David Zábranský / Martin Juhás čili Československo

11.07.2017 09:34

Martin Juhás čili Československo je pátou knihou letos čtyřicetiletého spisovatele Davida Zábranského (nar. 1977), vycházíme-li z recenze Petra A. Bílka v Respektu, vyznačující po vyzdvihovaném debutu Slabost pro každou jinou pláž, novele Šternův pokus milovat a experimentující polohu próz Kus umělce a Edity Farkaš, Juhásovi předcházejících (Wikipedie uvádí ještě jednu rozhlasovou hru a dvě povídky otištěné v Respektu, které samozřejmě nejsou „knihami“).  Martin Juhás čili Československo byl nominován (vedle dalších ocenění) na Magnesiu Literu za prózu 2016, stejně tak jako Zábranského debut tuto cenu obdržel, tato skutečnost mi byla motivací knihu přečíst.

Na obálce vydání v nakladatelství Premedia 2015 je takřka šestisetstránková kniha označena jako „román“, v textu vypravěč reflektuje její podobu jako „kroniku“. V jedné z recenzí se upozorňuje na skutečnost, že Martin Juháš, ač je to tak titulem vyznačeno, není hlavním hrdinou, nýbrž jedním z řady postav, jejichž příběhy posouvají dopředu košatý děj. Jako první přichází na scénu Bohumil Jíra, autor pomníku Mistra Jana Husa ve Strakonicích, města, do něhož je lokalizováno dění první části knihy (Češi a Slováci, následuje díl druhý Fašisté, díl třetí Nacisté a poslední díl čtvrtí Čechoslováci), s titulní postavou se za podivných okolností seznamuje čtenář teprve posléze.

Na skutečnost, že se jedná o kroniku, tedy útvar historické prózy, který – coby výklad dějin – sehrál důležitou úlohu ve společenském vědomí českého národa (jedním z témat knih Aloise Jiráska, který může jako nejvýraznější z rozsáhlé řady dalších spisovatelů od 19. až po druhou polovinu 20. století, tuto literární oblast reprezentovat, bylo právě husitství), by zde měla ukazovat hned úvodní scéna svalení Mariánského sloupu na Staroměstském náměstí „ani ne týden po vzniku samostatné Československé republiky“, podobně jako další pasáže založení firem Fezko, vyrábějící unikátní fezy, či České zbrojovky, později proslulé svými motorkami „čezetami“. Věci se ovšem mají trochu jinak.

Principy žánru nijak nepopírá skutečnost dalších významových vztahů ve spletitém syžetu románu, například již u zmíněného začátku skutečnost, že se jedná o dva pomníky (Mariánský a Husův), které jsou symboly historických protichůdností (pokračují Masarykem a politikou Hradu v metropoli a úlohou komunistů a fašistů právě v jižních Čechách) a zdrojem napětí v příbězích. Chronologický vyprávěcí postup, pro žánr kroniky příznačný (chronos – kronika, neruší ho ani kompozice v několika časově souběžných pásmech, jako např. rozsáhlý román Mezi proudy zmíněného Jiráska), ovšem v Zábranského románě je soustavně porušován, autor předjímá, co se stane, nebo se k vysvětlení některých momentů vrací. Je tedy zřejmé, že podobně jako u uvedených biografií jednotlivých postav, ať už historických (Rudola Gajda…) či pouze románových, což je příznačný postup realistické prózy, k níž kronika patří, je i čas tématem pouhé hry se čtenářem, určitého odstupu a ironie, s níž Zábranský k psaní přistupuje.

