Dvakrát Komenský

Neočekávaně (neměl jsem k dispozici podrobný obsah knih) jsem dvakrát za sebou narazil na pohled, navíc pozoruhodný (s čímž ovšem u obou autorů počítám), na velikána české vzdělanosti, historie a národa, Jana Amose Komenského. Potěšilo mě to o to víc, že v knize Umberta Eca Od stromu k labyrintu, kde bych vzhledem k tomu, že slovo „labyrint“ je ústředním slovem v Komenského díle, čekal nějaký komentář v jinak podrobně pojednaném tématu a nenašel nic. Jedna marginální zmínka, a teď nevím, zda ne dokonce někde opravdu v poznámce či pod čarou, se v knize objeví, ale to je všechno.

Naopak jsem se spíše několikrát setkal, v souvislosti s kritikou strnulých vzorců myšlení odmítnutí konvenčních obrazů Komenského plačícího při odchodu z Čech, s tím, jak tento motiv zobrazovaly někdejší barvotisky, což prý je prázdná (obsahově vyprázdněná) ikona pocitu české ublíženosti. Do této souvislosti patří, jak si uvědomuji, i dva mé nedávné zážitky z kulturních událostí, které akcentovaly potřebu národní hrdosti, která nám v poslední době schází. Ovšemže jasně rozlišuji problematický nacionalismus a vlastenectví. Vystoupení Roberta Kvačka na jičínském pohádkovém týdnu s tématem Chvála jazyka, kde probíral mimo jiné tzv. „obrany jazyka českého“ v době národního obrození, i skladba Pavla Šporcla Kde domov můj na motivy české národní hymny, patří rozhodně k tomu druhému.

První z knih, o které se ale chci  v této glose (obě jsou souborným vydáním řady prací, a tedy pořádné „špalky“) jsou Eseje o české literatuře Sylvie Richterové (Pulchra, Praha 2015), kromě literárněvědných prací také autorky poezie a prózy (napsala některé úžasné knížky jako Místopis či Slabikář otcovského jazyka), druhou Poetická funkce Romana Jakobsona (Nakladatelství H&H, Jinočany, 1995), jednoho z největších lingvistů 20. století, vědce ruského původu, který se v Praze v době meziválečného Československa v Pražském lingvistickém kroužku zásadním způsobem podílel na zrodu strukturalismu, a po nuceném odchodu přes Skandinávii do Spojených států byl jedním z těch, kteří původně jazykovou a literárněvědnou metodu rozšířili na obecný přístup ke zkoumání světa, když shledal principy tohoto zkoumání podobné s těmi ve zdánlivě diametrálně jiných oborech jako je kybernetika či biologie.

Když teď obě knížky mám na stole vedle sebe, uvědomuju si, že pro obě osobnosti, byť generačně a původem odlišné, spojuje ten moment, že museli opustit svůj „domov“ (v případě Romana Jakobsona jím myslím Čechy jako ten domov nabytý, „spřízněný volbou“) a kladu si otázku (na kterou Jakobson ostatně v jiných částech knihy i svým způsobem odpovídá), do jaké míry je s tím spojena jasnozřivost, s jakou dokázali oba přinést fascinující pohledy na českou kulturu (v případě Richterové otázky lidské identity či polyglotismu či „světa znaků“, který je i tématem Jakobsonovým). V obou knihách má text o českém velikánovi výraznou pozici, u Jakobsona coby poslední v třetím oddíle knihy (byť můžeme poukázat, že v tomto výboru, uspořádaném Miroslavem Červenku, jde o přirozenou chronologii a tematické členění), v knize Silvie Richterové (uspořádané coby celku jí samou, umístění textu vysvětluje v úvodním „Doslovu, nebo předmluvě“ v logice uspořádání vzhledem k úvodnímu tématu Švejka) jej čtenář nalezne v samotném závěru knihy.

