Chuck Palahniuk / Prokletí

04.04.2017 22:06

Vždycky když narazím na podobně formulovaný titul, chvilku musím přemýšlet. Je to zobecňující podstatné jméno, tedy „to prokletí“ (jako třeba u Milana Kundery, který pojmenoval některé své knížky Nesmrtelnost, ta je z uvedených nejznámější a vzhledem k Palahniukovi tu vzniká tak trochu fór, další jsou Pomalost, Totožnost, Nevědomost) nebo „ti prokletí“, přídavné jméno vytvořené z příčestí trpného slovesa proklít, tedy prokleté osoby. Vlastně by to mohlo být obojí, ale správné odpovědi se dobereme teprve nahlédnutím k originálu – Damned. Je to tedy ten druhý případ. Podobné řešení platí pro knihu na první navazující, Zatracení (Doomed), a když se porozhlédneme po Palahniukově díle, můžeme uvést další, podobné názvy (stejně jako u Kundery), Haunted (v češtině pod titulem Strašidla, horrorové povídky, doslovně pak Ti, kteří jsou obcházeni strašidly, vysvětluje Wikipedie), Survivor (Přeživší, v češtině vydáno pod názvem Program pro přeživší).

Na začátku je to s Palahniukem vždycky trochu problém, otázku, jak se to jméno vlastně vyslovuje, nám kdysi u jednoho maturitního sezení vysvětlila jedna gymnazistka, u níž zkušební komisi (já jsem byl předseda, to byla čestná nominovaná funkce) tak trochu vyrazilo dech, že právě Palahniuk je její oblíbený autor. Něžná dívka, žádné cvočky v nose a tetování po celém těle, odér z marihuany nebo alespoň doutník, jak by bylo možno očekávat. Správné čtení je prý „polanek“.

Taky vlastní knížka přináší ironii onoho druhu, o jakou jsem se tady neuměle právě pokusil. Podle recenze Kláry Kubíčkové na iDnes s názvem Palahniukovo Prokletí (takže to má recenzentka špatně, „to prokletí“, nicméně vzhledem k výstižné stručné charakteristice text stojí za náhled) je ďábelsky vydařený průvodce peklem, autorka na jednom místě říká, že přesto, že se odehrává v pekle, „je to ten nejpozitivnější Palahniuk“. Doplňuju: ve srovnání s takovými knihami jako je třeba Zalknutí, Program pro přeživší nebo Snuff. V každém případě je to autor, kterého nepreferovala jen ona někdejší maturantka, ale je oblíben českým čtenářstvem, jak o tom svědčí skutečnost, že snad všechny jeho knihy, které vyšly v angličtině, jsou do češtiny převedené překladatelem Richardem Podaným a vyšly, kromě první, nejslavnější, Klubu rváčů, který vydal v roce 2000 Volvox Globator, v Odeonu. (Příznačné je i to, že na německé Wikipedii překvapivě nejsou články o jednotlivých dílech, jak je tomu ve většině případů na té české.)

V autorově díle se vlastně jedná chronologicky o první knížku (kromě nepublikovaného textu Insomnia), kterou Chuck Palahniuk napsal ještě před slavným debutem Fight Club, vydal ale v přepracované verzi v roce 1999 (na internetu se uvádí pod titulem Invisible Monsters Remix). Dá se tedy říci, že svým způsobem otevírá celý jeho pohled na tento svět, a tedy, že je v tomto ohledu zásadní. Za nepřímý doklad fundamentálnosti tohoto rozměru považuju – samozřejmě je to už v tématu zásvětí, ve kterém se většina románu odehrává – to, že jsem v prvních chvílích, totiž než jsem přistoupil právě na Palahniukův „způsob“ (vidění světa atd.), měl tak trochu problémy. (A to přesto, že Prokletí není zdaleka první kniha, kterou jsem od amerického postmoderního spisovatele četl.)

Mé čtenářské potíže spočívaly v akceptování popisu života v pekle, v líčení posmrtné existence hlavní hrdinky, například (hned na první stránce) v její schopnosti manipulovat s počítačem, který ji zpětně spojuje s naším světem, s přijetím všech dalších aspektů za „rozhraním“ (interface, abych kontextuálně použil výraz příslušný k uvedenému motivu), tj. časovosti příběhu, která odporuje bezčasí, jak by to odpovídalo atributu věčnosti, tlustého těla hlavní hrdinky atd. Jak můžete například vyprávět příběh v „časovém režimu“ věčnosti, když v příběhu čas ubíhá? Či-li – naopak jsem akceptoval autorův text nikoli jako fikci, nýbrž jako realitu, a výsledkem bylo okamžité zjištění nesrovnalostí – ovšem podle kritérií, které přijímáme v našem běžném životě.