Nárok historické prózy je – když odhlédneme od umělecké kompetentnosti interpretace historických událostí či smyslu historie – pravdivost faktů či reálií. Pozastavil jsem se (vzhledem k tomu, že některé zvláště lokální historické události nedovedu posoudit, zatímco hudební témata ano) nad tvrzením, že píseň Hej, Slované, je fašistická. To je samozřejmě možné rozebírat, stejně tak jako poukaz jednoho čtenáře, který se pozastavuje nad tím, že osoby v knize telefonují přímo na meziměstských linkách, zatímco v tehdejší době se hovory ještě spojovaly ručně v ústředně. Nechci se pouštět do polemiky o správnosti či přesněji adekvátnosti prezentace historických reálií, protože, jak jsem zmínil, nedisponuju potřebnou kompetencí historika. Jen bych chtěl na problém poukázat – vzhledem k tomu, že toto téma se v dnešním diskursu často objevuje právě proto, že historie (respektive dlouho tabuizovaná témata) v posledních letech bývá tématem například ve filmových zpracováních (nejzřejmější příklad je skandální zkreslení skutečnosti v seriálu Bohéma).

To jsou ale možná v našem případu nepříliš podstatné momenty. Zásadní je naopak v románovém útvaru zkřížení tohoto popisně realistického postupu, akcentující přesná data a faktické souvislosti, s principem magického realismu či imaginativního přístupu, pro nějž jsou příznačné naopak nerealistické obrazy. Můžeme hned z první části knihy zmínit to, jak si tříměsíční plod, budoucí Martin Juhás (či Reitmajer), udělá výlet do světa, v němž bude žít, tak, že se vysouká z matčiny dělohy, a posléze zase zaleze zpět.  Komentátoři hovoří o magickém realismu, mě v tento moment napadá Plechový bubínek Güntera Grasse, v němž se hlavní hrdina Oskar Matzerath rozhodne, že ve věku tuším třech let přestane růst (zatímco jeho duševní vývoj je uzavřen již v okamžiku narození).

Recenze si nemohly nevšimnout rybiček, které (podobně jako Juhás) opustily své prostředí akvária a cestují prostorem/vzduchem po místnosti nebo dokonce po ulicích. Třetí takový moment, rovněž se opakující v celé ploše románu, a mající i magický účinek v ději, je „klínek“, který má utěsnit vodu, naopak způsobuje vlhnutí stěn ve vile a na nejrůznějších místech takřka coby deus ex machina zasahuje do příběhu. Jsou to vlastně živly, vytvářející jakýsi prostupný či „tekutý“ prostor, a živelný je také sex, který má dost podstatné místo v příbězích postav. Nejen, že je pochopitelně východiskem „zrodu“ postav (doslovně, a líčen je v bezprostřední tělesnosti), ale vytváří zde paletu nejrůznějších podob až šokujících: Nejde o to, že bychom mohli u jednotlivých postav vytvořit jakýsi seznam odchylek (nechci říkat úchylek) od běžného sexuálního chování a orientací (ovšem, co je běžné?), ale i způsob, jakým jsou jednotlivé epizody/příhody prezentovány, je tak trochu „podvratný“: „Většina spermatu skončila v Marii. Ján se vytasil nejen s tělesnou silou, nýbrž i se symbolismem když dívku políbil dvěma dávkami, z nichž ta první šla symbolicky do spodní části, ta druhá symbolicky do hlavy. Toho dne uvedl dívku do zcela jiného stavu.“ (s. 15, to je vlastně popis zrodu hlavního hrdiny, Ján a Marie jsou Martinovi rodiče).

Imaginativnost a překvapivost některých motivů je v příkrém kontrastu s věcností, s jakou je citováno například znění dobových zákonů. Estetický efekt je ovšem vlastně týž: je to optika přiblížení až „k dotyku“, vyvolávající pocit bezprostřední účasti čtenáře na ději. V příběhu se setkávají postavy fiktivní s reálnými, i u nich se nicméně dozvídáme, podobně jako u deskripce historických událostí, větší podrobnosti z jejich života než na stránkách Wikipedie. Je to onen zmíněný úhel pohledu z určitého místa (Strakonic). Tak se dozvíme, který den byla založena místní pobočka Komunistické strany Československa ve Strakonicích, osudy agrárníka Rudolfa Barana, Rudolfa Rösslera či JUDr. Branžovského, podrobnou biografii Radoly Gajdy (s. 213), mihne se zde Klaus Mann (syn Thomase Manna, autor proslulého románu Mephisto o postavě diktátora, tedy tématu blízkého Zábranského knize, měl československé občanství, s. 177) a jeho sestra Erika, ale také třeba Josef Skupa se svým Hurvínkem z Plzně (s. 218), zjevují se peripetie fašistického hnutí, ale i touhy a realizace samostatnosti Slovenska, viděného rovněž z konkrétního místa (obce Riečnica na Kysucku, kde bydleli rodiče Jána Juhásze).

