Chick Corea / Hymn Of The Seventh Galaxy

Chick Corea / Hymn Of The Seventh Galaxy
velikáni světového jazzrocku / Chick Corea IV

Třetí studiové album Return To Forever dnes takřka upadlo v zapomnění, říká komentátor Achim Breiling na babyblaue-seiten, stránkách věnovaných progresívnímu rocku. Vyšlo pár měsíců po The Inner Mounting Flame, a tím se v konfrontaci s debutem nové velice pozoruhodné kapely, která na sebe strhla pozornost, dostalo do nevýhodné situace. Přitom je Hymn of the Seventh Galaxy stejně zdařilá fúze jazzu a rocku jako ta, kterou vyprodukovala skupina kolem Johna McLaughlina, bývalého kolegy u Milese Davise. Nemám pevná data, Wikipedie tvrdí, že album bylo komerčně úspěšné. Je to otázka, některá místa na mě působí poněkud vyumělkovaně, nechci říci samoúčelně artistní, ale například některé nekonečné řady sestupů či opakování, které jindy naopak „narůstají“, působí dynamicky. Prostě to patří k tomuto stylu a i chápu ono opojení novými možnostmi, možná by se člověk naopak zaposlouchal do celé stupnice, každý tón ozdobený touž figurou, kdyby album poslouchal potřetí, počtvrté. A pak mám místy pocit či vysvětlení, že v určitých místech cituje některé své skladby. Na druhé straně to jsou přesně ty zvuky, které patří k oněm dobovým nástrojům, a především ti lidé „umějí hrát“, což se o mnohé produkci v popu zrovna říci nedá.  A pak – od třetí skladby už řečený pocit slábne, už proto, že se chlapci pořádně „rozjeli“. Neskuktečně.

Nicméně první, co je třeba říci a co souvisí s předchozím, je personální proměna, kterou Corea učinil po nahrání A Light as a Feather. S Florou Purimovou, Airto Moreirou a Joe Farellem odešly ze skupiny osobnosti spjaté s charakterem latinskoamerické hudby (některé její prvky lze slyšet ještě v Captain Señor Mouse). V opoře kytaristy Billa Connorse nyní hraje Return to Forever ostrý, velice hustý elektrifikovaný rock, spočívající v rozsáhlé práci kláves Chicka Corey a „spodku“, který žene kapelu dopředu. Kytara a klávesy virtuózně sólují, občas se pobrumlá dopředu i basa a Lenny White si při tom může vymlátit duši z těla. Není možné zapřít určitý vliv Mahavishnu Orchestra, přinejmenším co se týče Connorsovy hry na kytaru. Je možné jen spekulovat o tom, zda určitý obrat kapely je nějak ovlivněn úspěchem kolegů. Přesto se jedná o přesvědčivou vlastní cestu, která podle řečeného komentátora (jeho text je východiskem pro tento komentář) zvláště perlivým a elegickým elektrickým pianem a pobrukující baskytarou připomíná britské kolegy z Canterbury (např. Isotope).

Pro komentátora na babyblaue-seiten představuje Hymn Of The Seventh Galaxy společně s prvními dvěma studiovými alby Mahavishnu Orchestra to nejlepší, co nám zanechal angloamerický jazzrock ze školy Milese Davise. Komu se líbí The Inner Mounting Flame und Birds Of Fire, ten si rád poslechne i Hymnu ze sedmé galaxie.

Na streamu na YouTube není seznam skladeb, tedy připojuju
Hymn of the Seventh Galaxy – 3:31
After the Cosmic Rain (Stanley Clarke) – 8:25
Captain Señor Mouse – 9:01
Theme to the Mothership – 8:49
Space Circus, Pts. 1 & 2 – 5:42
The Game Maker – 6:46

Info
https://en.wikipedia.org/wiki/Hymn_of_the_Seventh_Galaxy
https://www.babyblaue-seiten.de/index.php?albumId=6107&content=review

Muzika
https://www.youtube.com/watch?v=DHVNIqbncrM