Pro Palahniuka vzniká však výchozí skutečností, že Madison Spencerová, či „Maddy“, jak si třináctiletá dívka říká, se ocitá v pekle po předávkování marihuanou (jak se zprvu domnívá), specifická perspektiva, úhel pohledu, který – jak se pokusím ukázat – je zvláštním způsobem „skutečný“ (reálný, realitě neodporuje), na druhé straně téže mince je ale „jiný“ (alternativní?), což by odpovídalo i stylovému zařazení autora k postmodernismu. V literární teorii se hovoří v této souvislosti o uměleckém prostředku, označovaném jako tzv. zcizení (остранение, autorem je ruský formalistický literární teoretik Viktor Šklovskij, jakožto zcizující efekt převzala avantgardní divadelní teorie 30. let min. stol., zvl. u B. Brechta, Verfremdungseffekt; k poznámce ještě přidávám, že jde o něco jiného než o existenciální či kafkovské odcizení).

Sám autor ústy své hrdinky poukazuje na to, že bude muset najít způsob, jak to, o čem bude psát, vlastně sdělit: „Jak nejlíp přetlumočit ten pocit, že jsem mrtvá… Ano, ovládám slovo přetlumočit. Jsem mrtvá, ne duševně postižená.“ (slovo přetlumočit je v textu vyznačeno kurzívou, s. 7) Hned na této vybrané větě si můžeme všimnout i řečeného úhlu pohledu. Palahniuk používá často výrazy označující mezní situace, slovo „duševně postižená“ je jedním ze stovek podobných v textu. Z hlediska „normality“ je duševně postižený člověk určitě horší varianta. A z hlediska bytosti, která je mrtvá? Palahniuk pracuje zároveň s kontrastem. „Být tlustá a mrtvá, to vám teda řeknu, to je tuplovaná pakárna.“ (s. 9) Ony významové prvky, které se nacházejí na opačných stranách řečeného rozhraní, klade Palahniuk vedle sebe – ad absurdum. Máma by řekla: „Jsi mrtvá; no tak se už uklidni.“ (s. 10, slova mrtvá a uklidni vyznačeny kurzívou)

Citace uvedené na začátku předchozího odstavce představují ještě jeden literární (stylistický) prostředek, totiž určitý syntaktický větný model, který se v celém románě nesčetněkrát opakuje: „Ano, jste sice naživu a gayové nebo starci nebo Mexičané, a vytahujete se proto na mě, ale vezměte v úvahu, že jsem to vážně zažila, že jsem se vážně probudila první den v pekle, takže mi musíte věřit, že to tu takhle vypadá. Ne, není to fér, ale klidně zapomeňte na ten vyhlášený tunel ostrého, přízračně bílého světla a…“ (12) Další příklady syntaktického paralelismu: Ano, znám výraz genderový (simulovat, loutka, konstrukt, persistentní, degradovat ad.).

Tento úryvek cituji i proto, že obsahuje i jeden z řady dalších syntaktických vzorců, v románu často používaných, totiž „Ne, není to fér, ale…“ Jiným příkladem je paralelní tvorba výrazů, vytvářejících z obecných podstatných jmen jakási vlastní jména podle vzorců z různých jazyků (často jako šlechtické pseudotituly) – Coura Courevna Courevičová (s. 18), Nymfa von Nymphenburg (49), Šlápota ze Šlápotovic, Mrcha Mrchensteinová, Flunder von Flunderstein (vše s. 123), jinde Flundra von Flunderdorf či Mrcha Mrchowitzová (obojí s. 146) Kráva Kravčenková (147), Flundra Flunderhagenová (152). Vlastně nejčastější, nejnápadnější, zabudované do struktury kompozice knihy jsou apostrofy Satana v úvodu každé kapitoly, k nimž se ještě vrátím – „Jsi tam, Satane? Tady Madison. …“ Jimi se ještě budu později zabývat.

Pokusme se ještě, s vědomím textu knihy, z něhož ještě uvedu další příklady, najít pojmenování tohoto zvláštního přístupu. Vedle zcizení a zařazení k postmoderní literatuře lze hovořit o tzv. metafikci. Autorkou tohoto termínu je literární kritička, profesorka anglické literatury na Univerzitě v Durhamu Patricia Waugh, která výraz definuje jako „the construction of a fictional illusion (as in traditional realism) and the laying bare of that illusion" P. Vaugh, Metafiction. The Theory and Practice of Self-Conscious Fiction. New York / London: Methuen, 1984, S. 6..

