Dalík, Janoušek, Kočka a spol.

10.02.2010 16:52

Pod upoutávkou na olympijskou přílohu „Vancouver 2010“ je ve vydání 8. února 2010 hned pod modře vyvedeným titulem a sdělením, že Lidové noviny jsou „nezávislý deník založený 1893“   palcovými titulky jako hlavní zpráva dne čtenářům jedněch z našich nejrespektovanějších novin předkládána informace, jejíž titulek jsem přenesl do názvu tohoto textu. Podtitul článku zní: „Víkend v Tatrách na akci J&T strávili známí lobbisté a přátelé politiků z Česka a Slovenska. O obchod prý nešlo.“  Celé dvě první strany novin jsou věnovány skutečnosti, že tyto a další osoby se sešly na turnaji koňského (jezdeckého) póla, který uspořádal Patrik Tkáč, byznysmen a zakladatel finanční skupiny J&T.

Komentovat událost zhola nemíním, k rozhodnutí vyjádřit se k její prezentaci v předním českém médiu mne přivedla věta zmíněného Patrika Tkáče, který se vyjádřil, že jej „inspirovalo švýcarské středisko St. Moritz, kde se podobné turnaje pořádají pravidelně.“ Na jejím pozadí zřetelně vystoupí, o čem vlastně Lidové noviny píší. Zatímco o turnajích v nejznámějším švýcarském zimním středisku se v tamějších zdrojích píše jako o sportovní a společenské události, byť ji můžeme vnímat rovněž jako snobskou (čtenář si může porovnat charakter informací na stránkách tamějšího klubu http://www.polostmoritz.com/), způsob uchopení v LN je poněkud jiný. Nemá ani charakter úvodníku, tedy úvahy o závažné společenské události, ani jen prostého zpravodajství. Podrobnou deskripci prolínají dvě více či méně skryté či zjevené výhrady vůči pojednávanému tématu: První výhradou je nevíra, že lobbisté se jeli jen bavit, druhá je nijak přesněji nespecifikovaná antipatie vůči této společnosti. Není tu žádná analýza, jen mlhavý pocit, snad nevole nad tím, že ti, kteří kdovíjak přišli k velkému majetku, touto formou nápodoby high society ve Svatém Mořici pompézně ukazují, že rovněž patří k nejvyšší společenské vrstvě země.

O tomto náhledu na věc nenechá pochybovat fotografie Dušana Palcra v dlouhém bílém kožichu či jeden z článků „ČSSD: Kočka není kámoš…“, při kterém nás nutně musí napadnout, že pojednávaná událost se stylově posouvá kamsi jinam, nevyhneme se totiž asociaci s Matějskou poutí. Musím – jen na okraj – poznamenat, že docela podléhám kouzlu starých dřevěných kolotočů, cukrové vaty a posvícenských atrakcí, stejně jako cirkusů a varieté, kdysi ve škole byl mým spolužákem jeden z těch známých kouzelníků a byli jsme dobří kamarádi. Snaha upoutat na sebe pozornost, kýč a křiklavý nevkus mohou mít v určitých situacích dokonce své kouzlo (byť ne půvab, ať se na mne estéti vrhnou). Něco jiného je ovšem společnost, která se cítí být na vrcholu pyramidy. Nevím, zda to platí i dnes, ale někdy před dvaceti lety jsem četl, že je nemyslitelné, aby se žena, natož muž objevil v kultivované společnosti v okázalém byť jen límci třeba z hranostaje. Skuteční boháči by si nic podobného nejen nedovolili, ale ani by neměli potřebu takto se ukazovat. Nemylme se tím, co nám přinášejí média o sídle Billa Gatese či kýčovitých brýlích, kostýmech a jiných jevištních atrakcích popových hvězd, jak naznačeno, bílá rukavice a flitry k neobvyklému zjevu Michaela Jackcona naopak neodmyslitelně patřily.

To je jeden nesoulad. S ním úzce souvisí etická stránka věci. O nevoli publicistů vůči společnosti, která se sešla na Štrbském plese, svědčí komentář o tom, za jakých podmínek byl přístupný turnaj „obyčejnému člověku“. „… takzvaná karbonová zóna. Ta byla přístupná i běžným smrtelníkům, stačila maličkost – mít jako klient J&T banky uloženo alespoň 33 tisíc eur (milión slovenských korun)…“ Hezká ironie.

