Bohéma

14.03.2017 12:58

Původně jsem tento text vůbec nezamýšlel psát. Z televizní „minisérie“ režiséra Roberta Sedláčka, v České televizi uváděného od 15. ledna t. r. (2017, poslední, šestý díl 19. února) a inzerovaného jako „Šestidílná dramatická série, jejíž inspirací se staly některé osudy našich předních herců Zdeňka Štěpánka, Vlasty Buriana, Oldřicha Nového a dalších“ (v rolích Michala Dlouhého, Vladimíra Javorského, Saši Rašilova, Judit Bárdos, Davida Novotného ad.), která „zachycuje slávu i bídu atraktivního filmařského prostředí ve dvou totalitních režimech“, jsem viděl souvisle tři díly, jen u jednoho jsem se soustředil, do té míry, abych se cítil kompetentní se, byť jedinou větou v výsledku práce vyjádřit (k čemuž by ovšem byl předpoklad, že bych přinejmenším opravdu shlédl celý komplet). Následovaly komentáře v tisku, „vysvětlení“ autorky scénáře Terezy Brdečkové, proč došlo k tomu, k čemu došlo, poznámky o tom, v čem byl podobný a v čem odlišný od sledovaného seriálu České století, v čem je obliba právě tohoto formátu, obracejícího se k českým dějinám.

S narůstající diskusí (podobně jako se to ostatně teď, ještě než jsem se k tomuto textu dostal, stalo s filmem Masaryk, oceněným devíti Českými lvy, a následujícími komentáři dokonce zpochybňující vlastně vůbec fungování mnohého v českém kulturním prostředí) mě nicméně začala tato záležitost zajímat. Těch projektů tady byla celá řada. U rovněž televizního, tentokrát trojdílného filmu Jan Hus Jiřího Svobody, natočeného k šestistému výročí upálení českého náboženského reformátora (2015) byl zpochybňován svébytný pohled v interpretaci osobnosti či českých dějin (tak řečeno,„nepřinesl nic nového…“, kromě toho, že Jan Hus miloval královnu a koupání, jak říká ironicky titulek recenze Mirky Spáčilové na iDnes.cz, nikoli proto, „že by měl na srdci něco převratného“).

Něco podobného se rovněž přihodilo a řešilo u Lídy Baarové. Zde byly proti sobě postaveny dva projekty, film Filipa Renče (2016) a dokumentární film Zkáza krásou, který vznikal už dvacet let předtím, v roce 1995. Renčův film je podle recenze, rovněž Mirky Spáčilové (iDnes.cz) pohledně ilustrovanými memoáry herečky a romance na vývoz (výraz v titulu recenze), podle Martina Svobody (na Aktuálně.cz) dokonce „vypravěčsky i filmařsky zpackaný“, zatímco film Heleny Třeštíkové odhalil podstatné aspekty prazvláštního osudu české filmové hvězdy.

Příklad tohoto dvojího zpracování téhož tématu je dobrým východiskem pro to, o čem se vlastně diskutovalo u Bohémy. Zde jsem si, zřejmě podobně jako řada dalších diváků, kladl otázku, o jaký formát se tady vlastně jedná. Ve vlně či dokonce možná smršti komentářů k seriálu (Bohéma se stala např. velkým tématem webového seriálu o seriálu televizním na Dvojce Českého rozhlasu, kde základní otázkou bylo, „co všechno si Bohéma upravila“), která se spustila vzhledem k tomu, že prvorepublikoví filmoví herci a herečky představují jednu z ikon české kultury, a jejich život v období protektorátu klade nám, kteří jsme rovněž prožili část života v jiném totalitním režimu (a vzpomeňme, kolik tu bylo kauz, provázených silnými emocemi, počínaje Jarkem Nohavicou a konče třeba Karlem Srpem z Jazzové sekce), silné otázky. V případě Vlasty Buriana, Jaroslava Marvana či Zdeňka Štěpánka (podobně jako u Lídy Baarové či Adiny Mandlové, které v Bohémě ….), o nichž jsme už mnohé slyšeli, je naléhavost otázky „jak to opravdu bylo?“ silnější, než u jiných herců, k jejichž osobnímu životu by se mnozí rádi přiblížili už proto, že to jsou známé osobnosti.