Chuck Palahniuk pak sám hovoří o tzv. transgresívní fikci (transgressive fiction), která je definována (na angl. Wikipedií) jako žánr literatury, která se zaměřuje na postavy, které se cítí být vyčleněny za hranice podle norem a očekávání společnosti a kteří se vymaňují se z těchto hranic v neobvyklých či nelegálními způsoby (which focuses on characters who feel confined by the norms and expectations of society and who break free of those confines in unusual or illicit wals). Je to vzpoura proti základním normám společnosti, protagonisté transgresívní fikce bývají často mentálně nemocní, antisociální, nihilističtí, žánr se zabývá tabuizovanými tématy, jako jsou drogy, sexuální odchylky, násilí, incest, pedofilie, zločinné aktivity. Definici tohoto žánru uvedl Michael Silverblatt v Los Angeles Times a podrobněji se jím zabývá (počínaje osobností markýze de Sada, článek na anglické Wikipedii). 

Chceme-li toto vše říci co nejjednodušeji, můžeme o Palahniukově próze hovořit – kromě obludnosti a satiričnosti, s níž to ale (ostatně v celé historii kultury) souvisí, že se pohybuje „na okraji“. (To je myslím i zajímavé vymezení, jestliže připustíme úvahu, že dekadence konce 19. a začátku 20. století, se z hlediska společenského „prostoru“ orientovala na místo „dole“: např. Joris Karl Huysmans, Tam dole, kde se objevuje postava satanisty a sériového vraha Gillese de Reis, přítomná i v Palahniukově románu, rané drama Maxima Gorkého Na dně etc.)

Předchozím způsobem jsem tak trochu vykolíkoval prostor, v němž se v díle Chucka Palahniuka pohybujeme z hlediska stylistického a z hlediska postav (hlavní postavy, u ostatních najdeme podobné vymezení). A k zajímavým závěrům dojdeme i, když se podíváme do historického kulturního kontextu prostředí, tedy do pekla. Kniha je přímo nabita reáliemi nejen současného světa, ale i kulturní historie (k tomu se ještě vrátím). A na jednom místě (je to pochopitelné) zmiňuje i Peklo italského renesančního básníka Danta Alighieriho, první část jeho nejslavnějšího díla, Božské komedie (Peklo / Inferno, 1307–1308, Očistec / Purgatorio, 1308–1312, Ráj / Paradiso 1316–1321). Vnucuje se tedy představa obojí porovnat, a to buď z hlediska deskripce (popisu prostředí) nebo, a to mně zajímá teď více, z hlediska místa, jaké Peklo zaujímá v celku představy o světě.

U Danta, tedy na přelomu středověku a renesance, má peklo pevné místo v „prostorové“ představě světa, a to doslovně i v přeneseném významu. Peklo je pevně zasazené v ideovém systému své doby, nejlepším dokladem je skutečnost, že Vergilius, „průvodce duší“ (řecky ψυχοπομπóς, psychopompos), který básníka provází na jeho cestě do Ráje, smí pouze k jeho branám vzhledem k tomu, že není křesťan, nýbrž pohan. V Ráji samém jej pak vítá jeho milovaná (ideální) žena Beatrice. Ono „rozhraní“ nám symbolizuje i oba „světy“, svět středověku a svět nové doby. Peklo (a Očistec a Ráj, tedy tři zásvětní říše) se nacházejí ve středu myšlení o světě, a zajímavé je podívat se na ilustraci Sandra Boticeliho, která představuje Peklo jako trychtýř v podobě antického amfiteátru s příkrými terasami směřujícímu k polokouli Země, odpovídající „pádu anděla“, jak hovoří i Luciferovi, později ztotožněnému se Satanem, i křesťanská mytologie. Této koncentričnosti (soustřednosti) odpovídá i literární forma Dantovy Komedie, která má členění po 33 zpěvech, první zpěv, Předzpěv, bývá řazen k Infernu, takže to má 34 zpěvů. Mohli bychom sledovat i další pravidelnosti, nás ale zajímá, že u Palahniuka tuto středovost a zároveň cykličnost a systematičnost nenacházíme.

Sledujeme-li popis jednotlivých „krajin“ v Pekle, jak je podává autor Prokletých, nacházíme se na různých místech, označených podle „odpadků“, které se do Pekla dostávají ze Země nikoli jako duše, nýbrž jako materiální hmota: V dlani obryně Přespolnicy (což je „polední strašidlo Lužických Srbů“, naší Polednice, s. 53, v jiných slovanských zemích Poludniowka, Připolnica) se s hrdiny románu coby turisté procházíme kolem Velké střepové pláně, Hmyzího moře, Oceánu promarněného spermatu, Údolí použitých jednorázových plenek (na toto místo se dostane později, s. 159, podobně jako k Řece kouřících zvratků, s. 109, variantou je Řeka rozpálených zvratků, s. 159) a dalších „hromad“. 