Tento pohled sám o sobě může mít určité u nás obecnější ideové pozadí (které ovšem představuje pouze jeden úsek, ovlivňující vidění celé věci). Můžeme pomýšlet na „demokratickou“ tradici veřejného mínění země, která vždy stranila Jánošíkům a měla svého Mistra Husa. Můžeme ale počítat také s typicky českým skeptickým a dokonce i závistivým pohledem „malého člověka“, jehož oprávněnost či neoprávněnost se nicméně opírá o dvacet let zkušeností toho druhu, které zde máme. Jeho skepse si klade otázku, do jaké míry každé získané bohatství je výsledkem umu, píle a pracovitosti, odvahy a štěstí, jak nám předkládají legendy podnikatelích typu třeba Henryho Forda.

Ale pozor! Chraň pámbu, jsem ten poslední, kdo by pochyboval o tom, co že se to sešlo za společnost ve Vysokých Tatrách.  Pro mne je ale důvod, proč tento text píši, poněkud jiný. Ironie neironie, celý text v Lidových novinách je napsán ve formátu, který se používá při komentáři významné události. Autor nechá  Marka Dalíka s plnou vážností rozprávět, co se chystá, texty doprovází sloupec „Kdo je kdo v Tatrách“, vše je zpracováno několikerého úhlu, zkrátka vše je předkládáno (i při řečené ironii), jako by se jednalo o závažnou politickou či společenskou událost, jakým bylo, já nevím, třeba jednání měnového fondu v Praze nebo návštěva papeže. A nic na tom nemění skutečnost, že Lidové noviny pravděpodobně chtějí poukázat na skutečnost, že „je něco shnilého ve státě dánském“. To, že tak činí na první straně, tedy na místě, kde se pojednávají nejzávažnější události dne, na místě, kde má být zasvěcený úvodník, a způsobem, jakým tak činí, tedy do podrobností, jimž je třeba se věnovat u událostí prvního rangu, vrhají špatné světlo na noviny samotné: takováto žurnalistika  posunuje seriózní noviny výrazným směrem -  do oblasti bulváru.

Nechci dělat jakkoli náhlé soudy. Vím, že je to obecný trend dnešní žurnalistiky. Ale stačí se podívat třeba na FAZ (Frankfurter Allgemeine Zeitung). Tam by něco podobného nepřipadlo v úvahu. Určitě by se zde na první stránku dostal nějaký závažný finanční skandál, ale až teprve po několika dnech, kdy je možno vše ověřit, udělat analýzy… Pro srovnání ze stejného dne (9. 2. 2010) jsou v těchto německých novinách např. články o dohadech o atomu a situaci v Iránu („Chleba s cukrem nebo bič“), názor „Evropské mocenské hry“, úvahy o změnách v ústavě ohledně pracovních center. Probírají se zkrátka vážná témata.

Nu a Lidové noviny? Pokusím se o určitý výklad věci. Tak, jak to bývá, je to spolu provázané: realita, o které se píše, a způsob, jakým se o ní píše. U nás se totiž od počátku devadesátých let jednoznačně nevyprofilovaly a od sebe ostrým řezem neoddělily dvě polohy společenského zařazení – „podsvětí“ a „elita“. Je to až trapné, ale nemohu nepřipomenout tehdejší (byť pak mnohokrát popíraný) výrok Václava Klause, který neuměl rozlišit „čisté a špinavé“ peníze. Samozřejmě, že vím, že bezvýhradný „ostrý řez“ neexistuje nikde na světě, všude tu či onde vybublají nejrůznější neskutečné korupční aféry, ale od toho je „ideál“, aby byl vždy nedosažitelný, ale aby k němu vždy bylo směřováno. A teď budu trochu zlomyslný. Zprávy z galérky se vyskytovaly i v prvorepublikových novinách (také v televizi byl nedávno jakýsi seriál o geniálních zločincích), ale byl jim věnován prostor v rubrikách „ze soudních síní“ na poslední straně, novinář elév býval pověřen psaním těchto „soudniček“, proslulé případy pak byly atraktivním tématem třeba pro Eduarda Basse v kabaretech a Egona Erwina Kische v jeho literární tvorbě (dokonce byl vytvořen žánr, který se příběhy zločinců zabývá, podle právníka a spisovatele Françoise de Pitavala, jméno použil nejen Kisch, ale kdysi i Čs. televize pro název seriálu). V okamžiku, kdy ale neumíme nebo nechceme odlišit jedno od druhého, může se na první stranu novin dostat to, co by mělo být v sloupku na straně poslední. Umístění informace na určitém místě novin jí dodává příslušnou validitu, noviny naopak tím, kam zařadí tu či onu informaci, samy sebe kvalifikují jako noviny seriózní či ty druhé.