Podtitul eseje Z labyrintu do ráje, rozvíjející některé body původně italsky napsané studie, publikované v jednom sborníku, věnovaném literatuře a filozofii a publikovaném v Římě (uvedeno v poznámkách), je Komenského dílo jako cesta poznání. Autorka hned zpočátku upozorňuje na skutečnost, že původní funkce díla, které dnes vnímáme jako umělecké (a tedy vyčleňujeme z ostatního filozofického, didaktického a náboženského díla a mnohdy jej dáváme dokonce do protikladu k němu), byla náboženská. „V kontextu biblické, apokalyptické, alegorické, utopické a filosofické literatury se nabízí řada interpretačních klíčů, jejichž použití obohacuje a často i podstatně proměňuje dosavadní čtení.“ V poznámce k této formulaci Richterová uvádí, že „u příležitosti čtyřstého výročí Komenského narození bylo v kontextu současné světové hermeneutiky staré klišé o »učiteli národů« definitivně odloženo ve prospěch jednotného filosofického pohledu na celé jeho dílo“ a zmiňuje primární náboženský rozměr a kontext apokalyptické literatury, v textu dále hovoří o způsobu výstavby typickém pro alegorii a zasvěceneckou literaturu.

Alegoričnost navazuje na trojné či triadické pojetí, jaké nalezneme v Dantově definici alegorie, rozlišující její významové roviny, tedy „smysl doslovný, přenesený, morální a duchovní – anagogický.“ Dále říká: „Mystik proniká v konkrétním historicky determinovaném čase a prostoru k univerzálním zákonům a hodnotám.“ Richterová upozorňuje, že „moderní »umělecká« měřítka“ nejsou sto postihnout významové vrstvy, které překračují barvité líčení epizody Šalamounova pádu (odkazující na První knihu královskou), coby „neblahé“ vidí oddělování „barokně syté“ výjevy „Labyrintu“ a „»modernímu čtenáři cizího«“ „Ráje srdce“. Důležité je vnímat cestu poutníka světem, aby „viděl, hleděl, pozoroval i rozpoznával; dívá se holým okem a brýlemi…“, „cesta ze tmy ke světlu tvoří společný základ s biblickou a obecněji mystickou literaturou, otázka slepoty a vidění je jedním z klíčových témat Nového zákona vrcholícího Zjevením.“ (Já bych tady dokonce ještě viděl i moment dnešních médií jako TV, internet atd., které Richterová nepojednává.) „Komenského  fenomenologie vidění, a tedy poznávání předznamenává jeho vlastní univerzální didaktický projekt […], jeho pampaedia [vševýchova] […], implicitní výchovná funkce alegorického díla se postupně stává gigantickým výchovným programem.“ Autorka se posléze věnuje fenoménu labyrintu (poukazuje i na dnešní souvislost s webem) a konečně dochází k vysvětlení tradičnosti i v Komenského díle, vycházející z toho, že díl Labyrintu odpovídá alegoricky Starému zákonu, díl Ráje Novému zákonu a „pozdější střední kapitoly týkající se Šalamounova selhání zdokonalují kompoziční členění podle triadického principu“. V souvislosti s polysémií alegorie zmiňuje i Umberta Eca, ale nikoli jeho knihu Od stromu k labyrintu, nýbrž jeho Otevřené dílo. V závěru vlastně poměrně krátkého textu (v knize na s. 711–725) Richterová znovu poukazuje na propojení Komenského Labyrintu světa a ráje srdce „s obrovskou biblickou i filosofickou literaturou“ a z toho vyplývající možnost nekonečného literárního putování.