Když tak přemýšlíme o pohledu na české dějiny, můžeme mít pocit, že Zábranského výklad je podobný, jako je postižení postavy Marie Jiříčkové, matky hlavního hrdiny: „Marie byla dívka stydlivá, zamlklá a snad i málo inteligentní.“ (s. 15) Také interpretace širšího historického rámce, kterou každá takováto kniha i implicitně musí být, rozhodně není z těch, které jakkoli dějiny oslavují či je vykládají v jakémkoli racionálním rámci. Jako by to všechno, události od let dvacátých až po ty válečné, s krátkou dohrou poválečných (čtyřicátých a začátku padesátých) let, byl nějaký prapodivný omyl. Tak, jako se „nepovedla“ individuální sexualita jednotlivých postav (někdy traktovaná dokonce humorně, jako např. školní tření Barbory a Martina, „malý zrudl a do čuráčka se mu navalila krev.“, s. 372, jindy v kontextu dobových zákonů, jako homosexualita Jána Juháse a Supa, „homosexuální styky sice byly v ČSR oficiálně vnímány coby pohlavní zvrácenost“ atd., přezné znění paragrafů, s. 246, podobně jako protichůdná politická přesvědčení defilují v románu  sadismus [Jan Juhás], incest mezi otcem a synem, impotence, svým způsobem se patří i nezměrné přejídání tlusté Berty atd. atd.), něco se zvrtlo i v historii celého společenství, která je stejně dramatická jako osudy románových postav.

Alespoň jedno doložení: „Martinův příběh je z velké míry příběhem zloby, zrady a špatnosti“ (s. 373). A přitom je osobní život našich hrdinů úzce propojen s „velkými dějinami“. Opět jeden příklad (při operaci Martin, kterou prováděl 15. března 1939 doktor Tůma): „Martina stačilo zavřít a zašít, když vrchní sestra vešla na sál, celá uplakaná (…) Tůmovo čelo brzy zalil pot. Lékař se ocitl v nejsložitější situaci svého života: Na stole mu ležel otevřený syn komunistů a do země se zatím valila armáda, jíž Hitler vetkl do erbu pomlácení žido-bolševiků“ (s. 387). Stejně jako v závěru knihy její autor hovoří o knize Otakara Štěpánka s názvem naše chráněné a užitečné ptactvo, v níž si přečetl: „Vžitý název racka chechtavého vznikl zřejmě omylem v době národního obrození, a to nesprávným překladem z německého Lachmöwe. Německé jméno je totiž odvozeno od podstatného jména die Lache (kaluž, tůň) a nikoli od slovesa lachen (smát se).“

ještě odkazy upřesnit
David Zábranský, Martin Juhás čili Československo

https://cs.wikipedia.org/wiki/David_Z%C3%A1bransk%C3%BD
https://www.kosmas.cz/knihy/205008/martin-juhas-cili-ceskoslovensko/
http://www.czechlit.cz/cz/autor/david-zabransky-cz/
https://www.respekt.cz/tydenik/2015/26/nenahodne-setkani-ceskych-fasistu-a-psa-zeryka
http://www.iliteratura.cz/Clanek/34891/zabransky-david-martin-juhas-cili-ceskoslovensko

David Zábranský, Martin Juhás čili Československo, Premedia Bratislava 2015, 576 s.

Zpět