Mám-li nyní vytvořit aktualizovanou paralelu s Boticellim, pak bych hovořil o kumulaci (accumulation, akumulace, používám překlad Jiřího Valocha, který postup označoval jako kumulaci), shromažďování banálních věcí, výtvarné metodě, kterou pracoval Arman (Armand Pierre Fernández, 1928 -2005), francouzsko-americký umělec tzv. nového realismu. Nemůžeme si – mohu to zmínit už zde – nevšimnout ekologického aspektu celé věci. Je-li Peklo místem „ekologických skládek“, pak není pochyby (mohli bychom poukázat na řadu dalších momentů), že se nenachází ve středu, nýbrž na okraji kosmu, jak jej představuje Palahniuk. Kromě předchozích úvah nás nenechává na pochybách ani sám autor: „Víc a víc chápu, že peklo není ani tak planoucí místo trestů, jako spíš přirozený důsledek eonů odkládání údržby. Na rovinu řečeno: peklo je v podstatě okrajová čtvrť, kterou nechali do krajnosti zpustnout.“ (s. 184)

Jaké povahy je tedy Palahniukovo Peklo a jaké „substance“ jsou jeho postavy? K odpovědi na druhou otázku nám možná napomůže film Ghost, na který jsem si teď vzpomněl. V americké fantasy komedii z roku 1990 s hvězdným obsazením (Whoopi Goldbergová, jedna ze tří nominací na Oscara, jako nejlepší herečka ve vedlejší roli, Patrick Swayze, Demi Moore) se bankéř Sam Wheat (Swayze), zastřelený po přepadení pouličním lupičem, stává duchem a nyní usiluje o navázání kontaktu se svou milovanou Molly (Mooreová). Hned v prvních scénách nalézáme to, co potřebujeme pro náš účel. Vidíme, jak se duch zavražděného (přestože je nehmotný) vznáší nad mrtvým tělem. Právě pro tuto svou povahu pak ale má potíže s tím, jak vejít do kontaktu s bytostmi na našem světě. Nemá problémy projít zdí, ale – jak ukazuje klíčová scéna – pokouší se pohnout předměty, což se mu zprvu nedaří, čehož ale posléze přece jen prostřednictvím koncentrace dosáhne. U Madison se schopnost „procházet zdí“ a manipulovat předměty, a především pak komunikovat s živými od filmu Duch liší – jedním ze zaměstnání, které se jí v Pekle podaří získat, je místo telefonistky, která před večeří obtěžuje občany s nejrůznějšími pitomými reklamami a anketami. Postavy jsou na zemi „neviditelné a neslyšitelné,“ říká se přitom na jednom místě (s. 191, když jednou za rok, na Halloween mohou obyvatelé pekla svět živých navštívit).

Ačkoli je film Jerryho Zuckera označován někdy za „romantický“ (česká Wikipedie, „lehce komediální melodrama“ – oficiální text distributora), můžeme připomenout, že prvním úspěchem tohoto režiséra byl pořad Vegetable, „řada satirických skečů, prostých blbostí a útoků na American Way of Live“ (něm. Wikipedie), což je rys, který můžeme jako velmi výrazný vnímat u Palahniuka, jeho filmy jsou označovány jako „bláznivé“ s „rysy parodií filmového žánru“, podobným směrem se ubírá formulace o Odě Mae - Ze záhrobí naváže spojení se světem živých prostřednictvím bizarního média… To jsou rysy, které nás zajímají bezprostředně ve vztahu k Prokletým.

Prostředníkem mezi Maddy a dalšími „post-živými“ hrdiny jsou totiž právě „média“, mezi „spiritistickou komedií“ a postmoderní literaturou zaplněnou ikonami pop kultury, k nimž patří právě moderní komunikační technologie, je velmi blízké přemostění. V Palahniukově knize hrají média a film zásadní roli. Média, ať již ve smyslu masmédií (veřejných sdělovacích prostředků, zde zvláště televize) či elektronické pošty, jsou v protikladu k „fyzické“ bezprostřední komunikaci mezi osobami. A film, ve své finální podobě reprodukce na filmovém plátně, je podobným způsobem „nehmotný“. Rodiče Madison, matka filmová hvězda, a otec, podnikatel v oblasti showbusinessu , jehož aktivita je neustále orientovaná na sdělení před kamerou nebo do rádií, jsou jednou polohou této „odhmotněné“ komunikace. Ke kompozici celé knihy pak patří podobné začátky, apostrofy Satana („Jsi tam, Satane? Tady Madison.“) v blíže neurčeném médiu (telefon?), tedy opět jiná podoba (charakteristické je, že Satan neodpovídá).

„Spojení“ s naším zdejším světem z pekla probíhá po internetu, na monitoru počítače (hned na první straně textu) lze sledovat interiéry domů, které má rodina na různých místech světa (globalizace je rysem našeho světa, stejně jako zásvětí): „Kdo se hodně kouká na telku, pro toho být mrtvý bude brnkačka. Jo, jasně, koukání na televizi a surfování po internetu je vlastně moc dobrý trénink na mrtvost“ (s. 7).

