Boris Razon / Palladium

19.02.2017 13:32

Jestliže na okamžik přistoupíme na spekulativní a samozřejmě schematickou a proto v mnohém problematickou představu jakéhosi středu a mezního prostoru okraje, pak můžeme říci, že literárními tématy jsou buď příběhy o lásce či válečné nebo o lidské hamižnosti, jaké patří ke zkušenosti každého z nás, nebo takové, v nichž sledujeme to, co se hrdinovi honí v hlavě během několika desítek vteřin, než dopadne letadlo s poruchou na zem a roztříští se na kusy, nevzpomínám si už v které německé knize, uváděné v teorii literatury i jako příklad kompozice s jiným vnímáním času než ve starší výpravné realistické literatuře.

Kniha Borise Razona Palladium, vydaná ve francouzském originále v roce 2013 a v českém překladu Alexandry Pflimpflové v edici Světové knihovny Odeonu o pouhé dva roky později, 2015, je tím druhým případem. Také zde jde o život, který je v případě hrdiny Palladia ve srovnání s onou německou knihou nakonec zachráněn, čas se pravda nepočítá na vteřiny, hraje ovšem rovněž klíčovou roli právě v onom boji o život, a případ hrdiny postiženého syndromem Guillain-Barré, velice vzácným autoimunitním zánětlivým onemocněním periferního nervového systému, jehož projevem bývá ochrnutí všech končetin, v krajním případě, který v knize sledujeme, pak ochrnutí celého těla a jeho základních funkcí, dýchání, příjmu potravy a vyměšování, s pravděpodobnými fatálními následky.

Rozdíl od většiny takových knih je u francouzského novináře a spisovatele ten, že příběh není výsledkem autorovy fikce, nýbrž skutečností, neboť tato nemoc Razona opravdu v roce 2005 postihla, uvrhla na několik týdnů na lůžko a zanechala u něj následky, o nichž on sám hovoří jako o nevratné „proměně“. Tedy skutečností alespoň v onom základním faktu přítomností nemoci, zatímco zachycení halucinací, které Razonův pobyt na lůžku neurologického oddělení veřejné fakultní nemocnici Pitié-Salpêtrière v Paříži a dalších nemocničních zařízeních provázely, může být tématem diskuzí, protože jak víme všichni z vlastních zkušeností, záznam snu je záležitostí vždy problematickou, takže otázka identity „skutečnosti“ a literárního ztvárnění je něčím, k čemu i některé komentáře ke knize poukazovaly („těžko popsat, co všechno Razon viděl,“ říká se v jedné čtenářské recenzi).

Palladium ovšem není odborná kniha, ale – jakkoli vychází z reálné události – beletrie, takže je důležitější  čtenářský pohled a případná „přidaná fantazie“ (i když věřím, že v zásadě fantastické příběhy o ptačích lidech, pocitech vznášení a přemisťování těla a paranoidní rozdvojení a pozorování sebe sama coby cizího objektu či naopak ponoření do vody, útěky před nepřáteli podobné perzekučním bludům Razón opravdu prožil) by vlastně neměla být na škodu. Otázka je ovšem, na jaké textové ploše je takové líčení pro čtenáře ve srovnání s autorem, pro nějž jsou tyto zážitky autentické a k jejich zpracování se tedy cítí „oprávněně“ zavázán, ještě únosné. I o tom je v různých komentářích řeč (protichůdné reakce na román, posuzovaný na jedné straně jako vrchol současné prózy, na druhé coby výplod naprosté grafomanie, viz Moderní revue pro současné umění, odkaz dole) a to, že byly v českém vydání vzaty v potaz, potvrzuje skutečnost, že, jak říká poznámka překladatele na konci knihy, „na základě doporučení francouzského nakladatelství Stock byly […] některé pasáže oproti originálu mírně zkráceny“.

Ačkoli kniha má i určité, byť takřečeno nepřímé prvky deníku (uvádění čísel dní v první části), v zásadě má literární přesah, zahrnující určitou kompozici i odkazy na širší kulturní kontext v úvodních mottech. Text je rozčleněn na Prolog, Epilog a tři části označené Proměna, Dobrodružství sfingy a Člověk. V první části, odpočítávající dny od 64. po 29., se hrdina – v tu chvíli již upoutaný na nemocniční lůžko (to čtenáři bylo sděleno již v Prologu) – rozpomíná na události předcházející hospitalizaci, pobyt v Guadeloupu, cestu do Chorvatska a počáteční příznaky, které jeho partnerka, natěšená možností gravidity, na niž se soustředí, vnímá jen coby projevy zbytečné přecitlivělosti, než Borisovy příznaky únavy, bolestí, rozšířené zorničky, kašle a potíží s polykáním nepřesáhnou určitou mez a ona jej neodveze do nemocnice.