V průběhu psaní se mi (čirou náhodou) dostalo do ruky vydání jiného listu následujícího dne, totiž Mladé fronty dnes (z 9. února 2010), kde je v článku „ODS: Dalík k nám nepatří“ (verze na www.idnes.cz viz odkaz dole) interpretováno téma v značně jiném duchu: „Nejlepší kamarád šéfa ODS Dalík, kolem jehož legálních příjmů a výdají panují nejasností a který figuroval v mnoha politických skandálech, o víkendu zase nezklamal. V době, kdy modří stavějí kampaň na boji proti korupci a klientelismu, odletí někdejší šedá eminence ODS Dalík tryskáčem na turnaj v koňském pólu, který na zamrzlém Štrbském plese pořádá finanční skupina J T, usilující o miliardové státní zakázky.“ Nic nemění na věci, že se politici dušují, že už s Dalíkem nemají nic společného. Slovník, pregnantnost pojmenování souvislostí řadí text, zveřejněný nikoli kdesi v přílohách, ale přece jen nikoli na první straně jako téma dna, do zcela jiné kategorie, a kdyby měly noviny být posuzovány jen podle tohoto jediného vyjádření, musely by být zařazeny do zcela jiné kategorie než ty, které byly podnětem k mému komentáři.

Když kdysi Václav Bělohradský porovnával politiku v různých evropských zemích, hovořil o rozdílné diferenci mezi tím, co politici předkládají svým voličům, a politickou realitou. Pro Itálii, kterou dobře znal, rozevírala tato diference, větší nůžky než třeba v Německu či Francii – sliby italského politika se lišily od jejich uskutečňování více než těch druhých. Jak to souvisí s tématem tohoto textu? Odpověď je zřejmá, když se podíváte na osobu předního italského premiéra S. Berlusconiho (http://cs.wikipedia.org/wiki/Berlusconi).

Jedná se o obecnější věc: možnost posunu významu věcí v jejich prezentaci v dnešním světě. Posunu, který je – byť pokaždé jinak – společný pro vystupování politiků, komerční reklamu, interpretaci světa v médiích. Jde o v principu úžasnou schopnost médií (nyní v nejširším slova smyslu, nikoli tisku, rozhlasu a televize, ale obecně jazyka a obrazu, v dnešním světě , v němž pojednávané události nejsou zprostředkovány tak, že by byly opřeny o primární osobní zkušenost. Kromě toho tyto události vnímáme jako „jiný“ svět, vůči němuž se chováme poněkud jinak než v „hrubém“ světě bezprostředního kontaktu. Tato změna chování je zřejmá již vůči každému, kdo se ocitne na jakémkoli „jevišti“, vůči popové hvězdě na pódiu, modelce na molu, politikovi na tribuně. V okamžiku, kdy je přetržen přímý kontakt, dojde ke kvalitativní změně. Ke změně perspektivy se přidává změna proporcí. Na filmovém plátně vidíme detail, jak bychom ho neviděli ani v bezprostřední blízkosti. Svět je viděn v jiné dimenzi, zkresleně, zveličeně či zmenšeně, podobnou perspektivou, jakou nám dává extrémně širokoúhlý objektiv „rybího oka“, podobný halucinaci.