V souvislosti s výrazem apostrofa (z řeckého apo-strefó, obracím se jinam, mluvčí se obrací k nepřítomné či zemřelé osobě) jsem si vzpomněl na českého básníka S. K. Neumanna, na veřejnosti dnes žel známého pouze jako komunisty (divadelní parodie Hrdý Budžes je zkomolenina jeho veršů Hrdý buď, žes vytrval…), který nicméně začínal jako „satanista“ a autor dekadentní poezie (mj. sbírky Satanova sláva mezi námi, Apostrofy hrdé a vášnivé, na sklonku 19. století). Ještě výraznější je tento modus komunikace v pokračování Prokletých, v knize Zatracení, kde Madison komunikuje jak se svými přáteli, tak s živými lidmi pomocí twitteru (podobně jako v Prokletých zde každá kapitola začíná „Laskavý tweetaři!“).

Zmíněný popkulturní charakter se v jistém ohledu dotýká na jedné straně lidové kultury ve specifickém smyslu (i v českém Podkrkonoší známý „lidový spiritismus“), na druhé straně pak, jak už zmíněno v souvislosti s kritičností Jerry Zuckera, všemožné „alternativy“, které jsou v Americe charakteristické zhruba od šedesátých let minulého století a které jsou (nejsem na tuto oblast odborník, nicméně pokusím se zjednodušit:) projevy druhé vlny „jiného myšlení“, pokud za tu první budu považovat zrod moderního okultismu (nemám na mysli Eliphase Lévyho, ale až Teosofickou společnost založenou v New Yorku, H. P. Blavatskou etc., u nás K. Weinfurter).

Tak celé jedno vlákno vyprávění se vztahuje k proměnám světonázoru Madisoniných rodičů, kteří byli hippies, vegetariáni etc. etc., na řadě míst se opakuje opět jedna z variovaných formulací, např. „máte za rodiče bývalé hipíky, bývalé rastafariány, bývalé pankáče“ (s. 123), která poukazuje k módnosti (přechodnosti, která právě k fenoménu módy patří) jejich světového názoru, neboť vytváří řadu „bývalých“, tedy apriori nezakotvených a vzájemně se popírajících názorů (ve srovnání s pevným, tedy „centrálním“ křesťanským zakotvením, pokud si to takto, byť schematicky, představíme ve srovnání s dobou před modernismem a postmodernismem). Tato nestálost, respektive protichůdnost (bývalí „hipíci“, tedy lidé společensky se vymezující alternativně, tedy „na okraji“, jsou dnes ikony mediálního světa, létají tryskovým letadlem atd.) se stává terčem Palahniukova pekelného posměchu.

Na druhé straně se ve skutečnosti Madison stává obětí těchto zřejmě dobrých, na druhé straně vypočítavých úmyslů: I ona je vystavena nejrůznějším projevům alternativního životního stylu. Poté, co s ní rodiče mají potíže (způsobené ovšem dalšími úlety, jako že jí nabízejí marihuanu, cpou jí xantem apod.), ji pošlou do ekologického tábora na Fidži, kde si má osvojit „základy domorodých dovedností, certifikovaně bio pěstované (etc.)“, v rodině se neslaví křesťanské svátky, tedy místo Vánoc je tu Den Země, stejně tak je to s Velikonocemi. Teprve, když se Madison ocitne v pekle (které se stává paralelou pekla na Zemi, to je další významový zvrat v knize), dospěje k tomu, že věci se mají jinak: „Tvrdili, že stačí sázet stromky a třídit odpad a život bude fajn. Stačí kompostovat a na střechu domu nandat solární panely, a už se není čeho bát. Obnovitelná větrná energie. Bioplyn. Velryby.“ (s. 23)

K reprezentantům tohoto kulturního (názorového) světa odkazují i osoby, s nimiž se naši hrdinové, Maddy a její přátelé, s nimiž se v pekle seznámila hned v prvních dnech ve vedlejších celách, povrchní Babeta, fotbalista Patterson, Leonard či pankáč se špendlíkem Archer na své pouti po zásvětí setkávají. Z jakéhosi „dědka“, kterého vidí z dlaně obryně Přezpolnicy, se vyklube, jak Maddy upozorňuje, Norman Mailer, další jsou Kurt Cobain, Marilyn Monroe, James Dean, Susan Sontagová, Rudolf Nurejev, John F. Kennedy, Frank Sinatra, Ava Gardnerová, John Lennon a Jimi Hendrix, Jim Morrison, Janis Joplinová, zkrátka „nekončící Woodstock“. Na jiném místě ovšem rozhazuje rukama Adolf Hitler, mihne se tu i chán Čingiz, nebo Kain. „Co jsem v pekle, vídám prostě hafo význačných osobností z celých dějin.“ (75) Tito zločinci ovšem sehrají mimořádnou úlohu, k níž se ještě dostaneme. Vraťme se ke kulturnímu prostoru. Madison hovoří o knihách a filmech, které byly vzorem od jejího dětství: opakovaně zmiňovaný a vychvalovaný film Johna Hughese Snídaňový klub (Claire Standishová, Ally Shedyová), další (naopak často kritizované filmy ) Anglický pacient, Údolí panenek (slovo panenka se váže ke konzumaci barbiturátů jako Seconal), Madisonské mosty či francouzský film Jean od Floretty, Piano (s. 14), postava Heathcliffa z románu Na větrné hůrce Emily Brontëové, Gulliverovy cesty, a Barva nachu afroamerické spisovatelky a feministky Alice Walkerové. Rovněž jsou zmiňovány Wirginie Woolfová či Sylvie Plathová („děsivý světabol“, s. 152)