Zprvu odmítají závažnost zdravotního stavu hrdiny i lékaři, po negativních výsledcích vyšetření z chemické laboratoře jej posílají domů a od toho, aby brali jeho zdravotní stav vážně, je zpočátku odrazuje i nemožnost určení diagnózy vzhledem k nepatrnému výskytu nemoci, v jeho případu ještě v neobvyklé podobě (nejistota vlastně zůstává do určité míry do konce příběhu, což cosi vypovídá i o povaze západní medicíny, která funguje tak, že postupuje postupným vylučováním možných příčin – tuto interpretaci si ovšem přidávám já, byť je i v textu patrná). Nakonec se ovšem o pacienta postarají, jak dokládá jednak samotná skutečnost, že atak akutní meningopolyradiculoneuritidy, jinak nejspíš fatální, přežil, jednak poděkování autora francouzskému zdravotnictví i lékařům a ošetřovatelkám a ostatnímu personálu, který o něj pečoval v době ohrožení života, ale i po dalších sedm let rehabilitace, v době, kdy už psal tento příběh (v Poděkování za vlastním textem knihy).

Už v této úvodní části, a zvláště pak v nejrozsáhlejší části druhé jsou protikladem dobrodružných vizí o honičkách po Singapouru či na předměstí Paříže, erotických a exotických scén s gejšami, piráty a ruskými doktory, splývání jednotlivých těl v jedno, pronásledování psy či přemýšlení o smrti lékařské záznamy, pochopitelně v onom jazyce, kterému běžně neodborník rozumí tak ze zlomku procenta. Lékařská terminologie pak není osvětlována v poznámkách pod čarou, ale ve speciálním slovníčku na konci knihy, k němuž odkazují u jednotlivých termínů hvězdičky (slovníček jsem použil i já v úvodu při pojmenování syndromu Guillain-Barré). Tato podvojnost, akcentující propast mezi skutečným stavem novináře z webu Le Monde.fr „uvězněného ve svém těle trpícím bolestmi, napojeném na respirátor, hadičky a elektrody“ (Respekt.cz) a fantaziemi jeho podvědomí, vytváří vzájemné osvětlení a zvýraznění obojího a zvyšuje atraktivitu textu.

Už jiný zmíněný komentář s názvem „Boris Razon v říši divů“ v Moderní revue pro současné umění ovšem poukazuje (s poznámkou o tom, že je podle názoru recenzenta kniha nejsilnější v úvodní, ale i v závěrečné části), i ke dvěma místům, v nichž tato literární polarita není příliš důležitá, totiž k mezní situaci zcela bezmocného paralyzovaného člověka, která jej uvrhává i na hranici toho, co je to být člověkem a podobně pak v okamžiku, kdy pacient opouštějící již nemocnici sám sebe spatří v zrcadle výtahu jako někoho, koho prakticky nepoznává.

No, jen si to představ, kamaráde: vypadal jsem jako prase zavěšené nad hranicí. Jako divočák stažený z kůže. Teď jsem se děsil, aby nepřišli naši, hlavně jsem nechtěl, aby mě viděla Carolina. Jelikož se ze mě samozřejmě začaly řinout sračky, aniž bych potřeboval tlačit. Pomalu to vytékalo a padalo na lino. Došlo mi, k čemu je to zařízení dobré: vyvolává sraní. A fungovalo to. / Umíš si představit to ponížení? (s. 63)

A najednou mi to seplo. Po tvářích mi začaly stékat slzy. Vodopád slz. Slz vzteku. Ten mladík v zrcadle, to jsem byl já. Nepoznal jsem se. Ochablé, zašpičatělé rysy, vyvalené oči. Byl jsem bledý a na hlavě mi trčely tuhé a mastné vlasy jako slepičí zadek. A vypadal jsem strašně mladě. Brečel jsem a brečel. Rodiče nechápali proč. Co se děje? (s. 272)

