Edward Elgar / Violoncellový koncert

02.09.2017 20:46

„Koncert [pro violoncello a orchestr e moll Edwarda Elgara] se svým obsahem řadí k velkým romantickým skladbám typu Dvořákova koncertu, Schumannova koncertu, Čajkovského variacím, nebo také k Brahmsovu dvojkoncertu.“ Tak charakterizuje Elgarovo dílo, zkomponované v letech 1918-1919 a v roce 1919 uvedené v premiéře ve Wigmore Hall, Alena Tokarová v bakalářské práci na JAMU v Brně, která doprovází její interpretaci skladby na absolventském koncertu, a zabývá se podrobněji nejen samotným violoncellovým koncertem, ale i životem a dílem anglického skladatele, takže si z jejího textu lze učinit dobrou představu o tom, co by nás mohlo zajímat, než si skladbu poslechneme – třeba v interpretaci Jacqueline du Pré, kterou jsem našel na YouTube ještě předtím, než jsem na komentář k ní narazil v bakalářské práci Aleny Tokarové.

Z ní mohu (jinak ať si každý zájemce přečte sám) vybrat alespoň základní informace o tom, ve kterých skladbách se Elgar věnoval violoncellu, jak vnímá pisatelka samotný koncert atd.. V přehledu skladeb pro violoncello uvádí: Salut d‘ amour (Pozdrav lásky) pro violoncello a klavír, op. 12 (1899), vydané v roce 1961 v sešitě: Berühmte Stücke für Violoncello und Klavier (Významné kusy pro violoncello a klavír), původně skladbu pro orchestr, prováděnou v mnoha úpravách; technicky náročné Canto polare pro violoncello a klavír vydané nakladatelstvím Novelo v Londýně; úpravu orchestrálního díla Sursum corda pro violoncello a klavír op. 11, vydanou nakladatelstvím Schott (stejně jako jeho první skladba pro violoncello; Chanson du matin (Ranní píseň), op. 15a a Chanson de nuit (Noční píseň), op. 15b., Sospiri (Vzdechy) pro violoncello a klavír, op. 70.; pro tento nástroj s doprovodem orchestru je ještě významná Romance, op. 62.

O vzniku koncertu a jeho uvedení Alena Tokarová píše následovně (s. 12–14):
První melodii tohoto koncertu zaznamenal Elgar v roce 1918, po návratu z krátkého pobytu v nemocnici, kde byl podroben operací mandlí. Tato doba byla pro Elgara velmi těžká, jeho manželce bylo 70 let a už na tom nebyla zdravotně nejlépe, on sám se cítil unavený a ztrápený dobou. Do hlavního tématu (z dnešní první věty), které vznikalo, dal své pocity, které se v něm odehrávaly.

V březnu 1919 začal na koncertu nepřetržitě pracovat. Mimo to, připravoval ještě premiéru jeho smyčcového kvarteta. Felix Salmond byl již v té době celkem významným violoncellistou v Londýně, pocházel z hudební rodiny a své hudební vzdělání získal i na pobytech ve Spojených státech. Jeho otec byl zpěvák a matka pianistka. Po několika jeho úspěšných koncertech, si ho Edwad Elgar přizval do smyčcového kvarteta, aby hrál premiéru jeho Kvartetu e moll. Premiéra tohoto díla se konala 21. května v roce 1919 v městské hale (Wigmore Hall). Po koncertě Elgar poprosil Salmonda, jestli by s jeho pomocí nemohl dotvořit jeho Violoncellový koncert. Do června ho Salmond pravidelně navštěvoval a Elgar si mohl objasnit některá technická místa v koncertu. Poté mu také Elgar nabídl, že může koncert zahrát na prvním představení – čili na světové premiéře. V srpnu 1919 byl koncert e moll op. 85 dokončen.

Premiéra se konala 27. října (1919) v Londýně v Královské hale a sólistu doprovázel London Symphony Orchestra. Elgar dirigoval na koncertě ještě některá svá jiná díla, ale violoncellový koncert vedl a řídil Albert Coates (1882-1953), v té době významný anglický dirigent a hudební skladatel. Narodil se v Petrohradě, kde byl jeho otec úspěšným podnikatelem. Nejprve studoval v Rusku, pak v Anglii a Německu. Kariéru si vybudoval jako dirigent řady německých operních domů. Ve Velké Britanii byl úspěšný v operním domě Royal Opera House. V roce 1919 Albert Coates se právě vrátil z osmiletého pobytu v Rusku a měl tímto začít novou sezónu právě s orchestrem London Symphony Orchestra. Elgarovi ani jeho ženě se nelíbil způsob vedení zkoušek, orchestr působil jako jeden velký zmatek, vypadalo to, jako by hráčům orchestru byl výkon lhostejný. Premiéra se nakonec opravdu ukázala katastrofou, na tento koncert padly drtivé recenze a Elgar tvrdil, že kdyby si s Salmondem nedali na koncertu tolik práce, toto číslo by úplně odstranil z koncertu. Podle Groveho slovníku koncert skončil fiaskem i proto, že skladba byla neobvykle čtyřvětá.