Rovněž Jakobsonův text věnovaný Komenskému není dlouhý, je ještě kratší než ten Sylvie Richterové (v knize na s. 421–424). To, co se zdá pouhou marginálií orientovanou na jinou souvislost Komenského díla, vyplývající již z názvu textu, Češství Komenského, lze ovšem číst v kontextu celého výboru z Jakobsonova díla, pohybujícího se nejen ve starší literatuře a celém jejím vývoji (objevná studie o staročeském verši, jíž Jakobson zahájil své působení u nás), ale i v literatuře novější (zvl. jeho máchovské studie, ostatně i právě u Máchy je charakteristická postava poutníka, jak se to vše propojuje a spolu souvisí!) i moderní, v široké škále od literatury k folklóru a hudbě a s přesahy k divadlu a výtvarnému umění, a u konkrétních témat (zvukový obraz verše s podrobnými analýzami jednotlivých typů či prozódických vzorců, syntaktické paralelismy, fonologie a sémantika atd.), srovnávajících často českou literaturu přes slovanské, ale i evropské či dokonce okrajově i neevropské jazyky (čínština, perština, indické atd.), přičemž věnuje kromě témat z české kultury pozornost velkým dílům z různých evropských literatur, zajímají ho evropské kulturní proudy atd.

Ústředním významem Jakobsonova komentáře ke Komenskému je kontinuita, která je podle autora i ústředním významem českých dějin: „Hutný patos kontinuity plní, stmeluje a vnuká životní dílo velkého myslitele, a tentýž duch kontinuity proniká a sjednocuje celé české dějiny.“  Zatímco v jiných textech výboru čtenáře fascinuje analýza docházející ze zdánlivě úzce zaměřené, soustředěné deskripce fonologických, versologických, lexikálních a jiných „detailů“ k neuvěřitelným obecným závěrům, Jakobsonův úhel pohledu je v tomto případě co nejširší, takže se takřka ani nezabývá jednotlivými Komenského díly, pouze v ostře tesané myšlence připomíná jejich souvislosti. I když se zmiňuje i například o Didaktice či spisu Lux in tenebris, onu kontinuitu spatřuje především v Kšaftu umírající matky Jednoty bratrské. A důležité je její vyzvání právě ke kontinuitě. K ní v protikladu by bylo právě ono pouhé „pietní uschování popelu“, které je i terčem shora zmíněných kritik, které dráždí pasivní sentimentalita tohoto postoje. Jakobson zdůrazňuje, že důležité je pokračování. Jde tedy „o proměnu a cílevědomé použití! Dědictví nesmí ustrnout. Omezení kontinuity na retrospekci je postoj zpátečnický. Komenský to ostře zavrhuje. Je zaujat neustálou dynamikou následnictví. […] Namítá reformaci, že na půl cestě zůstala stát, a káže její pokračování, její trvalou, permanentní obnovu.“ A Jakobson zobecňuje: „Duch kontinuity otvírá průhled nejen do prostoru, nýbrž i do času – minulého a rovněž budoucího.“ A o několik odstavců dále ještě více akcentuje: „Pravá kontinuita spíná přítomnost nejen s minulostí, nýbrž zároveň a především s budoucností.“

Mohli bychom v aktuálním pohledu i dnes, kdy narážíme na politické výtky dnešní vládní garnituře, která se dle nich provinila tím, že Čechy klesly po Listopadu v žebříčcích vzdělanosti studentů na poslední místa, zatímco kdysi na tom byly takřka skvěle, a staly se montovnou Evropy, zatímco před světovou válkou byly v čele evropské ekonomiky, citovat Komenského výrok: „Neříkej žádný: Co my tak neobyčejnou věc začíti máme? Nech začnou Francouzové, Angličané nebo Němci! Podíváme se, jak se jim zdaří! Nebuďme, nebuďme, prosím, tak leniví, abychom po jiných toliko vždy hleděli a za jinými zdaleka se plaziti chtěli! Nechť nás také někdy v něčem jiné před sebou vidí!“

Nechtěl bych skončit u laciné aktualizace („za každou cenu“), rád bych zůstal právě i akcentu na velkorysost, kterou můžeme vyčíst jak z Komenského projektu, tak i z přístupu Jakobsonova, až omračujícího vzletem a zároveň pregnantností, s níž spojuje vzdálené motivy s výsledkem převratných postulátů, jejichž úroveň ční nad tu běžnou jako vrcholky alpských velikánů nad malé kopečky někde v Dánsku, kde je považují za velké hory (obrazně řečeno). Tentýž pocit ostatně mám i z esejí Sylvie Richterové.