K popkultuře pak patří samozřejmě i nejrůznější předměty: falešné značkové boty Manollo Blahnik (Babeta), Bass Weejunky (Maddy), kabelka Coach, čokoládové tyčinky všech možných značek, které jsou ze Země dopravovány jako úplatky démonům (ano, také korupce je v pekle obvyklá), módní časopisy jako je Vanity Fair, televizní stanice etc.. Mohli bychom pokračovat, snad bych ještě neměl při této příležitosti zmínit, že ve slovníku Madison nalezneme celou vrstvu aktuálních (a mediálně používaných) výrazů či reálií. Za všechny alespoň jeden výraz – klimatizační syndrom (s. 15, kdybych se pustil excerpce, byla by to nejmíň celá stránka), a jeden motiv, tentokrát související s imigrací – Ellisův ostrov v New Yorku (175), vstupní brána pro 12 milionů imgrantů v letech 1892 až 1954 (o „ostrovech“ u Palahniuka sepíšu samostatný příspěvek).

Druhou vrstvou, která je obsahem několika počátečních kapitol knihy, jsou nejrůznější démoni, s nimiž se naši hrdinové setkávají či o nichž hovoří v této oblasti sečtělý Leonard, který se ovšem k nim dostává ze zcela specifického úhlu pohledu, totiž jako předmětu „mezikulturní teologické antropologie starověku“ (s. 29): Následně (zvl. s. 46 aj.) se hovoří o celé řadě pekelných mocností. Palahniuk zmiňuje například perského Ahrimana, babylonský boha Baala, a uvádí abecedně další jména: Abaddon, Alocer, Furfur, Belial atd. Zajímavá je postava středověkého katolického biskupa démonologa Alphonso de Spiny, žida konvertujícího ke křesťanství, známého rovněž nesmiřitelným postojem k heretikům (v důsledku jeho aktivit inkvizice rozjela řadu procesů) – pojednává o něm a vychází z něho Leonard R. N. Ashley v knize The Complete Book of Devils and Demons. Podle pana biskupna de Spina byla do pekla svržena třetina nebeských andělů, přičemž tahle nebeská redukce pracovních míst, tenhle nadpozemský úklid trval plných devět dnů – o dva dny delší dobu, než za kterou bůh stvořil svět.“ Celkem to bylo 133 306 668 andělů.

Řada postav, které jsou v knize zmiňovány, představují čtenářskou zkušenost malé Madison (neřekl jsem její plné jméno: Madison Desert Flower Rosa Parks Coyotte Trickster Spencerová), jako např. další fiktivní figury, jako je Frankenstein, postavy z proslulé knihy (a filmu) Jih proti Severu ScarletO´Harová, Rhett Butler, Ashley Wilkes, sugestivní příběhy v knize Jane Austenovou (a filmu podle ní) Morthangerské opatství, z nichž některé ale mají bližší návaznost i na samotný příběh Madison, jsou totiž uváděny v souvislosti s motivem škrcení, který hraje podstatnou úlohu v osudu dívky. Teprve v druhé polovině románu se čtenář dozvídá o vyústění Madisonina vztahu s Goranem, jedním z adoptovaných sirotků, zřejmě deprivovaným, zachmuřeným chlapcem, který se dostal do Spencerovy rodiny odkudsi z prostředí válečného šílenství. Madisonina smrt se vysvětluje jinak než původně; nebylo to předávkování marihuanou, ale nešťastný důsledek „francouzské líbací hry“, dívka je při erotické hře uškrcena.