Elgar se ale nenechal odradit a na tomto koncertu začal pracovat také s violoncellistkou Beatrici Harrison. Ve Velké Británii byla již známa jako významná violoncellistka, původem z Indie. Studovala na umělecké hudební škole v Londýně a v Berlíně, kde jí učil Hugo Becker. Svůj velký úspěch měla už s Koncertem h moll od Antonína Dvořáka v Londýně v roce 1918. Měla také nabídky, aby hrála pro BBC. S Elgarem pracovali důkladně na tom, aby byl koncert co nejlépe nahrán. V roce 1925 nahráli koncert pod jeho taktovkou. Elgar trval na tom, aby se sólistkou nahrály i nějaké detaily práce na koncertu. Nejprve tedy vznikla zkrácená nahrávka tohoto koncertu. Za toto dostala Beatrice Zlatou medaili jménem společnosti Henryho Wooda. O rok později, když se zlepšil technický potenciál gramofonu, byla B. Harrison vybrána sólistkou pro tento oficiální HMV záznam celého rozsáhlého koncertu, který si Elgar opět dirigoval sám.

Mezi další pozoruhodné interprety patří Pablo Casals, Anthony Pini, Paul Tortelier, Pierre Fourier, Jacqueline du Pré a z mladších je to Yo Yo Ma, Misha Maisky, Maria Kliegel, Michaela Fukačová a spoustu dalších. Tento koncert patří mezi základní kámen každého světového interpreta.

Následuje podrobný rozbor celého díla. Mě nicméně pro poslech zaujala skutečnost, že skladatel se za svého života několikrát setkal bezprostředně s Antonínem Dvořákem, který mohl nějakým způsobem ovlivnit i jeho dílo. Jeho Violoncellový koncert h moll, Op. 104   měl premiéru v roce 1896 právě v anglickém prostředí, totiž v Londýně. Koncert pro tento sólový nástroj nebyl právě obvyklým formátem hudební skladby (Dvořákův přítel Johannes Brahms komentoval dílo českého skladatele slovy "Proč jsem jen, do čerta, nevěděl, že je možné napsat violoncellový koncert, jako je tento? Kdybych to uměl, už dávno bych nějaký napsal.", sám Dvořák svůj první pokus zavrhl a k nástroji měl i později výhrady). Elgarův violoncellový koncert vznikl později, Elgar se s Dvořákem nicméně setkal dříve, už v roce 1884, kdy hrál v orchestru ve Worcestru dvě Dvořákovy skladby, Stabat mater a 6. symfonii D dur. Dvořák skladby dirigoval a Edward byl jimi „uchvácen, obdivoval jeho instrumentaci a zpěvnost“ (cituji z výše uvedené bakalářské práce). Druhé setkání mělo podobný charakter, tentokrát se odehrávalo v Birminghamu, Elgar hrál v orchestru, Dvořák na koncertu uvedl svou 6. symfonii D dur. Korespondence dokládá, že pro Elgara měl tento zážitek velký význam. Také jeho koncert má výrazně zpěvné pasáže, jeho melodika je jedním z momentů, proč se toto dílo řadí k oblíbeným skladbám světových interpretů.

Info
http://www.rozhlas.cz/socr/skladby/_zprava/koncert-pro-violoncello-a-orchestr-e-moll-op-85--679016
Bakalářská diplomová práce Aleny Tokarové na JAMU Brno
https://is.jamu.cz/th/14523/hf_b/text_prace.pdf

Jacqueline du Pre & Daniel Barenboim
https://www.youtube.com/watch?v=OPhkZW_jwc0
J. du Pre, Londýnský symfonický orchestr, Sir John Barbirolli (gram. nahrávka)
https://www.youtube.com/watch?v=XwMON0FsAaA
Michaela Fukačová a Odense Symphony Orchestra, dir. Marc Soustrot
https://www.youtube.com/watch?v=ccguZSsHCKM
Yo-Yo Ma, Baltimorský symfonický orchestr
https://www.youtube.com/watch?v=7rVW4Z70TfE
Misha Maisky, Filharmonický orchestr Sinopoli (vydání Deutsche Grammophon, spolu s Enigma Variations)
https://www.youtube.com/watch?v=Kml5uMdEMuI
 

Zpět