Čtrvrtá symfonie Dmitrije Šostakoviče

Čtrvrtá symfonie Dmitrije Šostakoviče
díla ruské moderní hudby

Čtvrtá symfonie c moll, op. 43 je první rozsáhlejší symfonickou skladbou, které Šostakovič přikládal velkou závažnost ve svém díle, i skladbou spojenou s dramatickými okolnostmi. Dokladem toho jsou souvislosti vzniku skladby, na níž autor započal práci v roce 1934, nicméně nebyl s původními idejemi spokojen, zavrhl počáteční dílo a vrátil se k němu v září následujícího roku, tedy v roce 1935. Kompozici ukončil v květnu 1936. Když byl v polovině práce, vyšla Pravda, ideologická platforma komunistického režimu, s prvním tvrdým útokem proti skladateli, když v článku „Chaos místo hudby“ napadla jeho tvorbu. V tehdejší době neznamenalo takové označení pouhou uměleckou kritiku, nad níž by mohl mávnout rukou, nýbrž mohlo znamenat v podstatě likvidační výrok, proti němuž nebylo obrany s důsledky naprosté možné izolace nebo dokonce profesní likvidace umělce. Šostakovič se nicméně nenechal odradit a pracoval na díle intenzivně dále. Ohlásil svým kritikům, že Čtvrtá symfonie bude jeho „uměleckým krédem jejího skladatele“. Na základě tohoto vyznání vydal Šostakovičův přítel, muzikolog Ivan Sollertinski prohlášení, že tato skladba bude Šostakovičovou „Eroicou“.
Přes zřejmá nebezpečí skladatel spěchal s uvedením skladby, která byla přijata Leningradskými symfoniky a určeno datum premiéry 30. prosince 1936. Dirigovat měl tehdejší ředitel orchestru Fritz Stiedry, rakousko-americký dirigent, kterého k hudbě přivedl ve Vídni Gustav Mahler. Šostakovič ubezpečoval i Otto Kleperera, který se počítá k nejvýznamnějším dirigentům německého původu dvacátého století, že uvede symfonii i mimo Sovětský svaz.

Co se přihodilo poté, zůstává nejasné. Na jedné zkoušce symfonie v budově filharmonie se Šostakovič rozhodl stáhnout symfonii z programu s odůvodněním, že pociťuje, že by finále skladby vyžadovalo přepracování. Později se šířila řada různých vysvětlení pro to, proč skutečně skladbu stáhl. V jednom interview v padesátých létech autor skladby vysvětloval, že symfonii vzal z programu proto, že by jako celek trpěla „grandiosománií“, ačkoli v díle byly části, které se mu líbily. Ještě později ale vysvětloval svůj čin jinak, totiž tím, že Fritz Stiedry na zkoušce vytvářel z kompozice nesnesitelný chaos. Šostakovičův přítel Isaak Glikman ve svém Deníku přátelství nicméně podal zcela jiné vysvětlení. Skutečným důvodem bylo, že straničtí funkcionáři vyvíjeli tlak na manažera filharmonie, aby vyškrtl dílo z plánu zkoušek. Obhajoval i profesionalitu Fritze Stiedryho proti Šostakovičovu nařčení z inkompetence. Brzy po fiasku se Čtvrtou symfonií Fritz Stiedry emigroval do Spojených států. Tam se později stal úspěšným dirigentem v Metropolitní opeře v New Yorku.

Během čtyřicátých let Šostakovič usiloval o uvedení své Štvrté symfonie a přepracoval/redukoval ji do verze pro dva klavíry, aby mohl zájemcům dílo ukázat. Šostakovič a jeho kolega Mieczysław Weinberg, sovětský skladatel židovsko-polského původu provedli toto dílo na setkání Svazu skladatelů v roce 1946. Mezitím se ztratila orchestrální partitura. Musela  být zrekonstruována notu po notě, když v šedesátých letech knihovník Filharmonie našel v archivu jednotlivé party. Nastudování pak bylo svěřeno Kirilu Kondrašinovi a 30. prosince 1961 byla uvedena opožděná premiéra s Moskevskými filharmoniky. Ti také interpretovali Čtvrtou symfonii na festivalu v Edinburku. Také německá premiéra se konala následující rok v Drážďanech s Dresdner Staatskapelle pod taktovkou tohoto dirigenta

Dílo o trvání zhruba jedné hodiny má tři věty, označené jako
   1. Allegretto, poco moderato - Presto - Tempo uno
   2. Moderato, con moto
   3. Largo – Allegro
Šostakovič vyžaduje pro realizaci díla velký orchestr s více než stem hudebníků, technické a emocionální nároky na hudebníky jsou enormní.

Symfonie bývá v recepci označováno jako dílo pod silným vlivem Gustava Mahlera. Jeho třetí symfonie je modelem pro první větu skladby Šostakovičovy. „K mému údivu a mé radosti vidím v první větě, stejně jako v celém díle tutéž konstrukci, to samé propojení – aniž bych to chtěl nebo dokonce plánoval – jaké nalezneme u Mozarta a, v rafinovanější a rozsáhlejší formě, také u Beethovenaě; je to tatáž myšlenka, která započala už u starého Haydna. Musí existovat věčné zákony, jichž se Beethoven držel a jejichž potvrzení svého druhu vidím i ve svém díle.“ Tyto věty Gustava Mahlera o své vlastní tvorbě se stejně tak hodí k první větě Čtvrté symfonie Dmitrije Šostakoviče. To, co na první pohled vypadá jako nekontrolovaný tok hudebních nápadů je ve skutečnosti přísně organizovaná, ale zvláštním způsobem provedená věta v sonátové formě.

Jedna z nejpozoruhodnějších pasáží první věty je furioso Presta fugato ve smyčcích, které zachvátí celý orchestr a představuje pak jeden z vrcholů skladby v pětinásobném forte tutti. Druhá věta je scherzo v podobě jakéhosi lendleru v až neuvěřitelně prosté formě A-B-A-B-A, chvílemi připomínající scherzo z Mahlerovy druhé a sedmé symfonie, končí v perkusním motivu, který skladatel uplatní rovněž ve violoncellovém koncertu a v Patnácté symfonii. Třetí věta patří zřejmě k nejkomplexnějším a nejbizarnějším Šostakovičovým symfonickým výtvorům. Začíná se smutečním pochodem, pokračuje toccatou, která se obrací ke grotesknímu divertimentu. Známé sólo pro pozoun má charakter až komiksový. Následuje brutální sborová reminiscence cody první symfonie Gavrila Popova. S ozvěnami Čajkovského Patetické a Mahlerovy Písně o zemi končí morendo, zmíravě do temnot studeného varhanního akordu c moll.

Z několika desítek nahrávek (na stránce německé Wikipedie, z níž především jsem čerpal i tento text, jich je ke zaznamenáno ke třiceti) je na YouTube k dispozici mj. nahrávka Symfonického orchestru Západoněmecké televize v Kolíně nad Rýnem.

https://de.wikipedia.org/wiki/4._Sinfonie_%28Schostakowitsch%29
https://www.youtube.com/watch?v=Lcwsykom7-s

https://www.markwigglesworth.com/notes/marks-notes-on-shostakovich-symphony-no-4/