Bohumil Hrabal o Chaplinovi

03.05.2011 13:33

V knížce Domácí úkoly z pilnosti, jakési koláži nejrůznějších textů vydané v Čs. spisovateli v roce 1982, píše Bohumil Hrabal v nostalgickém Interview Na hrázi věčnosti o éře němého filmu, přesněji o filmových komediích z té doby.

Tedy Chaplin, Frigo… Ano, ale i Lupino Lane a Ben Turpin a Harold Lloyd, všichni ti králové klasické grotesky, nejraději mám pořád ty krátké povídky, ty, které se hrály po Gaumontově žurnálu, před hlavním programem. Tady je koncentrovaný smích na malé ploše, je to něco jako technická kouzla fotbalistů na kapesníku, jako produkce artistů v cirkuse, všechno, co se odehrává ve zhuštěném čase a prostoru. Celovečrní předtavení králů komiky nechávají mne vzpamatovat, já jsem se vždycky rád smál, až jsem se svíjel, až jsem musel dávat pozoro, abych neumřel smíchem. Proto ty krátké grotesky mi říkají víc, jsou schopny se neustále vracet, tak jako oblíbenémelodie, tak jako vzpomínka na milovanou tvář…

Ale co to má co dělat s nekonečnem a Hrází věčnosti?  Chaplin i Frigo jsou jí plny. Když odstraníte gagy, když odsunete všechno to, co vzbuzuje křečovitý smích, zůstane tam velké ticho. To velké ticho je to zrnko věčnosti, je to okamžik, který nemá ani začátek, ani konec, nebo lépe řečeno, začátek a hned konec. /… / Vlastně na dně každé grotesky těch mých velikých mistrů je drama, a drama je událost, ve které oživla podstat, v platónském smyslu, je to jednotlivina, která byvši dohnána až ke své krajnosti, zrodila ideu. Je to asi jako se směšností Dona Quijota, který dokázal, že největší hrdinské činy jsou groteskou a ta největší víra diskordancí. Frigo i Chaplin jsou Donem Quijotem dvacátého věku a svou zdánlivou nefilozofičností dosahují filozofických účinků. V Libni, na Hrázi věčnosti, jsme si často čítali několik stránek z Joyce, kde páter Conmee vykládá školní mládeži, že taková Věčnost, to je hora písku asi jako Mount Everest, že jednou za sto let přilétá ptáček a v zobáčku odnáší zrníčko písku, a když tak odnese celou tu horu písku, Věčnost ještě nezačala… Usoudili jsme, že tragický pocit života a humr jsou dvojčata, cesty vycházející z téhož údolí, že strohé drama nakonec vyjeví t samou podstatu tak jako triviální groteska.

B. H., Domácí úkoly z pilnosti, Praha 1982, s. 56-57
http://www.databazeknih.cz/knihy/domaci-ukoly-z-pilnosti-31128

 

Zpět