Název recenze „Boris Razon v říši divů“ pak ještě poukazuje k onomu kulturnímu přesahu, vyznačenému v textech před vlastním vyprávěním, vybraných z Alenky v říši divů Lewise Carrolla, Homérovy Odyssey, ale i tureckého (u nás rovněž oblíbeného) autora Orhana Pamuka z jeho románu Jiné barvy. Všechny tři motta ukazují k „oddělené“ části bytosti, identitě či proměně. A zvýraznění motivu proměny coby název první části knihy pochopitelně odkazuje i k proslulému dílu Franze Kafky, jak neopomene zmínit ani Josef Brož v doslovu knihy, který zmiňuje i další paralely, autobiografický román Skafandr a motýl Jeana-Dominiqua Baubyho, rovněž vydaného česky (2008), Antoina Volodina a jeho román Bardo or not Bardo, inspirovanou Tibetskou knihou mrtvých či stylové podobnosti s magickým realismem latinskoamerických spisovatelů Borgese či Garcíi Marquéze, felliniovskými kejklíři či bondovkami a opět hovoří o podvojnosti funkce knihy coby formou terapie na jedné straně a literárními ambicemi na straně druhé.

Ohledně těch tu ovšem vyvstává otázka ze čtyřletého odstupu (i když to ještě není zase tak dlouhá doba), alespoň podle zdrojů na internetu, které nehovoří o nějakém dalším pokračování Borise Razona coby spisovatele (byť se na zadní záložce hovoří o dalších rukopisech). Mně samotného zaujal, kromě předchozího, motiv „toho druhého“, blíže neurčené osoby, na niž se vypravěč hned od počátku obrací. Motiv dvojníka v této specifické podobě, možná „druhé já“, „přítel“, nebo jak jej můžeme interpretovat, je něčím, co také „zaplňuje“ samotu člověka, který je sice obklopen svými milujícími blízkými (pozdější manželkou Carolinou, ale i všech dalších blízkých příbuzných a přátel, které uvádí v textu a zmiňuje v Poděkování), přesto je uvězněn v jakoby cizím těle a nachází se v mezní situaci mezi životem a smrtí. Vzpomněl jsem si na román Karla Pecky Motáky nezvěstnému, který je ovšem o něčem zcela jiném, a v němž je tento „druhý“, s nímž hovoří, vymezen poněkud jednoznačněji.

Z recenzentů (alespoň těch, jejichž příspěvky jsem četl) si nikdo nevšiml jedné stránky, totiž zvláštního humoru v pasáži, kdy se hovoří o převozu z nemocnice Pitié-Salpêtrière do soukromé židovské kliniky v okamžiku, kdy je část veřejného zdravotnického zařízení odstaveno, a kdy má být pacient přijat pouze za podmínky, že je žid (jinak by nemocnice přišla o zdroje financování). V halucinačním příběhu zkoumá lékař, zda je pacient obřezán, což nelze v tomto případě zjistit, protože jeho pohlaví je pouhou podivnou „rybí kůstkou“ (s. 244-249), otec pacienta navrhuje tedy nějaké náhradní řešení jakousi protézou. Celé to připomíná vyhrocené a expresívní a zároveň komické situace u amerického židovského spisovatele Philipa Rotha.

Poslední poznámka, která se vrací k názvu románu, který se jmenuje Palladium. Proč to? Autor uvádí mezi motty a Prologem slovníkové vysvětlení: 1. Slovo řeckého původu, odvozené z latiny. Původně představovalo sošku bohyně Pallas Athény, o níž se věřilo, že zajišťuje ochranu Tróje. Označuje to, coje pro nějaký národ zárukou jeho trvání. 2. (přeneseně) Cokoliv, co garantuje uchování nějaké věci. U nás známe Palladium země české, kovový reliéf Madony s dítětem v poutním chrámu ve Staré Boleslavi, který má mít ochrannou moc nad českými zeměmi. V Razonově románu tento název vnímám jinak v tomto „ochranném“ smyslu, jednak jako protiklad k oné proměně, coby zachování přece jen onoho trvalého, základního. Co je tímto základem, je pak otázkou. Myslím si – podle intencí, které u Razona čtu – , že kromě zachování vlastního života je to především láska. Tu akcentuje nejen na různých místech knihy, ale i v jejím závěrečném vyznění.

Odkazy
http://art.ihned.cz/knihy/c1-63727160-boris-razon-palladium

http://www.moderni-revue.cz/literatura/komentovane-vypisky-z-cetby/boris-razon-v-risi-divu.html

https://www.respekt.cz/tydenik/2015/11/odysea-s-respiratorem

http://kavarna.bux.cz/detail/michaela-rosova-palladium?type=%C4%8Cten%C3%A1%C5%99sk%C3%A9+recenze

Boris Razon, Palladium, Odeon Praha 2015

Zpět