A tak zatímco ještě článek Pavla Koutského (na stránkách Mediahub) má ještě titul První adept na nejlepší seriál roku 2017 je tady a autor optimisticky, ale možná v trochu jiném směru, očekává kolem Bohémy velkou diskusi, Lukáš Novosad (na stránkách Echo24.cz) se dobírá jádra pudla, když poukazuje na to, že není zřejmé, o jaký filmový útvar se jedná. Divák je maten a zmaten v tom, do jaké míry si může odpovědět na své otázky, protože mu není řečeno, co je licence tvůrců a co skutečnost (malá odbočka: teď čtu knihu Z jako Zelda o vztahu amerického spisovatele F. Scotta Fitzgeralda a jeho ženy Zeldy, tedy tématu vzbuzujícího podobné emoce, z pera Therese Anne Fowlerové, která v doslovu pregnantně odpověděla právě na tuto otázku). Jednou z příčin celé věci je skutečnost, že scénáristka Tereza Brdečková měla určitou představu, totiž že protagonisté seriálu nebudou mít jména, a v průběhu vzniku seriálu přistoupila na požadavek televize, že je mít budou. Vznikl určitý kříženec, některé osoby jména mají, jiná nikoli. Brdečková to celé v jednom článku (odkaz pod textem) vysvětluje.

Dobře. Byl to tedy nějaký kompromis, vcelku srozumitelný v kontextu předchozích „neobjevných“ pohledů na českou kulturní historii. V okamžiku, kdy ale v oné bouřlivé diskusi padl argument, že takových případů, jako je Bohéma, je celá řada, a diskutující uvedl Formanova Amadea (shodou okolností se filmy českého/amerického režiséra v souvislosti s jeho 85. narozeninami dávaly v televizi, jakož i starší ….), mírně jsem nadskočil. To přece nemůže být myšleno vážně! V době, kdy u nás šla premiéra filmu (to ještě nebyl Reggiseur´s cut, který se uváděl i teď nedávno v souvislosti s 85. narozeninami Miloše Formana) a pro mě to v literárním semináři byl podnět probrat široké souvislosti celého tématu, padla jedna z mých zásadních oblíbených otázek (na které se studenti většinou nachytali, podobně „čím začíná Máchův Máj“, tedy určitě ne verši „Byl pozdní večer…“), tedy čím začíná Formanův film. Hudbou, do níž je vložen rytmicky výkřik „Mozart!“ (v novém předabování rytmicky blbě, byť obsahově možná správněji „Mozarte!“) a titulem filmu. A jak že je tedy Formanův film uveden? Nikoli Amadeus, nýbrž „Schaffer´s Amadeus“, tedy zfilmování hry Petera Schaffera, jinými slovy, nikoli „životopisný film“ velikána evropské hudby, nýbrž zpracování legendy, která začíná někde u ruského básníka Puškina, v jehož díle se – v romantickém duchu – zrodil obraz vztahu Mozarta a Salieriho, který neměl základy v realitě, ale měl v ní určité důvody. To teď nebudu rozebírat, důležité je, že Miloš Forman v prvních okamžicích filmovému divákovi sdělil, co mu v příštích třech hodinách předloží.

Což právě neplatí Bohému, u níž se divák může dohadovat, na co se vlastně dívá, zda na hraný dokument, na osobitý pohled, interpretaci určitých dějinných událostí či na co vlastně. Tohle matení souvislostí přece není možné, nebo si alespoň myslím, že není možné, že by tato fakta komentátoři, kteří s tímhle argumentem přišli, nevěděli. A opravdu. Pídil jsem se dál a dohledal jsem, že tato slova padla dost nešťastně z úst hudebního pedagoga a klarinetisty Jiřího Hlaváče (protože je sám hudebník, napadlo ho právě hudební téma). Pan profesor Hlaváč, velice vzdělaný člověk, který umí poutavě vyprávět o všem možném, co se v hudbě odehrálo (setkal jsem se s ním několikrát osobně při různých příležitostech), samozřejmě tohle všechno rovněž ví, jeho okrajová zmínka v jednom článku nicméně žije v řetězu dalších už oproštěná od všech souvislostí. A vzniká mediální nesmysl, srovnává se nesrovnatelné.

