David Vávra & Šumná města

David Vávra & Šumná města
České doteky hudby 2014

Novoměstská radnice, 22. prosince 2014
Vernisáž výstavy Šumné stopy – Šumná města, 18.00
David Vávra, Radovan Lipus – průvodci pořadem
Klavírní koncert k Roku české hudby, 19.00
Jaromír Klepáč – klavír
Magdaléna Šestáková – klavír
Film Šumná Polička z cyklu ČT Šumná města, 20.30

„Tři v jednom,“ mohli bychom také nazvat interdisciplinární komponovaný pořad, který rozvíjí jednu výchozí aktivitu. I v ní se kříží dva obory, architektura a film, a svým způsobem i herectví, neboť David Vávra je průvodcem v dokumentárním cyklu filmů, nazvaných Šumná města a jejich pokračování Šumné stopy, a jak při podobném pořadu, který se konal v rámci Dvořákova festivalu v Poděbradech v předloňském roce (2012), prozradil, při přípravě jednotlivých dílů s režisérem Radovanem Lipusem zasahoval i do scénáře, když „si hráli“ s textem a společně či střídavě zdobili komentář verši s charakteristickými jazykovými hříčkami. Také v Poděbradech byl vlastně poprvé realizován formát, který zahrnoval vernisáž výstavy (ta se konala ve foyer divadla), koncert a konečně promítání filmu.

Tentokrát se pořadatelé rozhodli, že všechny tři části uvedou v informačních materiálech zvlášť, a návštěvník si onu skládačku dá sám dohromady, jak je to konečně zřejmé. Přesto se jednotlivé části nejen společnou myšlenkou, ale i stylem prostupovaly. Také my si musíme udělat svou skládačku a probrat některé věci samostatně.

První část šumné trilogie na Novoměstské radnici, výstava v Recepčních saloncích v prvním patře budovy, nazvaná Šumné stopy – Šumná města (vernisáž 22. 12. 2014, otevřená do 23. 1. 2015) zahrnuje velkoformátové panoramatické černobílé fotografie, které vznikly původně jako série kalendářů Šumná a bezbranná, které vznikaly původně v letech 2003 – 2009 (tedy pět kalendářů, následně navazovala další řada) v návaznosti televizní cyklus režiséra Radovana Lipuse a architekta Davida Vávry, kteří byli i autory básní a textů v kalendáři. Tato část šumných aktivit si kladla snad ještě výrazněji za cíl poukázat na ohrožené památky a objekty architektury 19. a 20. století. Na stránkách Happy Materials, které vydávaly kalendáře společně s Občanským sdružením Šumná města, se dočteme, že první tři ročníky byly vydávány pouze sponzorsky a nebyly ve volném prodeji, od roku 2006 jsou texty doplněny cizojazyčným překladem. Radovan Lipus mi na mou otázku upřesnil další souvislosti. Kalendáře jsou vlastně další formát zpracování tématu v tištěné podobě vedle již předchozích knižně vydaných scénářů s fotografiemi z jednotlivých dílů dokumentárního cyklu, tyto fotografie, jejichž autorem je Michal Míček, vznikaly paralelně, či přesněji následně po natáčení, Míček, který byl u některých dílů seriálu zároveň asistent kamery, jezdil na příslušná místa samostatně. Na výstavě v Novoměstské radnici byl zhruba stejný výběr listů ve velkoformátové podobě jako v Poděbradech; zhruba se na to sám pamatuji, například nás už tenkrát zaujal objekt dnes už zachráněného, zrekonstruovaného secesního hotelu Praha v Jičíně, vzhledem k tomu, že s panem ředitelem Matějkou jsme oba Jičíňáci, stejně jako Hynek Zlatník, který na projektu dlouhodobě spolupracuje, mj. jako odborný poradce či ve fázi předprodukce, a který rovněž překládal některé texty do angličtiny. V obou případech se tento výběr musel přizpůsobit prostorovým možnostem výstavního prostoru, všechny fotografie by se pochopitelně nevešly.

Od expozice na zámku v Poděbradech (ve foyer Divadla Na Kovárně) vystaveny nebyly, předtím nicméně byla výstava realizována na řadě míst, například v Muzeu Kampa v Praze, v synagoze v Úštěku a vzápětí v japonském Tokiu (2008), jak zněla jedna z odpovědí na besedě, která navazovala, stejně jako v Poděbradech, na zahajovací řeči (tentokrát výstavu uvedli ředitel Novoměstské radnice Albert Kubišta, ředitel ČDH Miroslav Matějka). Návštěvníci si pak mohli vybrat čtyři šumná místa, které průvodci pořadem, režisér Radovan Lipus a architekt David Vávra okomentovali a společně pak přečetli básničku, uvedenou na fotografii. Radovan Lipus vytvořil i návaznost k následujícímu koncertu Jaromíra Klepáče vzpomínkou na studentská léta na témže gymnáziu ve Frýdku-Místku, na kterém studoval i klavírista, jehož hra v době, kdy už byl studentem AMU, byla pro Lipuse motivací i jeho vlastního snažení.

