pak tu je „Břicho Paříže“, čtvrť, kde se koncentrovala spodina. Dnes jedno z prvních míst postmodernistické architektury. Spodina společnosti, spodní část těla.

A pak tu je lékař. Rovněž příznačné. Byl už u Balzaca, například v Otci Goriotovi. Sledoval jeho postupný rozklad, úpadek jeho tělesnosti (to je totiž ten správný pozorovatel, lidské tělo je jeho odbornost).  Tady je rovněž. A konstatuje, že Coupeau ještě mrtev není. Protože jiným směrem než k úplné zkáze osudy hrdinů naturalismu nevedou. Ostatně slovo „pozorovatel“  (observateur), jehož zásadním atributem je objektivnost, totiž absence emocí, nezaujatost, použil Émile Zola přímo ve svém programovém díle, v němž definoval metodu naturalismu, v knize Roman expérimental, Experimentální román. Literatura má být vědeckým instrumentem pozorování, člověk se v tomto okamžiku stává nejen v literárním pojetí (chápání jeho osudu jako nezměnitelného předurčení), ale i ve zpracování (literatury jako způsobu a prostředku, jak řečeno) pouhým objektem. Objektem stejným jako je lidské tělo na pitevním stole. Vždycky jsem si představoval onoho literárního hrdinu zavřeného v nějaké kleci, kam se na něj chodí dívat jako na opice do zoologické zahrady. Tady totiž ztrácí svou důstojnost, je – pokud možno nahý, vytržený z veškerého kontextu – nejen zranitelný, ale i ubohý. Zola se ve své teorii opíral o teorie doktora Claude Bernarda, fyziologa, který se zabýval významem „vnitřního prostředí“ (Milieu intérieur) na zdraví člověka. Jeho nejznámějším dílem byla kniha „Úvod do experimentální mediciny“ (1865). Jeho citát: „Le germe n'est rien, le terrain est tout!(Klíček není nic, prostředí je vše.) Ovšem, a od „vnitřního prostředí“ je jen krok k „prostředí sociálnímu“. Zola mohl rovněž navazovat na myšlenkové proudy pozitivismu, Auguste Comte, jeden ze zakladatelů sociologie jako vědecké disciplíny, napsal kompendium svých myšlenek Kurs pozitivní filosofie v letech 1830-1845, další knihy napsal ještě v padesátých letech, stejně jako doktor Bernard.
Zola svůj cyklus románů Les Rougon-Macquard, který byl aplikací naturalistického dogmatu, napsal a vydal v sedmdesátých a osmdesátých letech předminulého století (1871-1893) – Břicho Paříže vyšlo 1973, Nana 1889, Germinal 1885, první román Thérèse Raquin vyšel v roce 1867. Román La Bête humaine, 1890), naturalistický román z železničního prostředí, který se u nás překládá tradičně jako „Lidská bestie“, by se i vzhledem k celkovému smyslu toho, co tu bylo řečeno, měl jmenovat česky spíše „Člověk zvíře“.
Na další, širší kontext, odkazuji na tato místa:

http://ld.johanesville.net/zola
http://www.cesky-jazyk.cz/ctenarsky-denik/emile-zola/zabijak.html
http://www.odaha.com/tomas-odaha/recenze/cetba/emile-zola-zabijak
http://www.hununpa.cz/modules/news/article.php?storyid=430 http://knihy.zimmi.cz/emile-zola-zabijak/ http://cs.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Zola
http://cs.wikipedia.org/wiki/Naturalismus_%28literatura%29

http://fr.wikipedia.org/wiki/%C3%89mile_Zola
http://cs.wikipedia.org/wiki/Claude_Bernard
Břicho Paříže dnes / Les Halles
http://www.forumdeshalles.com/W/do/centre/accueil
http://cs.wikipedia.org/wiki/Halles_de_Paris
http://en.wikipedia.org/wiki/Les_Halles

Zpět