Příběh Madison se ale pohybuje nejen v oblasti „předmrtvé“ existence, ale i v zásvětí, které se ukazuje, podobně jako zdejší svět, poněkud „alternativní“. Jeden démon vyplňuje jakýsi formulář, v němž se Madison odvolává ze zařazení do pekla a opravuje démona v jedné jeho nesprávné formulaci, jak se ukazuje, peklo funguje jako agentura, totiž démona úředníka zastupuje agentura Williama Morrise (William Morris Agency, největší světová agentura, zabývající se zastupováním talentů z různých uměleckých talentů). Madison pracuje v telefonní ústředně, kde má za úkol nabízet lidem nejrůznější produkty a vyplňovat podle rozhovoru s nimi anketní lístky na různá komerční témata. „Jsem teď regulérní pracující mrtvola – za ten nejapný žert se omlouvám. Následující líčení ti možná bude připadat neuspořádané, ale ber to prostě jako momentku ze smrti. Jako úryveček z mého mrtvopisu.“ (s. 92) Při své práci se Madison dozvídá také o osudu Gorana, na přijímacím formuláři se dozvídá, že byl umístěn v Losangelseském nápravném zařízení pro mladistvé delikventy, záznam pod důvodem prokletí zní – „Usvědčen z vraždy, konkrétně zardoušení Edison Spencerové“, pod příčinou úmrtí je napsáno „Při nepokojích ubodán spoluvězněm“.

Dívka, která se snažila vyhovět všem požadavkům rodičů, (přestože ve výsledku jejich výchovy bylo pouze utrpení), postupně dospěje k přesvědčení, k němuž se schylovalo delší dobu a které bylo výsledkem všech předchozích paradoxů. Madison si uvědomuje, že její rodiče jsou „falešní miliardářští ekonadšenci, pokrytečtí, feťáčtí, marjánu bafající míroví aktivisté, kteří financují vraždící drogové kartely a umožňují další existenci drtivé chudoby ve smradlavých banánových republikách“ a její dosavadní postoje jsou zbabělé. V pekle pak dospěje – z iniciativy Archera – ke změna vzorců chování, přestává být slušnou dívenkou, pro kterou je důležité, aby ji „měl někdo rád“, začne být neurvalá, vyvolává hádky („Copak,máš strach, že by tě pak Herr Hitler neměl rád?“, říká jí Archer), při setkání z nacistickým pohlavárem mu utrhne knírek, už není „miloulinká děvenka“. Vyzbrojí se prstenem Alžběty Báthoryové, skoncovala i s Kateřinou Medicejskou, získala varlata římského císaře Caliguly (a dále pás krále Ethelreda II., „anglického monarchy, který způsobil smrt pětadvaceti tisíc Dánů“, má šátek rumal, kterým náčelník sekty Thug Behram uškrtil svých 931 obětí a další (Gilles de Rais, tj. Modrovous, Idi Amin, tj. „řezník z Kampaly“, ugandský prezident, všichni masoví vrazi) – nyní je Antijana Antieyrová – vydá hlas podobnější spíš Grace Poolové než janě Eyrové. Dále se objeví jméno Pol Pota, vůdce Rudých Khmerů (komunistické strany Kambodže, během jehož vlády byly zabity více než dva miliony obyvatel).

Madison se nyní setkává s Goranem, ale dokonce i se svým kocourkem Tygříkem (v pekle!, podle standardních křesťanských představ zvířata nemají duši, tedy by se za běžných podmínek neměla ocitnout ani zde, jsme ale ve světě Chucka Palahniuka). Madison, která dospěla k novým poznatkům, chce pomocí telemarketingu oslovit i své rodiče:

A já svým rodičům vyložím prolhaným hlasem masového vraha Thuga Behrama, že všechno, co mě kdy učili o mravním relativismu, o recyklování, o sekulárním humanismu a bio potravinách a rozšířeném vědomí živé Gaie… no, jak se ukázalo, je to celé naprostá nepravda.“ (190)

„Nepravda“ jsou ovšem i sdělení v médiích, jak jsem už naznačil výše (surfování je dobrý trénink na mrtvost atd.), sdělení v nich je simulovaná či posunutá realita, jak čtenář tuší už od některých pasáží v první části knihy:

Naši to mysleli dobře, ale cesta do pekla je dlážděna reklamními triky. Každá adopce zapadala do období, kdy máma dělala mediální vlny pro svůj nový film, nebo táta chystal počáteční veřejnou nabídku akcií, a ohlásila se tornádem tiskových prohlášení a nastrkování obličejů do objektivů. Když mediální běsnění ustalo, skončil můj nový adoptivní sourozenec pečlivě uskladněn v nějaké vhodné penzionátní škole… „, s. 45)

A znovu si Palahniuk hraje s přenesenými významy, výraz „cesta do pekla“ je použit zároveň v přeneseném a nepřeneseném významu, tedy jako „něco je špatně“ a zároveň „někam se dostat“. Tato hra je součástí pohledu, který je „pervertní“ (nyní si hraju s významy já sám, v angličtině „pervert“ znamená převrátit, a samozřejmě se rovněž vztahuje ke zvrácenosti – „perverted“)   – „obráceně“ (úhel pohledu). Nu a vztah „našeho světa“ a pekla se v románu právě takto obrací: peklo není horší než náš svět: To je součástí již na začátku zmíněného úhlu pohledu, zde tedy coby „svět vs. peklo“ – „A co se smradu týká, kam se peklo hrabe na Neapol, když v létě stávkují popeláři.“ (s. 13) A ovšemže má tento pohled i podobu čistého humoru: „Porno v pekle vytváří jev, který je ekvivalentem pozemského globálního oteplování.“ (s. 44)