Koncert Jaromíra Klepáče a Magdaleny Šestákové, stejně jako následující třetí filmová část, se konaly ve Velkém sále Novoměstské radnice. Po první krátké, šestiminutové, brilantně zahrané koncertní etudě (už tónina gis moll není ta nejjednodušší) Bedřicha Smetany Na břehu mořském, pozval Jaromír Klepáč na pódium Magdalénu Šestákovou a společně přednesli symfonickou báseň Vltava z cyklu Má vlast pro klavír na čtyři ruce. Skladbu, uvedenou v programech jako závěrečnou, tak přesunuli a obě skladby Bohuslava Martinů, které jsou napsány opět pro sólový klavír, byly posunuty do závěru zhruba hodinového koncertu. Magdalena Šestáková, kterou posluchači festivalů Českých doteků hudby mohli zaznamenat před několika lety v souboru Bohemia trio, kde vystupuje společně se svým manželem hobojistou Jiřím Šestákem a fagotistou Liborem Soukalem, zahrála svůj part velmi dobře a přesvědčivá byla i souhra s partnerem na jedné klaviatuře, která je u Vltavy (vzpomeňme, jak končí) důležitá doslova do posledního tónu.

Jaromír Klepáč se následně ujal interpretace obou rovněž krátkých cyklů Bohuslava Martinů a jeho robustní podání se posluchačům určitě líbilo. Kromě toho komentoval jednotlivé části skladeb, i vzhledem k tomu, že mají „divadelní“ charakter, jak klavírista poznamenal. Ostatně už v krátké úvaze v anotaci se mohl ten, kdo nahlédl do katalogu, dočíst o společném momentu „pohybu“, který vlastně platí i pro téma Smetanovy skladby, ale u Martinů má v jak v Loutkách, tak Filmu v miniatuře, specifickou dobově příznačnou podobu, spjatou s náměty meziválečné avantgardy. Naznačují to i některé alternativní názvy v závorkách právě v onom prvním, jedenáctiminutovém cyklu, označovaném jako Loutky, 1. sešit (H. 137), zkomponovaném ale nejpozději ze všech, v letech 1922-1924, tedy v době nástupu Devětsilu:  Kolombína tančí (Valse), Nová loutka (Shimmy), Ostýchavá panenka (Chanson), Pohádka (Moderato), Tanec loutek (Tempo di Valse). Konkrétně „shimmy“ byl ve dvacátých letech módním „jazzovým“ tancem, jakýmsi druhem foxtrotu.

Mohli bychom snášet další souvislosti vedle těch zmíněných již v anotaci, jako například, že inspirace italskou commedie dell´arte je společná Bohuslavu Martinů a Voskovci a Werichovi v jejich raných hrách v Osvobozeném divadle, nicméně pojďme ještě stručně k druhé skladbě, jíž je Film v miniatuře, H. 148, sestávající z částí označených jako Tango, Scherzo, Berceuse (Ukolébavka), Valse (Valčík), Chanson a Carillon (některé z nich jsou ještě doplněny údaji o tempu). Je známo, že rovněž film byl právě ve dvacátých letech nastupujícím druhem umění (např. ve sbornících a časopisech Devětsilu najdeme až nápadné množství textů o filmu, např. od K. Teigeho či J. Voskovce, Ch. Chaplin byl jednou z ikon celé doby), je třeba zároveň říci, že Martinů v té době už žil ve Francii, kde se velmi výrazně prosazovaly právě nejnovější projevy umění. A samozřejmě nesmíme zapomenout, že obě skladby, zvláště Film v miniatuře, byl do koncertu zařazen především pro onu vazbu k filmu, který je výchozím médiem celého projektu Šumných měst a následujících Šumných stop.

Poslední, závěrečnou částí celého večera bylo právě promítání jednoho dílu Šumných měst, totiž Šumné Poličky a Svitav, z roku 2008. Dramaturgická vazba (zase obráceným směrem k hudbě) vychází především ze skutečnosti, že v malé světničce nahoře na věži chrámu svatého Jakuba v Poličce, kde je dodnes pamětní místo věnované skladateli, se narodil Bohuslav Martinů. Celý film provází týž nástroj, kterým byl i nástroj na koncertě – klavír, prostřednictvím bílého klavíru se průvodce filmem David Vávra i pohybuje ve filmovaném prostoru, podobně jako jinde v autě, na motorce či na koni nebo ve člunu. Už předtím režisér dokumentární série v malém debatním kroužku prozradil, že v tomto jednom díle byla vlastně spojena dvě města a propojena pozoruhodnou malebnou vesničkou Budislav, při pokračující besedě, tentokrát k filmu, padlo několik zajímavých otázek. Na tu po vymezení celého projektu odpověděli tvůrci, jak už částečně zmíněno, že jeho hlavním cílem bylo upozornit na ohrožené památky, z nichž některé jsou dnes opravené, časově byl ohraničen architekturou 19. a 20. století (Vávra doplnil vtipem, že někde ho kdosi viděl a ve skupince křičel, aha, to je ten z těch hradů a zámků) a počet dílů se postupně zvyšoval až na šestašedesát, jímž je v případě Šumných měst uzavřen. Minulý týden se vrátil filmový štáb z Brazílie, kdy natočené díly půjdou do vysílání, oni nemohou už nijak ovlivnit.

Myslím si, že nejen mně by bylo po chuti, kdyby se podařilo realizovat takovýto večer, třeba v trochu jiné podobě, „do třetice“, nejen proto, že byl úspěšný a pro publikum zajímavý, ale i proto, že pánové Lipus a Vávra mají v rukávu ještě další díly, které se vztahují ke klasikům české vážné hudby, jak si můžeme při troše zopakování si jednotlivých vysílání pozoruhodného dokumentárního cyklu sami ověřit.

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH