Deset českých Evropanů

09.06.2011 19:49

Úklid archívu

Při přehrabování kartonových desek s tkaničkami, v nichž se po mých skříních skrývají nejrůznější poklady, jsem narazil na páteční magazín deníku Lidové noviny Pátek LN z 30. 4. 2004, v němž se – kromě obvyklého televizního programu – píše o deseti českých Evropanech. Zalovil jsem v paměti, kdy že se v televizi realizoval onen projekt Největší Čech, ale přibližný odhad jsem musel korigovat nahlédnutím na webové stránky ČT. Rozhodnutí národa, kdo je největší Čech, padlo v roce 2005.

V obojím případě se vynořilo téma, které má řadu rovin. V době studentských let jsme s jedním kamarádem vedli úvahy o tom, v čem je velikost velikánů historie, kultury, umění, literatury.  V té době to nebylo zrovna téma, které by se objevovalo na veřejnosti, v době, kdy „plnila svou dějinnou úlohu dělnická třída“, byl námět, který ideologicky zaváněl popíráním „historického materialismu“, takřka tabu.

Po Listopadu se zase příliš neuvažovalo o tom, kdo je největší Čech (Václav Klaus například odmítal velikost T. G. Masaryka), spíš se hovořilo o tom, zda jsou Češi výjimeční či nikoli, a byly tady, což je přirozené, i dva extrémy – na jedné straně, co že si to vlastně o sobě myslíme, takový malý národ, postoje Havlíčka a Nerudy jsou dobově zúžené pohledy devatenáctého století, na které v dnešních měřítcích můžeme zapomenut, na druhé straně nekritické, ale pochopitelné vyzdvihování českého národa, pochopitelné vzhledem k narovnání sebevědomí poztráceného v nejrůznějších dobách popírání jeho identity.

Dalším rozměrem (a kdo si rozklikne komentáře dole, nazná ihned, o co jde) věci byl (je) protiklad češství a evropanství, do něhož se opravdu promítá reziduum romantického nacionalismu devatenáctého století (nezapomeňme ale dodat, že ho stejně jako Češi ale prožívaly i všechny ostatní evropské národy). Vzpomínám si, jak jsem psal jednu esej o českém meziválečném avantgardním umění, a součástí zadání bylo potlačit právě onen „národní“ rys, tj. vyzdvižení úlohy Čechů v kontextu evropského umění. Akcent na „evropskost“, tenkrát zdůrazňovaný, je dnes nicméně (i v politické rovině, viz např. i poslední komentáře A. Merkelové o tom, že multikulturalismus selhal) více vyvážený s akcenty národními, tak, jak by to mělo být přirozené. Toto by samozřejmě mohlo být tématem širší úvahy, zde padla ta zmínka vzhledem k tomu, že vedle sebe v krátkém časovém odstupu proběhly právě dva projekty, pokaždé s jiným akcentem.

„Největším Čechům“, mimochodem televizními formátu, který proběhl v řadě dalších zemí (v Německu jako „Naši nejlepší“) se nejspíš budu věnovat někdy jindy, teď se vrátím k číslu časopisu, který byl impulsem k napsání tohoto textu:

Na prvních stránkách jsou úvodní rozhovory s pravnučkou Tomáše Garrigua Masaryka Charlotou Kotíkovou, ředitelky sbírky současného uění v Brooklyn Museum of Art, a Janem Jakubem Kotíkem, prapravnukem T. G. M.  Rod Masaryků, Slavíčků, Kotíků, to je ovšem rovněž – samostatné – velké téma. Koncept časopisu byl nicméně motivován historickou skutečností našeho vstupu do EU. „V předvečer našeho vstupu do Evropské unie přinášíme pozoruhodné příběhy našich největších osobností od raného středověku až do dvacátého století.