Do smíchu se zřejmě dá čtenář i v okamžiku, kdy zjistí, že Satan je v postmoderním duchu řidičem auta, který mladé obyvatele pekla (Maddy a Gorana) veze v Lincolnu na Zemi na Halloween (převléknou se příznačně za Simone de Beauvoir a Jean-Paula Sartra, tedy právě ty spisovatele, jejichž tématem byly žhavé společenské či existenciální otázky).  A smát se bude dál, když se dozví, že se tento řidič, prý jako každý jiný, pokouší psát scénáře, které pak chce uplatnit ve filmovém průmyslu. Palahniuk dává čtenáři zároveň na vědomí, že – jak se cestou ukazuje – všechno je předem připraveno právě v režii Satana. Ten ukazuje Madison spis s názvem Příběh Edison Spencerové, copyright ©: Satan, a skutečně, v příštím okamžiku se stane to, co Madison ve scénáři právě četla.

Jenže – nejen Satan je ten, který je v kulturní historii znám tím, že původně vlastně provedl vzpouru proti Bohu. I hrdinka Palahniukova románu se vzepře. A to je závěr příběhu:

Madison se v jedné z posledních apoteóz/apostrof vyjádří: „Jsi tam, Satane? Tady Madison a žádná tvoje Jana Eyrová. Nejsem ničí Kateřina Earnshawová. A ty? Ty rozhodně nejsi spisovatel. Nejsi můj šéf; jenom se mi snažíš nadělat v hlavě bordel. Kdyby mě někdy někdo napsal, tak leda Judy Blumeová nebo Barbara Cartlandová. Mám sebevědomí a odhodlání a svobodnou vůli – aspoň teda myslím.“ (200)

U jména Judy Blumeová se na okamžik zastavím. Její jméno je jednou z aluzí na některé zmíněné použité prostředky, které zřejmě inspirovala právě americká módní spisovatelka (vl. jménem Judith Sussman) pro děti a mládež, která řeší taková témata, jako je menstruace, masturbace, rozvody či mobbing, tj. psychoterror, což patří, jak je zřejmé k „americkému stylu“, který Palahniuk zesměšňuje (na jedné straně selankovitá kultura, na druhé věci, u nichž je otázka vhodnosti pro desetiletou holku, jakou byla Madison – zemřela ve dvanácti letech). Madisonina oslovení Satana jsou zřejmou parafrází titulu Blumeové třetí knihy Are You There God? It’s Me, Margaret. (Jsi tam, Bože? To jsem já, Margaret.) Také Margaret řeší koupi první podprsenky (Madison touží, aby měla prsa jako Babeta), také Margaret má první menstruaci, po níž Madison touží („Můžu se vrátit na zemi, k rodičům … Budu moct menstruovat a mít děti a jíst avokádo.“ s. 196) Madison tedy její jméno – a jméno Barbary Cartlandové, spisovatelky milostných románů – uvádí s ironií.

A na rozhraní, o němž jsem hovořil na začátku tohoto příspěvku, román končí: výrazem „pokračování příště“, typickým pro kolportážní, tedy pokleslou literaturu. Tou samozřejmě Palahniukovy knihy nejsou, ačkoli její umělecké prostředky používají v plné míře. A kromě toho Palahniuk, na rozdíl od médií, nemluví nepravdu. Kniha má opravdu pokračování. Jmenuje se Zatracení.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Chuck_Palahniuk
http://kultura.zpravy.idnes.cz/chuck-palahniuk-prokleti-0hj-/literatura.aspx?c=A120430_133816_literatura_ptk
http://www.databazeknih.cz/knihy/odeon-svetova-knihovna-prokleti-115059?c=all

příklady slovanské démonologie (démonolatrie)
http://www.pramen.info/c/1056/slovanska-demonolatria-vi---lesne-bytosti-a-duchovia-casu.htm

A. de Spina
https://en.wikipedia.org/wiki/Alphonso_de_Spina

Dante (a Boticelli)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Bo%C5%BEsk%C3%A1_komedie#/media/File:Botticelli_ChartOfDantesHell.jpg
https://de.wikipedia.org/wiki/G%C3%B6ttliche_Kom%C3%B6die

Agentura Williama Morrisse
http://www.protext.cz/novy/press-release.php?id=8104

Judy Blumeová
https://de.wikipedia.org/wiki/Judy_Blume

textová ukázka
http://www.literarni.cz/rubriky/ukazky/proza/chuck-palahniuk-prokleti-ukazka_9066.html#.WOD-FtSLTVQ

Zpět