Chanticleer v Praze

Chanticleer v Praze
malá recenze

Mužský pěvecký sbor Chanticleer z amerického San Francisca není v Praze neznámým pojmem.  27. ledna 2010, tedy takřka na den před dvěma léty vystoupil s velikým úspěchem a s vlastní uspokojeností nad proslulou akustikou pražského Rudolfina, zatímco jeho první vystoupení se uskutečnilo v únoru 2008 ve Státní opeře Praha stejně jako to nynější, takže jsme sbor v tomto operním domě v rámci nejnovějšího evropského turné (následuje Brno, Bratislava a pak už Budapešť a Vídeň) přivítali po druhé a v Praze potřetí. ¨

Vůči americkým označením „nejlepší mužský komorní sbor na světě“ (časopis New Yorker) býváme u nás nedůvěřiví a přijímáme je opatrně, nicméně odborná kritika (např. Helena Havlíková v recenzi pro Český rozhlas či Ivana Motýlová na portálu Opera Plus) stvrdila oprávněnost této pověsti, i v Čechách jí svým vynikajícím výkonem Chanticleer dostál. Čím vlastně uchvátí dvanáct mužů, kteří si dali do štítu jméno mluvícího/zpívajícího kohoutka Chauntecleer v Povídce mnicha jeptišek z Canterburských povídek (fragment VII) renesančního básníka Geoffrey Chaucera? Jsou to především hlasové možnosti sboru, který zahrnuje kontratenory v polohách ženských altů a sopránů na jedné straně a na druhé basso profondo, profondní bas, znějící o oktávu níže, tedy v tónech kontraoktávy, jak je můžeme znát z ruských pěveckých sborů, to znamená, že slyšíme hlasový korpus v celém rozsahu smíšeného sboru, ale posunutý a rozšířený v dalších barevných možnostech, vytvářejících technický základ pověstného „hlasového orchestru“. K tomu přidejme absolutně dokonalou intonaci, vyváženost hlasů, spoluvytvářející unikátní barevnost, a ovšem obtížně pojmenovatelnou přesvědčivost podání, vbuzující sympatie u publika, a konečně výběr repertoáru a zpracování hudebního materiálu, které vytváří interpretační profil sboru. Výsledný dojem podporuje i dramaturgie pohybu na jevišti při jednotlivých skladbách.

Program a capella s názvem Love story, se kterým vystoupil Chanticleer v pražské Státní opeře, vybíral právě z tohoto profilu, který sbor buduje více než po třicet let (byl založen v roce 1978 tenoristou Louisem Botto), a zahrnoval hudbu renesanční, romantickou (Richard Strauss) a moderní, mnohdy u nás méně prezentovaných autorů (Steven Sametz, nar. 1954, Eric Whitacre, nar. 1970, John Tavener, nar. 1944, Stephen Paulus, nar. 1949). Ostatně právě nahrávky (celkem je jich přes tři desítky) Colors of Love (Barvy lásky) a Lamentations and Praises (Nářky a velebení) získaly prestižní cenu Grammy. Pražský koncert se ve svém programu v podstatě kryl s nahrávkou Love Store, Chanticleer Live in Concert (nahráno v září 2011 na Konzervatoři San Francisco), s mírným rozšířením, především v třetí části, zahrnující renesanční motety či písně nejvýznamnějších francouzských autorů této oblasti v ranném 16. století (Claudin de Sermisy, Clément Janequin, Claude Le Jeune).

Je pozoruhodné, jaké především barevné možnosti skýtají jednotlivé „sestavy“ mužských hlasů jednoho sboru, přinášející v jednotlivých částech koncertu různé interpretační polohy, aniž by se přitom vzájemně popíraly či jakkoli vybočovaly z celku. Tak vedle sebe skladby autorů z 16. a 20. století v prvních dvou částech rozehrály všemožné variace sboru jako celku, jednotlivých hlasových skupin či spojení několika zpěváků v protilehlých frázích jednoho melodického toku, přičemž jakoby vysílaly signály spřízněnosti přes půltisíciletí, zatímco ve třetí části, před nejvíce odlišným blokem sborů německého novoromantika Richarda Strausse se vystřídaly ve zmíněných francouzských písních kvarteta a kvinteto zpěváků, načež – ještě před přestávkou rozvinulo dvanáct pěvců další neuvěřitelné pestré barevné plochy u moderní americké muziky. U některých skladeb vydechlo publikum nadšenými ovacemi nad profesionalitou umělců.

