Chuch Palahniuk / Zatracení+

Chuch Palahniuk / Zatracení⁺
přípravná studie k fenoménu ostrova v literatuře

V druhé knize z minisérie románů, v nichž je hlavní hrdinkou třináctiletá dívka Madison Spencerová, která se po kontroverzní nešťastné události předčasně ocitla v zásvětí, se objevuje v jedné epizodě (není hlavním tématem celé fabule) zvláštním způsobem téma ostrova.

Madison píše v jednotlivých tweetech příběh své někdejší návštěvy u svých prarodičů v „severní části státu“, svým charakterem venkovské krajiny, jíž pouze prochází několikaproudá dálnice, kde se ona epizoda odehraje. Na dálnici, respektive na ostrůvek se zanedbaným sociálním zařízením, u ní se nacházející, se Madison dostane vlastně coby na náhražkové místo původního záměru mladé přírodovědkyně, jíž se chce stát poté, co si v knihovně své babičky náhodně (poslepu) vybere knížku The Voyage of the Beagle (1839) britského přírodovědce a zakladatele evoluční teorie Charlese Darwina, aby splnila babiččino přání, nepletla se jí pod nohy při její práci, konzervování ovoce a zeleniny, a „šla se někam zabavit,“ což po upřesnění znamenalo „jít si přečíst nějakou knížku“. Madison si nevybere ani Obratník raka, ani Nahý oběd či Lolitu, ani Volání divočiny, jak se babička u posledního jmenovaného titulu domnívala, ale právě knihu, kterou ve svém vyprávění uvádí jako Cesta Beaglu.

Darwinova kniha (česky Cesta kolem světa, 1959, téma zpracoval zajímavým způsobem mj. Petr Sís v knize Charles Darwin: Strom života, New York 2004, Labyrint Praha 2004) sleduje cestu lodí Beagle kolem světa, mimo jiné rovněž na Galapágy, souostroví, jehož návštěva (po dobu pěti týdnů, celá cesta trvala ovšem pět let) byla rozhodující pro přírodovědcovu koncepci, kterou poté prezentoval ve své hlavní práci O původu druhů (orig. zkráceně On the Origin of Species). Madison, inspirovaná Darwinovým pobytem na sopečném souostroví ve východní části Tichého oceánu, dojde k rozhodnutí stát se rovněž “světově proslulou přírodovědkyní”, k čemuž by stačilo pouze “najít nějaký zatím nezdokumentovaný druh, nějaké odpudivé stvoření – mouchu, brouka, pavouka...” a pojmenovat jej latinsky svým jménem.

Zeptá se tedy babičky, zda se zde někde v blízkosti nenacházejí nějaké ostrovy (název ostrovů, na nichž pobýval Darwin, aktualizuje narážkou, že se Darwin napil trpké želví moči; Galapágy znamenají v překladu “Želví ostrovy”; podobně se původně domnívala, že název lodi HMS Beagle, má něco společného s psí rasou “bígl”). Ta ovšem odpoví, že “opravdové ostrovy tu nejsou”, ovšem “pokud nepočítáš ostrůvek uprostřed dálnice.” Vyzbrojena velkou zavařovací lahví s přeslazeným čajem, na který hodlá nalákat nějaký hmyz,  a Darwinovou knihou, vydá se na ono místo a zažije zde jednu ze základních událostí svého života (která, na rozdíl od původní informace, že příčinou může být jakýkoli nepatrný prohřešek, zřejmě určí její posmrtnou cestu do pekla), totiž neúmyslná vražda svého vlastního dědečka.

Mne má vnitřně rozporná ceta vedla ku proudu automobilů, k jejich hybné síle, k syčení a vrčení jejich radiálních pneumatik, ke koktavému dunění výfukových brzd. Skrze tu smrtící přehlídku uhánějícího kovu jsem dohlédla na protější břeh, kde ležel můj cíl: ostrov, na němž vozidla parkují a vyprázdní se od svých posádek, a kde tyto posádky spěchají do škvárobetonových toalet, aby se zbavily vlastních exkrementálních obsahů.

Nemyslím, že bych tady měl detailně reprodukovat příhodu, která je prakticky zcela mimo souřadnice běžného literárního kánonu. Zmíním jen to, co je důležité pro motiv ostrova. Groteskní “totální úlet”, plný obludných metafor, jejichž spojovacím můstkem je reprodukce, tedy existence samotného života, v posledním důsledku vyvolává dotaz na to, co vlastně “platí” – “bíglí kniha”, tedy Darwinova teorie vývoje, nebo “biblí kniha”, kterou v další části knihy dostane na pohřbu svého dědečka, kterého nechtěně brutálním způsobem zabila, od místního chlapce. V další navazující úvaze pak můžeme přemýšlet i o osamělosti všech hlavních protagonistů epizody, především Madison, která u svých prarodičů nezměrně tloustne, či dědečka, který se svým chováním vyděluje podobně, jako jsou vyděleny samotné “páchnoucí veřejné záchodky” a jako je vždy vydělen ostrov – připomeňme jeho název v evropských jazycích – italské “isola” je spojeno právě s odděleností, stejně tomu je u všech dalších jazyků, které tento původně latinský název převzaly.

Motiv ostrova se v Palahniukově knize objevuje v několikerém zcizujícím efektu, literárním principu charakteristického pro literární styl anglicky píšícího autora, s použitím bujné a absurdní metaforiky, tedy způsobem, s jakým se s ostrovem v literatuře (a kultuře) setkáváme opravdu výjimečně.

Chuck Palahniuk, Zatracení, Odeon, Praha, 2013