Dobrý den, majore Gagarine

V těchto dnech před půl stoletím přinesly „zprávy TASSu“, jak se pak zpívalo v písničce Jaromíra Hniličky, ale vlastně spíš prostě naše tehdejší média, televize, rozhlas a noviny, informaci, že vyletěl první člověk do vesmíru. Od roku tuším 1957 jsme se v určitých intervalech dozvídali o nových událostech v dobývání kosmu. Přestože jsme (alespoň tak to dnes vnímám) byli vůči všemu, co nám bylo předkládáno jako ideologické, tj. vše, co souviselo se Sovětským svazem a budováním údajně lepších zítřků, velmi nedůvěřiví a skeptičtí, let první družice, pak následný let psa Lajky a další a další pokračování něčeho, co se opíralo o příběh vědeckého uchopení okolního světa, na jehož začátku byl – mohli jsme se o tom dočíst v různých encyklopediích – Ciolkovskij, jsme brali jako nezpochybnitelná fakta. Ty jednotlivé události představovaly určité tempo, věda implikovala pokrok, tedy pozitivní vývoj směřující k dosažení další a další mety. Proto když 12. dubna 1961 v lodi Vostok vyletěl nad oblaka Jurij Gagarin, bylo to v takto běžícím tempu pro všechny obrovským překvapením. Nikdo to takto rychle nečekal. Představovali jsme si, jak nám bylo řečeno, že na konci století (a tisíciletí, ale to se takto neříkalo) bude létání do vesmíru samozřejmostí, takřka snad běžnou záležitostí. Nikdo netušil, že očekávaný vývoj nebude tak plynulý a naopak se – v oněch viditelných meznících – po několika ještě dalších důležitých událostech, mezi nimiž bylo neuvěřitelné přistání Američanů na Měsíci, přibrzdí a v podstatě zastaví.
Proto mne nezajímá dnešní relativizace toho, jak jsme celou věc vnímali tenkrát. Ať už to, o čem nepochybuju, totiž že sovětské úspěchy se ohlašovaly teprve potom, co se povedly, a když se nepovedly, nedozvěděli jsme se nic, ať už spekulace, že před Gagarinem byl ještě kdosi jiný, a vše další, co pomíjí ten prostý fakt, že jsme byli nadšeni, že se něco podobného prostě povedlo. Na tom, prosím pěkně, nebylo cokoli, co by jakkoli souviselo s láskou k Sovětskému svazu či podobně. Ta doba byla pozitivní, optimistická a samozřejmě naivní. Proto se po pádu Pražského jara (dnes víme, že „socialismus s lidskou tváří“ byla utopie) a vstupu „spřátelených vojsk“ do naší země, ale i krachu revolucí v celé Evropě, posléze pak aféře Watergate a dalších „průserech“, začalo hovořit o obecném pesimismu sedmdesátých let.
Prostě Gagarin byl pojem, navíc prakticky hned po návratu bylo Československo první zemí, kterou navštívil (a zase víme dnes, že to byla vláčená figura V.I.P., ale tenkrát jsme prostě jásali). A i ta písnička, o níž vyšlo nyní několik kritických článků, dokonce komentář autora, trumpetisty a jazzového skladatele Jaromíra Hniličky, který zdůrazňuje, že to Orchestr Gustava Broma dostal jako stranický příkaz (nezpochybňuju to) a že to je vlastně skoro ukradená melodie, prostě pro nás tenkrát, jakkoli byla docela jednoduchá (ostatně písničky Jiřího Suchého také byly jednoduché – třeba Na okně seděla kočka a venku štěkal pes…), prostě šlágr dne a nikdo příliš nepřemýšlel o jejích estetických, neřku-li uměleckých kvalitách. I když musím říci, že jsem docela oceňoval ten dixík, jak to ti hoši tenkrát zahráli. A nemění na tom nic dnešní úhel pohledu, který celou věc spíš jen zatemňuje.

Gagarin, Ciolkovskij, Hnilička
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jurij_Gagarin
https://cs.wikipedia.org/wiki/Konstantin_Eduardovi%C4%8D_Ciolkovskij
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jarom%C3%ADr_Hnili%C4%8Dka

články dnes
https://digiweb.ihned.cz/c1-46368670-prisne-tajne-pripad-gagarin
https://technet.idnes.cz/odvracena-tvar-slavy-jurije-gagarina-dsn-/tec_vesmir.asp?c=A110411_165949_tec_vesmir_vse
https://www.21stoleti.cz/view.php?cisloclanku=2006050407
Další odkazy
https://www.gagarin.cz/
https://www.osobnosti.cz/jurij-gagarin.php
https://animace.ihned.cz/c1-51531120-prvnich-108-minut-cloveka-ve-vesmiru-takhle-gagarin-obletel-zemi