Blogy, cancáky a komentáře

Když se Karel Hvížďala pouštěl do psaní blogů na Aktuálně.cz, zřejmě v době, kdy začal tento způsob publikování být velmi aktuální formou vyjádření, šel na to ve svém stylu – od lesa, tak jak to dělá novinář, který si zjistí co nejvíc o věci, do které jde. Novinář, na kterém mimochodem obdivuju pregnantnost vyjádření, „sílu faktu“, novinář, který mi vysvětlil, co představuje to nejvyšší patro – a smysl žurnalistiky. Vznikl vlastně úvodní článek, který zároveň vymezil prostor toho, co Karel Hvížďala píše i v jiných médiích. Jsou to věci, které visí ve vzduchu, kdybych chtěl sumarizovat atmosféru doby, stačilo by mi číst blog Karla Hvížďaly. No, nestačilo, ale esence, tak jako když se peče bábovka, bez níž to není ono, to je. A vida, jak jsem použil ve snaze „psát čtivě“ přirovnání, a jsem vedle. Chtěl jsem to opravit, že se jedná o substanci a tedy o „těsto“ té bábovky, ale raději toho nechám. Prostě mi ty texty konvenují.

Jinak pojednal rubriku, která se na každých autorských stránkách trochu vnucuje, Jaromír Typlt. Hned v úvodu varuje, že bude psát jen mimochodem a k čemukoliv, a synonymně blog označuje jako „ventil“ čili „cancák“. Nenechme se ale mýlit. Kontextuální, zdánlivě fragmentární, neuspořádané psaní, vyjádřování k osobním a osobnějším věcem, to umožňuje právě forma, která vám ve webové aplikaci dokonce vnucuje jediné měřítko „datovaného“ příspěvku (i když by bylo možné ho ošálit), jedná se tedy o formu, které se prostě říká „deník“. Nebezpečí grafomanie, na které bývá někdy upozorňováno, u inteligentního blogera nehrozí. Zdánlivě neuspořádané „blogy“ psal vlastně třeba Jakub Deml ve svých Šlépějích, nedořečenost či nápovědy, kontext reality, o níž čtenář neví,  tvoří pozoruhodné tajemství. Ale to by mělo být v každém „literárním díle“. Podstata mnohovýznamu, metafory se přisuzuje mnohdy neprávem jen poezii. Ale Jaromít Typlt je básník (to nebyl oslí můstek, chtěl jsem to napsat už před dvěma větami), má na to tedy dvojnásobné právo.

Svůj titul „poznámky a komentáře“ jsem si vypůjčil sám od sebe. Nebo v něm jen pokračuji? Nevím. Nazýval jsem tak textový útvar, který vycházel z psaní v bezprostředním kontextu toho, o čem jsem psal, dokonce experimentu s psaním za chůze či jako součásti nějaké jiné aktivity, na druhé straně mne zajímala faktická, dokumentární stránka věci, která měla akcentovat autenticitu. Na těchto stránkách jsem tímto slovem přepsal rubriku „blog“, chtěl jsem je oddělit od „autorských textů“, které jsou přece jen literárnější, i když ze zmíněných akcentů také vycházejí. Zda jsou „aktuální“ a nejen „časové“, tedy reagující na to, co se kde šustne, ať posoudí „laskavý čtenář“. Pardon, zase už jsem trochu jinde, tam bych se nerad dopracoval, byť to působí pěkně, mít na kontě dvacet knížek.

Pěkně jsem se překlepl. Jako titulek jsem naťukal „Glogy…“. Opravil jsem to. Neměl jsem to ale nechat? Glo-glo-glo…, hrdelní výrazivo, nebo možná nějaká nová odrůda hlaholice. Jestli se to někomu líbí, může si to slovo vypůjčit.

https://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/karel-hvizdala.php?itemid=199

 https://www.typlt.cz/index.php?content=blog