Je třeba si uvědomit, že americké pěvecké sbory vycházejí z poněkud jiných podmínek než ty evropské. Zatímco ony se opírají o tisíciletou tradici, zahrnující mimo jiné klášterní historii od ranného středověku, ticho a ozvěny gotické architektury, gregoriánský kánon a náboženské vědomí pozdějších epoch, v americké kultuře se do sborové praxe (mám na mysli ty a capella, ale i v širším záběru) promítá multikulturní pestrost, v níž hrají úlohy gospel songs i jazz, i celkový černošský kulturní element. To, čím americká tělesa vynikají, je skutečnost, že vycházejí právě z profesionálního nároku interpretace, chceme-li z komerčního nároku na maximální preciznost, kterou slyšíte i například v doprovodných vokálech na různých nahrávkách či vystoupeních interpretů populární hudby. Za všechny americké sbory, které vytvářeli tradici dokonalé harmonie, zmíním alespoň Singers Unlimited, jazzové kvarteto založené v roce 1971, či i u nás velmi populárního a několikrát vystoupivšího Bobby Mc Ferrina, který reprezentuje hlasovou techniku jakožto absolutní hodnotu.

Dokonalost podání byla pro ty české posluchače, kteří ještě Chanticleer neslyšeli, překvapením, a možná nebude příliš velká nadsázka, když řeknu, že jim vyrazila dech. A to přesto, že i u nás máme jistou interpretační tradici v této oblasti. Ani českému publiku není mužský zpěv a capella cizí. Měl bych zmínit přinejmenším Pražské madrigalisty, založené v roce 1956 Miroslavem Venhodou (ten už před válkou založil v břevnovském klášteře Schola cantorum), kteří měli v repertoáru vedle gotiky, renesance a baroka rovněž současnou českou hudbu (Bořkovec, Eben, Slavický, Lukáš aj.) a pořídili ucelenou řadu nahrávek (od roku 1967, poslední byla Zrunkova Pastýřská mše v roce 1997), nebo – v současnosti, z vysloveně mužských sborů – Antiquarius consort Praga.

V oblasti hudby nonartificiální pak ve své době nesmírně populární Linha Singers, jistým způsobem navazující na ve světě sklízející úspěchy Swingle Singers, a nemohu zapomenout na tu tradici nejstarší, totiž Kocourkovské učitele, tak zábavné v řadě českých předválečných filmů, původně studentů z Rychnova nad Kněžnou, kteří založili tento sbor jako parodii „vážných“ pěveckých těles jako Pražští učitelé už v roce 1926. Dnešní stav právě těchto pěveckých těles, navazující až kamsi na obrozeneckého ducha, je nicméně tristní, internetový časopis Cantus uvádí, že Pěvecké sdružení pražských učitelů, založené v roce 1908, mělo v době vložení článku 16 zpěváků v průměrném věku 78 let. Mužské zpívání bychom našli dnes spíše na Moravě, kde se u mnohých malých seskupeních udržuje v úžasné pěvecké kondici. Právě v poslední části koncertu, tedy v úpravách populárních písní a v přídavcích, získali Chanticleer sympatie posluchačů, protože se v jednom okamžiku přiblížili právě někdejším veselým kreacím Kocourkovských učitelů, napodobujících hudební nástroje.

Rád bych ještě nakonec, v kontextu přijetí Chanticleeru v českém prostředí, alespoň stručně poukázal k někdy velmi populárnímu už zmíněnému sboru Swingle Singers. Toto původně evropské, z francouzských zpěváků sestávající, nicméně později, po rozpadu původního souboru, v anglofonním kulturním prostoru znovu sestavené tělesa, a především založené (1962 v Paříži) a řadu let řízené Wardem Swinglem, podle něhož má jméno, tedy původem americkým vokalistou a jazzmanem, se samozřejmě v mnohém od Chanticleeru odlišovalo: Předně to byl smíšený sbor, jejich specifičností byly transpozice instrumentální hudby do vokální, dále užívali dobově charakteristický jednoduchý instrumentální či rytmický doprovod. Nicméně společné s Chanticleerem bylo právě ono rozkročení mezi vážnou a populární hudbou, vedle interpretace díla Johanna Sebastiana Bacha – jejich první hit byl Air na G struně (Air on the G String), natočený předtím The Modern Jazz Quartetem, na prvním albu, ještě s francouzským názvem s povedenou slovní hříčkou Jazz Sébastien Bach, pokračovali pak Temperovaným klavírem  - a jiných populárních skladeb W. A. Mozarta, J. Brahmse, Čajkovského či Rossiniho slavili velké úspěchy se skladbami Beatles či dokonce filmové hudby Hvězdných válek či Mission Imposible. Srovnávám ty dva sbory také, protože jsou oba – v určitém časovém posunu – svého druhu nejlepší.

Koncert amerického Chanticleeru v Praze, třetí v pořadí, byl opět velkým úspěchem. Zaslechl jsem, jak jedna posluchačka zpěvákům, kteří po představení přišli do foyer, nabídli své nahrávky a hovořili s lidmi face to face, s nelíčenou radostí říkala: Přijeďte zase, příště tady bude k dispozici celá vila a uděláme party. Zbývá jen dodat, že Bohemia Ticket doprovodila svůj prestižní koncert na začátku roku 2012 pečlivě vypracovaným bookletem, kde si posluchači mohli rozšířit/upřesnit řadu informací. Ty můžeme samozřejmě nalézt rovněž, ovšem v angličtině, na webových stránkách sboru - www.chanticleer.org.

Jan K. Čeliš
leden 2012