Chanticleer v Praze

V Rudolfinu se konalo 26. ledna 2014 zjevení. Vystoupil zde Chanticleer, „nejlepší mužský pěvecký sbor na světě“. Neumím potvrdit ani vyvrátit tvrzení významného amerického časopisu New Yorker, který takto komentuje vokální těleso ze San Franciska, protože neznám organizaci pěveckých sborů ve Spojených státech, neumím porovnat přístup k interpretaci s jinými sbory či repertoár (např. American Classic, které Chanticleer uvádí na svých stránkách jako jednu z podob své hudby) a řadu dalších věcí. Nicméně Dvořákova síň natřísknutá takřka do posledního místa, zjihlá pozornost a nadšená reakce při každé další skladbě a na závěr dvojí standing ovation, provázené bouřlivým a spontánním potleskem a dokonce jásotem pražského publika (záznam zde), o němž se říká, že není tak odvázané jako to americké, by mohlo být dostatečnou výpovědí o tom, že toto tvrzení je na místě.

Chanticleer nevystoupil v Praze poprvé. Celkem zde koncertoval již čtyřikrát. Na posledních dvou vystoupeních, tedy na tom letošním v Rudolfinu s pořadem She Said / He Said, Co řekla ona / Co řekl on a před dvěma roky shodou okolností ve stejný den (26. ledna 2012) ve Státní opeře, jsem byl, ve Státní opeře zpívali Američané ale již na svém prvním koncertu 7. února 2008 o dva roky později 28. ledna 2010 s pořadem Love story (Příběh lásky) pak rovněž v Rudolfinu. Je třeba rovnou říci, že tento sál je pro vystoupení tohoto druhu lepší než nejen Státní opera, ale i kterékoli jiné misto, jak vzhledem ke kontaktu s publikem, tak k neskonale lepší akustice, v níž vyniknou ještě lépe než jinde zvukové kvality souboru.

První a nejzřejmější důvod úspěchu amerického sboru je totiž zcela jistě jeho zvuk. Ten je výsledkem kvality jednotlivých zpěváků – například při předposlední písni se černý bas-barytonista Marques Jerrell Ruff dostal k úžasu případných posluchačů v sále, kteří také zpívají, ze své polohy nejen bez potíží, ale s úžasnou lehkostí až kamsi k sopránu –, ale i kompaktního celku všech hlasů, dokonale intonujících i v obtížných harmoniích a komplikovaných hudebních strukturách, zdaleka ne běžných u vokálních těles (obzvláště to vyniklo např. v současné hudbě). Ne marně se tedy sbor nazývá „orchestr hlasů“. Předpokladem těchto možností je pokrytí všech hlasových poloh, kterých je ve smíšených sborech dosaženo rozsahy jednotlivých mužských a ženských hlasů, tedy basů, tenorů, altů a sopránů. To ovšem v běžném mužském sboru není možné, „chybí“ vyšší ženské hlasy. Nikoli v Chanticleeru. Tam jsou dokonale propojeny vysoké kontratenory (za alt a soprán) s  hlasy ostatními, a nejen to, přidává se ještě tzv. profondní bas, který je schopen zvláštní technikou zazpívat ještě o oktávu nižší tóny (z kontraoktávy) než běžné basy (v instrumentálním orchestru bych je přirovnal třeba ke kontrafagotu). Tím, že zpěváci jsou nicméně muži, vzniká neopakovatelná a ničím nenahraditelná barva zvuku, která je jednou z těch věcí, proč je Chanticleer jedinečný.

Tato charakteristika se – právem – opakuje ve všech běžných recenzích. Možná ale stojí za to, zeptat se, jak k této podobě Chanticleer dospěl. Na jedné straně je zřejmý cíl dosáhnout zmíněné plasticity a možnosti interpretovat širokou škálu hudby. Na druhou stranu nalezneme odpověď v historii souboru. Jeho zakladatel  Louis Botto, absolvent muzikologie, se zaměřil ve svém studiu na středověkou a renesanční hudbu. A právě v těchto epochách byl východiskem zpěvu mužský hlas a rovněž techniky, které pak Chanticleer uplatnil i v řadě dalších interpretačních oblastí.

Začátky sboru, respektive jeho prvních vystoupení, se datuje rokem 1978. Repertoár sestával tenkrát především z holandských a jiných převážně renesančních autorů (16. a 17. století). Zásadním krokem pak byla profesionalizace souboru, který si do názvu dal jméno „průzračně čistě zpívajícího kohoutka“ z  Canterburských povídek Geoffreye Chaucera, v roce 1991. Od této doby také můžeme sledovat jeho vývoj v diskografii. Po prvním albu renesančních vánočních skladeb Psalitte! (1991) následuje celá řada dalších z tohoto období, obsahujících mše, moteta a další kompozice  Josquina, Moralese, Byrda, gregoriánské chorály aj., nejvýše hodnocené v polovině 90. let je album Mexican Baroque. K vánoční tématice se Chanticleer několikrát vrátil, ale žánrově rozšířil svou interpretaci vedle „rané hudby“ o zmíněnou „americkou klasiku“, „současnou hudbu“ (tak to uvádí na svých webových stránkách), takže v úpravách můžeme slyšet moderní vážnou hudbu, spirituály, gospely i jazz. Nepočítal jsem počet nahraných alb, ale je jich několik desítek.