Jako první mezi deseti Eropany je uváděn sv. Prokop (kol. 990 – 1053), zakladatel Sázavského kláštera a první sázavský opat, patron horníků, náš první světec, kanonizovaný 1204 v Římě papežem Innocencem III. (Tři předchozí čeští svatí, Václav, Ludmila a Vojtěch, ještě papeže ke svatořečení nepotřeovali). Tak jako o sto let dříve vyvažovali Konstantin s Metodějem vztahy k Byzanci a Římu, navázal sv. Prokop v řešení tohoto problému formulovanému jako vztahu mezi Čechy a Němci (o jeho ochraně Čechů před mocnějšími Němci píše už Jan Milíč z Kroměříže či autor Dalimilovy kroniky). Osudy Sázavského kláštera byly rozhodující pro osudy církevněslovanské kultury i pro vztah mezi Čechami a Kyjevskou Rusí, a byly i součástí osudů naší země – v její orientaci k nejvýznamnějším kulturním i mocenským směřováním v Evropě.
Určitým překvapením pro mne (nejsem zase až tak zběhlý v českých dějinách) je uvedení Vladislava II. (kolem 1110 – 1174) do desítky nejvýznamnějších osobností české historie. Tvrdý válečník získal korunu od císaře, účastnil se Barbarossova tažení do Itálie, píše autorka článku Eva Hlinovská.

Větší porozumění mám pro svatou Anežku Českou (1208-1282), nejmladší dceru Přemysla Otakara I., která odmítla ruku císaře a místo života v přepychu zakládala kláštery a nemocnice a neúnavně až do své smrti se starala o chudé a choré. Navíc její jméno má naše generace spojené s euforií polistopadové doby, neboť byla svatořečena několik dní před pádem totalitního režimu ke konci roku 1989.

Samozřejmé je zařazení Karla IV., našeho největšího panovníka, (který vyhrál i druhou zmiňovanou soutěž). Jeden projekt za druhým při budování Prahy a celé země, mimořádný vztah panovníka  k Čechám a kulturní dědictví, které zanechal a které je viditelné dodnes, například podpora písemnictví, import renesančních a humanistických myšlenek z Itálie, s jejímiž vzdělanci udržoval kontakt, přestavba Prahy, založení univerzity, stavba katedrály atd. Skutečnost, že si Karla IV. (Václava) nárokují jako významnou osobnost i Němci, nic na věci nemění. Pojem „národ“ a „Evropa“ tenkrát měly poněkud jiný rozměr.

Ani Mistr Jan Hus, postava zdánlivě ryze „česká“, a vzhledem k jeho významu v reformním národním církevním hnutí opravdu směřující k „národním“ hodnotám, nemůže být hodnocen mimo tehdejší evropský kontext a vytržen ze souvislostí své doby. Takto ho vnímali naši předkové v době národního obrození, někdy ještě navíc v rovině česko-německé, Husovi ale vůbec nešlo o „národ“ v dnešním slova smyslu, protože onen termín tenkrát neexistoval. Jeho akt na univerzitě, tzv. Kutnohorský dekret, jímž vyhnal ze země „cizáky“, dnes naopak hodnotíme jako velice problematický. Husův étos je někde jinde, velmi prostě bych řekl – v naštvanosti na neřád světa, téže naštvanosti, kterou projevil později Jan Amos Komenský, který se proti němu chtěl, poněkud naivně, vzepřít vzděláním. Samozřejmě ve výsledku je jeho místo velmi důležité pro „specifický“ vývoj národní kultury.

Vilém z Rožmberka, mocný šlechtic, tedy nejvyšší purkrabí Českého království (dle článku obdoba dnešního premiéra), byl muž, který vtiskl Českému Krumlovu jeho renesanční tvář a svými podnikatelskými aktivitami ovlivnil ráz jihočeské krajiny. Každé malé dítě zná rybníky Svět a – právě Rožmberk. Stačí malý výlet do jižních Čech, a jméno Viléma z Rožmberka nemůžete minout – a opominout.