Není cílem tohoto příspěvku zabývat se tím, „jak to bylo“ v jednotlivých detailech. Činí to několik řad dalších komentářů (např. na stránkách Kulturní noviny). Je mi ale v tuto chvíli i trochu líto, že se z jedné stránky, jíž je určitá nedotaženost práce v jednom segmentu filmu, jeho vztahu k realitě, stává „národní ostuda“. Jsou tu přece například skvělé herecké výkony, třeba ten Javorského dokonalý Vlasta Burian, je tu přece jen i určitý náhled do historie české kultury a jsou tu i ony položené otázky, které zůstávají otevřené a o nichž se můžeme dál bavit.

P. S. A pro mě jeden skoro anekdotický detail: Když jsem vloni Sašu Rašilova viděl v Praze na jevišti vánočního koncertu pro děti (Péťa a vlk) v roli moderátora (psal jsem k tomu náčrt průvodního slova), divil jsem se hercovým vzadu vysoko zastřiženým vlasům – viděl jsem ho před půl rokem na jiném koncertu (v hotelu Galathea v Kosmonosích), kde měl vlasy ne dlouhé, jak je dříve nosíval, nicméně až k límci. Když jsem si pustil televizi a zahlédl jej v roli Oldřicha Nového, bylo mi v tu chvíli jasno.

Bohéma
https://www.ceskatelevize.cz/porady/10571607298-bohema/

Jan Hus, televizní film
https://cs.wikipedia.org/wiki/Jan_Hus_(film,_2015)
https://kultura.zpravy.idnes.cz/recneze-jan-hus-0gl-/filmvideo.aspx?c=A150529_134905_filmvideo_spm

Lída Baarová (Filip Renč)
https://cs.wikipedia.org/wiki/L%C3%ADda_Baarov%C3%A1_(film)
https://kultura.zpravy.idnes.cz/lida-baarova-recenze-0l2-/filmvideo.aspx?c=A160120_115521_filmvideo_ts
Zkáza krásou (Helena Třeštíková)
https://cs.wikipedia.org/wiki/Zk%C3%A1za_kr%C3%A1sou
https://www.rozhlas.cz/plus/osobnostplus/_zprava/helena-trestikova-nataceni-s-baarovou-bylo-to-nejhorsi-v-mem-zivote--1583513

Bohéma
Upoutávka na Kinobox
https://www.kinobox.cz/clanek/12094-javorsky-jako-burian-predstavuje-se-serial-bohema
Mirka Spáčilová před premiérou
https://kultura.zpravy.idnes.cz/bohema-recenze-0p4-/filmvideo.aspx?c=A170113_113114_filmvideo_ts
Pavel Koutský
https://mediahub.cz/komentare/901066-recenze-serialu-bohema-prvni-adept-na-nejlepsi-serial-roku-2017-je-tady
Lukáš Novosad v Echo24.cz
https://echo24.cz/a/wdXpe/bohema-nakolik-mohou-filmari-krivit-realitu
Webový speciál Českého rozhlasu (odkazy na některé díly, stránky samy nabídnou ostatní)
https://www.rozhlas.cz/dvojka/narodnidivadlo/_zprava/cesta-amatera-mezi-hereckou-bohemu-jak-se-jaroslav-marvan-snazil-jet-vzdycky-v-kocare-nikoli-na-kozliku--1706673
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2017/11-2017/milos-forman-osud-videny-zblizka-(3.-cast)
https://www.rozhlas.cz/dvojka/radiozpravy/_zprava/bohemsky-zivot-kolik-braly-protektoratni-filmove-hvezdy--1705954
Řada článků na stránkách Kulturní noviny
https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/archiv/online/2017/8-2017/posledni-dva-dily-serialu-bohema-pozustali-nezalujte-nestoji-to-za-to
Diskuse na stránkách Magazín Aktuálně.cz
https://magazin.aktualne.cz/televize/recenze-bohema-je-spatny-serial-plny-vynikajicich-okamziku-j/r~3b4b6730f76111e68ad70025900fea04/v~diskuse/