U mužského pěveckého souboru je samozřejmě dalším tématem právě hudební materiál, který v případě některých autorů musí být upravován pro pěvecké obsazení. Jedním z těch, kdo se ujali této práce, je dlouholetý, dnes emeritní hudební ředitel souboru Joseph Jennings, který ovšem v souboru zpíval už od roku 1983 a se souborem se loučil v roce 2009. (Dnes je prezidentkou a generální ředitelkou Christine Bullinová a hudebním ředitelem Jace Wittig, na univerzitě Ball State University vystudovaný zpěvák a klavírista, který působil před svou kariérou v Chanticleer ve svém rodném Indianopolis, s jehož dětským pěveckým souborem kdysi procestoval půlku světa.) Na programu koncertu v Rudolfinu, rozděleném do osmi bloků, byly mimo jiné také skladby evropských romantiků, Fanny a Felixe Meldelssohnových či Johannese Brahmse, ale také modernistů Maurice Ravela či Samuela Barbera. V řadě z těchto případů samozřejmě musí někdo „šáhnout“ do partitury a materiál kongeniálně přizpůsobit.

Výsledkem je pak neuvěřitelně pestrý repertoár, kdy se každá skladba zaskví svým vlastním charakterem, počínaje nejstarší jímavou píseň O frondens virga německé spisovatelky a mystičky, benediktýnské abatyše a vizionářky Hildegard von Bingen (1098 – 1179), kde takřka „skoro nic není“, jen úžasná prostá melodie, podpořená unisono jedním tichým tónem, přes všechny už další zmíněné a další nezmíněné polohy (např. ruská lidová píseň, zařazená zřejmě proto, že jedním z míst letošního evropského turné Chanticleeru byl poprvé, 30. ledna, i Petrohrad), až po temperamentní tradicionály na konci koncertu.

Posluchače vedle emotivnosti, s níž přišlo dvanáct zpěváků na jeviště, určitě oslovila profesionalita, tj. i ve zdánlivě podružných záležitostech dokonalá promyšlenost všeho, co s vystoupením souvisí (komentáře v našem tisku zdůrazňují, jak se zpěváci po každé skladbě přeskupují), a pak – u nás neobvyklý – kontakt umělců s diváky po představení, kdy se postaví ve foyer a jsou k dispozici, jako by neměli za sebou náročný výkon, posluchačům, kteří se s nimi mohou dát do řeči či si u stánku koupit některá z jejich nahrávek. Koupil jsem si mimo jiné tu nejnovější, na níž je také Temptation Toma Waitse. Už jsem si ji pustil.

Odkazy
Chanticleer v Praze

Praha 2014, komentář v tisku
https://www.informuji.cz/novinky/1141-nejlepsi-muzsky-komorni-sbor-chanticleer-zazpiva-v-prazskem-rudolfinu/

https://www.novinky.cz/kultura/130916-nejlepsi-muzsky-sbor-sveta-ve-statni-opere.html
poprvé ve Státní opeře 7. února 2008

https://www.chanticleer.org/january-day-off-in-prague/ 28. ledna 2010
https://www.chanticleer.org/january-prague-the-rudolfinum/ Rudolfinum

https://www.chanticleer.org/the-prague-state-opera/ úterý 26. ledna 2012 2012

O souboru zvl. na jeho stránkách
https://www.last.fm/music/Chanticleer
https://www.chanticleer.org/budapest-to-prague/
https://www.chanticleer.org/rudolfinum-prague/
https://en.wikipedia.org/wiki/Chanticleer_%28ensemble%29

Diskografie
https://www.allmusic.com/artist/chanticleer-mn0000817257/discography

Na těchto stránkách byly uveřejněny už tyto příspěvky:
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/chanticleer/
https://jan-k-celis.webnode.cz/news/chanticleer-v-praze4/ (dva články o koncertu 2012 ve Státní opeře)

Co se mi líbilo na YouTube
Vánoční koncert ve Stanford Memorial Church, 2012
https://www.youtube.com/watch?v=ohH62CSC574
https://www.youtube.com/watch?v=kjRXIiZ8bs0&list=PLB2C6783E36E4F19A
Ale to bychom mohli pokračovat donekonečna. Nádherná muzika…