Jestliže máte uvést jméno univerzálního vzdělance, řeknete pravděpodobně Leonardo da Vinci, který obsáhl tehdejší vědění, nebo Johann Wolfgang Goethe, který byl z posledních, který se o něco podobného pokusil. Nárok na univerzalitu padne i s naším Janem Amosem Komenským. Vševědění, úhrnný obraz světa a cesta, jak k němu dospět. Životní cesta člověka, jeho vzdělávání jako naplňování jeho duchovní podstaty, cesta k tomuto cíli i nástrahy zcestí, které nás může potkat, to je to nejobecnější, co můžeme říci, a co můžeme posléze rozvést do jednotlivých disciplín, jako je pedagogika, teologie, filozofie, krásné písemnictví, v nichž by Comenius – v každé jedné z nich – byl už velkou osobností, o níž stojí za to mluvit a s níž stojí za to se setkávat.

I Josef Dobrovský je velikán v humanitní oblasti. Přísný vědec, který stál na počátku národního obrození, vynikl jako historik a jazykovědec (tenkrát měli hezké slovo jazykozpytec) s kritickým pohledem, dokonce skepsí ohledně udržení jazyka, o nějž se svou celoživotní prací tak zasloužil. Můžeme uvažovat o tom, zda – pokud bychom museli vybírat – upřednostnit ve dvojici podobně profesně orientovaných, přesto tak rozdílných osobností – abbého či jeho následovníka Josefa Jungmanna. Oba se zasloužili vrchovatou měrou.

Antonín Dvořák. Uvažujeme-li, čím přispěl český národ ke světové kultuře, pak to bude nepochybně hudba. Jména Bedřich Smetana, Leoš Janáček či Bohuslav Martinů budou vedle Antonína Dvořáka ta první, která uvede Japonec, který se bude těšit ve své vlasti na koncert české hudby. A Antonín Dvořák bude mít kromě toho snad alespoň ještě jeden stupínek „navíc“ k oné bezvýhradné světové slávě. Skladba zakladatele amerického hudebního školství byla první, která překročila hranice naší planety a vstoupila do vesmíru. Novosvětská.

Tomáš Garrigue Masaryk. Rovněž zakladatel československého státu, „tatíček“ zakladatel, byl ve všech úvahách o „největším Čechovi“ mezi prvními. Podobně jako Josef Dobrovský kritický vůči české národní historii („Česká otázka“, téma Rukopisů) byl z těch, kteří se zasloužili zásadním způsobem. První prezident, filozof, respektovaný největšími osobnostmi politické i kulturní Evropy, svým způsobem výjimečná autorita, nejen první muž státu jako ti ostatní po něm. Poslední nezpochybnitelné jméno, pokud máme „vybírat“ mezi těmi, které bychom uvedli do desítky největších Čechů – Evropanů.

Ovšem, to je určitý výběr, se kterým můžeme a nemusíme souhlasit. Můžeme říci, že to je úzký či učebnicový výběr, můžeme zpochybňovat kritéria, která vedla k vybrání právě těchto osobností. Někdo by upřednostnil třeba Tomáše Baťu, který svého času udělal naší zemi jméno ve světě byznysu, jiný by k Antonínu Dvořákovi přidal houslistu Jana Kubelíka a operní pěvkyni Emu Destinnovou či malíře Alfonse Muchu, neboť všichni tři měli nejen evropský rozměr, ale i světový úspěch za oceánem. Další by potlačil dominující rozměr historie ve prospěch současnosti a vyzdvihl by Miloše Formana, Ivana Lendla, Martinu Navrátilovou nebo Jaromíra Jágra. Je pravda, že když jsem jel tramvají po Istanbulu a malým klukům, kteří se smáli a kvůli mým trekkingovým holím mi říkali samuraj, jsem řekl, odkud jsem, hned začali jásat – Baroš, Baroš. Otázkou je, jak se změní hodnocení při posunutí optiky dneška do okamžiku za padesát, sto let. Možná, že svět v té době bude „evropský“ rozměr roku 2011 vnímat úplně jinak. Kdoví, jestli toto téma bude, takto formulované, vůbec někoho zajímat. Jestli nebudou mít lidi jiné starosti. Nechci předjímat, jaké.

