Doppelbett

Podvojnost není záležitost jen náhodné shody dvou věcí, i když i to může nastat – a pak máme pocit přítomnosti nějakých tajemných sil, které to všechno způsobily. Podstatnější ale bude, že dvojí výskyt téže či podobné věci patří k základům běhu celého světa. Dnešní generaci by asi napadl „binární systém“, tedy „nuly a jedničky“, na kterých běhá vlastně i to zařízení, na kterém píšu tento text. To ale není ono. To je trochu něco jiného. To je přítomnost a nepřítomnost. Existence a absence. Podvojnost spočívá v existenci dvou identických nebo podobných jedinců. Je momentem, který je – v řadě čísel od jedničky do nekonečna – tím, který je prvkem vývoje. Jednička je prostá existence, dvojka je její extenze. Tak trochu naschvál jsem to takto pojmenoval, klasické magie to zformovaly poněkud jinak (Agrippa z Nettesheimu…).

To je na jednu stranu zcela zásadní věc, na druhou v tomto článku tak trochu okrajová. Nicméně, dvojka je rovněž prvním prkem stability. Na jednokolce je to cirkusácké umění, máte-li se udržet v sedle, bicykl má kola dvě. Kára taky. Nu a pak osová souměrnost našich organismů, uši, oči, ruce a nohy. A polarizace. Muž a žena. Vlastně jsem to nechtěl příliš rozvíjet, jen coby úvodní poznámku o tom, že nejde jen o pouhý matematický počet exemplářů, ačkoli jsem si tady trochu s matematikou zahrával.

To, co jsem chtěl napsat, se týká jazyka. Pro podvojnost máme řadu výrazů, jemné nuance odlišení toho, o co jde, jsem dal do názvu celé složky. Dvojčata, dvojice, dvojníci. Coby přídavné jméno máme slovo „dvojitý“, taky samozřejmě „dvojaký“, ale to je něco jiného. Německy „Doppel-„ anglicky „double“. To úplně první myšlenkové vlákno začínalo slovem Doppelbett. A k němu jsem si přiřadil české „patrová postel“. A vzápětí jsem si uvědomil, že to je něco jiného. Patrová postel dvě lůžka nad sebou, „dvojitá“ postel, někdy nazývaná manželská, vedle sebe. Patrová postel je německy Stockbett. Vzpomněl jsem si ale dál na celou řadu jiných věcí. Na dvojdomky, o nichž jsem napsal nedávno krátký článek, pak takové ty židle, dvojžidle, jeden kus nábytku, historického nábytku, který je vidět na zámcích a je určen pro dvojice, které sedí proti sobě a mohou spolu společensky konverzovat. Průvodce po zámku by nejspíš věděl přesný název, který ta židle určitě má.

Pak máme složeniny, jejich první částí je výraz „dvoj-„. Jako první mě napadá dvojhlas, duet, třeba v operách – Jeníček a Mařenka v Prodané nevěstě. Dueta jsou skladby pro dva nástroje. Tady je výraznější ona vzájemnost, souhra, společné dílo – zatímco u věcí označených jako „double“ je to ono zdvojení. Taky máme dvojhlásky – v češtině ou, případně au a eu. Diftong. Di-, řecký prefix ve slovech jako dilema – volba mezi dvěma vylučujícími se možnostmi, dilogie – umělecké dílo ze dvou částí (známe spíš trilogie), dimenze – rozměr (původně mezi dvěma měřenými body), diminuce – zmenšení, at. atd.

Přestože námětem tohoto textu je to dvojka, tedy zřetené ohraničení, už jsem naznačil, že tady je možné si představit počátek růstu. A s tím teď také skončím. Tou možností otevřenosti.