 Titulní stranu Pátku, přílohu LN ze z 5. 2. 2000, ovládá útočné sousloví „faceboková degenerace“. Podtitulek „Dívčí pěvecké trio LuŠtěLa neumí moc zpívat ani tančit. Přesto pobláznilo 250 000 Čechů“ na internetu vysvětluje obsah článku uvnitř přílohy. To je přímo příkladná deformace – na obou stranách, v realitě i jejím pojednání. Promítnutí skutečnosti (tři dívky zpívají) do sociální sítě zcela změnilo její perspektivu. Na koncert přišlo takové množství lidí, jaké by nepřišlo, kdyby byly třeba jen vylepeny plakáty na nárožích a pozváni všichni známí. Novinář Pátku obviňuje facebook, že „sláva“ třech dívenek ze základní školy jen neadekvátní tomu, co umějí. Titulek je docela vtipný, mám rád jazykové hříčky – generace/degenerace. Facebook generuje degeneraci. Ale to je právě vlastnost facebooku, že generuje to, co je bezprostředním kontaktem nerealizovatelné. Známí známých dají vědět dalším atd., je to v něčem podobný princip jako ony nejrůznější „pyramidy“, zlopověstné hrátky zvláště devadesátých let. Je ovšem otázka – je to věc aplikace či jeho uživatelů? Odpovědí si nejsem jist, respektive se tím teď nechci zabývat. Je to možná věc další úvahy. A ovšemže mi je zřejmé, že tady potenciál nebezpečnosti určitě je. Nemyslím si ale nicméně, že facebook, přestože některé jeho kontexty jsou všelijaké, je apriorně degenerativní. Ale proč novinář Pátku píše o těch dívkách, že „neumí moc tančit“?  Protože se pohybuju v kultuře, vím, že spousta aktivit tohoto druhu může být čirým diletantismem s velkým sebevědomím (přitom na touze každé z těch puberťaček být hvězdou snad není nic nepochopitelného, byť bývá úsměvná), na druhé straně vystoupení malých umělců mohou být úžasné, hodnotné výkony a opravdový zážitek pro diváka či posluchače. Nebo aspoň něco velmi lidského, ve své podstatě ušlechtilého. Takže – deformace se projevily jak v průtoku módní technologií facebooku, tak ve výrocích novináře.  A ovšem, stejně jako jsem neodsoudil a priori jednu počítačovou aplikaci, nezavrhnu zřejmě šmahem noviny, rozhlas, televizi.

V každém případě je jakékoli fanouškovské šílenství nějaké dívčí pěvecké skupiny docela neškodné, pokud nepočítáme ztrátu rozumu. V případě koňských dostihů je to poněkud jiné. Ať si čeští miliardáři, lobbisté a přátelé politiků jezdí třeba na velbloudech – pokud to nevědí, v exotických krajích, třeba v Egyptě, je to rovněž jeden z oblíbených druhů zábavy, pravda, bohužel opravdu lidové. Ale ať o tom, proboha, nepíší Lidové noviny na své první straně.

 

Přepis úvodního článku (první strana) v Lidových novinách najdeme na adrese http://www.lidovky.cz/schuzka-pod-tatrami-dalik-janousek-kocka-a-spol-fl9-/ln_domov.asp?c=A100207_212256_ln_domov_ani

internetová podoba zprávy MF dnes (poněkud jiné znění)
http://zpravy.idnes.cz/dalik-k-nam-nepatri-namita-ods-po-setkani-pratel-politiku-v-tatrach-1di-/domaci.asp?c=A100208_212747_domaci_abr

další odkazy
http://www.polostmoritz.com/

http://cs.wikipedia.org/wiki/Henry_Ford

http://cs.wikipedia.org/wiki/Pitaval

velbloudí závody
http://yomon.bloguje.cz/316390-velbloudi-zavody-tato-reportaz-byla-v-srpnu-publikovana-v-casopise-instinkt-.php

***

P. S. 12. února 2010

Konečně mě něco potěšilo. Jsou novináři a novináři. V LN čtvrtek 11. února 2010 pojmenovává Lenka Zlámalová v článku Kmotři, sarančata a noví Češi věci pravým jménem. Vlastně na docela malé ploše, ve všech souvislostech. Neodpustím si citovat celý poslední odstavec:

Nad fotkami ze sletu podnikatelských špiček na Štrbském plese přepadne člověka lítost. Celebrity vyhážou za svou prezentaci tolik peněz. Tak by se aspoň chtěl čtenář pokochat vytříbenou estetikou, která se od elit tak nějak přirozeně očekává. Nic takového. Žádný nenápadný půvob buržoazie. Žádný Gstaad ani Svatý Mořic. Kožichy na paty, dryáčnická loga, podivné péřovky. Noví Rusové pod Tatrami. Peníze a styl se ještě v bývalém Československu nepotkaly.

http://www.lidovky.cz/kmotri-sarancata-a-novi-cesi-d14-/ln_noviny.asp?c=A100211_000044_ln_noviny_sko&klic=235452&mes=100211_0

http://www.csfd.cz/film/1092-nenapadny-puvab-burzoazie-charme-discret-de-la-bourgeoisie-le/

http://www.nostalghia.cz/pages/andele/bunuel/txt/of/nenapadnypuvab.php

http://www.youtube.com/watch?v=FVY0O7g6eX0&feature=PlayList&p=A56EFD7664ACDC51&index=0&playnext=1

 

 

 

 

Zpět