Je mi to ostatně jedno. Myslím si, že podstatné je akceptovat velikost kohokoli z těch významných osobností. Ne mávnout rukou a říct si, „toho se nenajíš“. Za prvé to není pravda, „najíš“, sice ne tak doslovně, jak by si to dotyčný hlupák představoval, za druhé pak vedle té velikosti, vedle onoho rozměru, který je schopen přesáhnout někam, kam třeba ani nejsme my ostatní schopni v tu chvíli vidět, a přesáhnout pak i časem, se ocitne i rozměr nás ostatních v nějakých ostřejších konturách. Stáváme se zřejmějšími, smysluplnějšími – mám-li použít (zneužít?) slovo jiného velikého muže – Evropana.

Odkazy
Největší Čech
http://cs.wikipedia.org/wiki/Nejv%C4%9Bt%C5%A1%C3%AD_%C4%8Cech
http://www.ceskatelevize.cz/specialy/nejvetsicech/
http://blisty.cz/art/23389.html
http://zpravy.ihned.cz/svet/c1-48262300-nejvetsi-cech-podle-zdf-karel-iv-byl-nemec-ktery-pronasledoval-zidy
http://zpravy.idnes.cz/byl-karel-iv-nejvetsi-cech-anebo-spise-velky-nemec-fv0-/kavarna.aspx?c=A101201_132915_kavarna_chu

sv. Prokop
http://www.klaster-sazava.cz/sv-prokop/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Svat%C3%BD_Prokop
O sv. Prokopovi jsem se na těchto stránkách zmiňoval v souvislosti se sochami na Karlově mostě:
http://jan-k-celis.webnode.cz/news/sochy-na-karlove-moste-iii-1/

Anežka Česká
http://cs.wikipedia.org/wiki/Ane%C5%BEka_%C4%8Cesk%C3%A1
http://zivotopisyonline.cz/svata-anezka-ceska-2011211-631282-nejslavnejsi-ceska-svetice/

Karel IV., český a německý král a římský císař
http://www.panovnici.cz/karel-IV
http://cs.wikipedia.org/wiki/Karel_IV.

Mistr Jan Hus
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hus
http://ireferaty.lidovky.cz/100/574/Hus-Jan
http://www.czech.cz/cz/66236-husitstvi-a-odkaz-mistra-jana-husa
http://www.czech.cz/cz/66236-husitstvi-a-odkaz-mistra-jana-husa

Vilém z Rožmberka
http://www.encyklopedie.ckrumlov.cz/docs/cz/mesto_histor_revevr.xml
http://cs.wikipedia.org/wiki/Vil%C3%A9m_z_Ro%C5%BEmberka

Jan Amos Komenský
http://www.j-a-komensky.cz/
http://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Amos_Komensk%C3%BD
http://www.manuscriptorium.com/?q=cs
http://comeniusmuseum.nl/

Josef Dobrovský
http://ireferaty.lidovky.cz/100/544/Dobrovsky-Josef
http://www.quido.cz/osobnosti/dobrovsky.htm
http://cs.wikipedia.org/wiki/Josef_Dobrovsk%C3%BD

Antonín Dvořák
http://cs.wikipedia.org/wiki/Anton%C3%ADn_Dvo%C5%99%C3%A1k
http://www.antonindvorak2004.cz/
http://www.dvorakovapraha.cz/cs/o-festivalu/antonin-dvorak.shtml
http://www.ceskedotekyhudby.cz/hudebni-festivaly/dvoakv-festival
http://www.youtube.com/watch?v=BoUDthyy0Nk

Tomáš Garrique Masaryk
http://www.masaryk.nazory.cz/
http://ireferaty.lidovky.cz/100/529/Masaryk-Tomas-Garrigue
http://old.hrad.cz/president/Masaryk/cvp.html
http://www.slovnik.cz/docs/masaryk.htm

Zpět