Časové vlny

O co v tomto příspěvku půjde, je mi zcela jasné, ale jak jej nazvat? "Kalendář" nebo "Organizace (měsíčního) programu" (idiotský název, přestože technicky výstižný), nic smysluplného a zachycujícího podstatu věci, která opravdu spočívá v tom, co se bude v příštích týdnech či měsících dít v mém životě, pro co se rozhodnu či mnohdy spíše pro co rozhodnou okolnosti, které já sám neovlivním, a v kontextu to to, čemu se říká "vyšší moc", ale také pravděpodobnost (až neuvěřitelné) náhody, která tím vším řádně zamíchá, mě nenapadá. Ona neuvěřitelnost je pro mě o to výraznější, že rytmus roku, měsíců, týdnů a dní mi dříve určovalo zaměstnání, k jehož charakteristice patřila výrazná pravidelnost "rozvrhu hodin", která dokonce i ve srovnání s útředníky, kteří mají "úřední hodiny", měla přesný rytmus celostátně určených prázdnin či jiných volných dní daných rozhodnutím vyšších úředníků či ředitele, stejně jako se příliš nelišil denní rytmus daný během školského zařízení - dnes běh mých dní nic takového neomezuje, ale ani nevymezuje.

Přemýšlel jsem a nakonec mě napadl výraz, který vypadá tak trochu jako z teoretické fyziky a který postihuje pocit, jakoby se čas smršťoval a natahoval. Je jasné, že v newtonovské mechanistické představě je, stejně jako je prostor, který je "krabice", kterou vyplňujeme nějakým obsahem, i čas cosi lineárního, měřeného ve stejných dílcích, ale čas lidský vypadá úplně jinak, samozřejmě to nebudu rozvádět, vlastně o to zase až tak nejde, protože toto smršťování a natahování je spíše výsledkem nepravidelné kumulace událostí. Takže abych byl konkrétní (protože ani o tu teorii vůbec nejde, ta je jen druhotným produktem úvah o titulu, do nichž jsem se zamotal):

Přátelům vyprávím, jak si píšu na arch papíru jakýsi měsíční program, kdy ke každému "čtverečku" s datem v jednom řádku týdnu na jednom listu papíru (jako to bývá v kalendářích) dopisuju postupně koncerty, výstavy, cesty, různá pozvání atd. a jak v několika případech nastala až k neuvěřitelná kolize. K té poslední došlo v těchto dnech, kdy jsem měl jet s Milošem Šejnem na otevření jeho Sluneční hory do Olomouce. K tomu se ale vrátím, ještě předtím pojednám "časovou vlnu" či kumulaci událostí kolem letošního 24. května.

O víkendu, do kterého spadá toto datum (22.- 25. 5 2014, ale víceméně v sobotu a neděli, tedy 24., 25.), se v Jičíně konaly Valdštejnské slavnosti, pravidelné kulturní bienále, tuším sedmý nebo osmý ročník (nevím, proč to nečíslují), kdy se střídá tato akce s podobnými v dalších dvou valdštejnských městech, Chebu a Frýdlantu. Počítal jsem s účastí už dávno předem, věděl jsem dokonce i o programu podrobnosti z kulturní komise, chystal jsem se, že budu fotografovat stejně jako v několika předchozích ročnících. A ptám se tak někdy v dubnu, kdy už jsem si začal zapisovat do kolonek k jednotlivým dním příštího měsíce, Aleny, která má v hlavě přehled rodinných událostí, kdy vlastně je ta svatba Kačenky, mladší dcery mého bratra, o které se samozřejmě hovořilo taky od podzimu.

Poté, co jsem si poznamenal datum svatby 24. května, a  vzhledem k tomu, že koná U Čápa v Příchovicích, vyškrtl z programu Valdštejnské dny, se teprve rozběhla řečená kumulace, a to tedy opravdová smršť telefonů a mejlů. Pozvání na přednášku, na raut u starosty, dokonce na mimořádnou prohlídku valdické věznice, která se jinak běžně pro veřejnost nekoná, návrh na hraní s Kubou Kazdou na Zebíně (přesunuli jsme pak o tři neděle později), ještě nějaké setkání, to už jsem zapomněl, jaké, zkrátka pak už jsem se smál, protože jsem napočítal osm různých položek, pravda, zahrnutá mezi nimi byla i ta svatba, od níž samozřejmě nebylo možné si "odskočit" už proto, že byla mimo Jičín, a kde jsme si to (bylo to i s přespáním) opravdu skvěle užili, počínaje výbornou zábavou, kterou zajistilo sedm ženichových přátel a bezvadná pražská kapela, která hrála k tanci, přes gastronomický servis až po příjemné prostředí lokality, kterou mám spojenou už z minula s řadou osobních příběhů a historek.

Nu a podobně, i když s jinou originalitou samostatné události, probíhala příprava cesty s Milošem Šejnem na Sluňákov. Mou participaci jsem Milošovi slíbil už někdy na jaře, ale v souvislosti s konkretizací celého výjezdu jsem mu volal ještě před cestou do Brna 2. září k J. H. Kocmanovi, nebyl ale dostupný, protože se „potápěl v bažinách" někde v Bavorském lese a bylo mu možné jen psát, tloukly se tam telefonní společnosti tří zemí a já nevím co. Chtěl jsem se domluvit alespoň na hrubém průběhu a také na tom, zda mě vezme autem, i když bych mohl jet extra svým, a když jsem pak o týden později ještě dopisoval k jednotlivým datům další věci, které jsem předtím různě odsouhlasil (nebylo moc času o tom přemýšlet, protože mezitím žena jela do Polska na desáté výročí spolupráce sobotecké školy se Sobótkou, byl pohádkový festival, který jsem ovšem kvůli jiným věcem musel letos eliminovat, to je samostatná story, byla tady vnučka aj.), zjistil jsem, že 19. září už jsou koupené lístky na Martu Kubišovou do Rožďalovic, což organizoval Slávek Matucha, a týden nato mi volala Martina Pavlasová, vedoucí folklórního sdružení Barunka v České Skalici, jestli přijedu na posvícení hrát na housle. Lístek na Kubišovou jsme uplatnili, to bylo to nejmenší, s posvícením to bylo organizačně složitější, to byl důvod, proč jsem potřeboval vědět, jak se na Sluňákově zdržíme, abych mohl odpovědět Martině. Michaelovi Pospíšilovi, který řídil muziku, jsem už, když jsme se naposledy viděli na jeho koncertě v jičínském sv. Ignácovi, říkal, že to asi nepůjde, a nakonec jsem se raději omluvil.

Milošovi a Věře jsem cestou v autě zmiňoval tyhle souvislosti s poznámkou, že jindy se třeba týden či čtrnáct dní "neděje nic", a pak se to shrne na jednu hromadu - zatímco on sám se vrátil ze zmíněného Bavorského lesa, jel na týden na Bohemiu rosu, kterou organizuje, vracel se ve čtvrtek večer s tím, že v pátek ráno vyjíždíme. Ani jsem se nedivil, že to nakonec odstonal.