Bild der Wissenschaft / II

Číslo Oktober 1992

Na obálce je avizován „Journal“, 17 stran o počítačích, které běží „rychleji“. Hlavním tématem je genová terapie, „startovní výstřel nové medicíny“. Čtenáře ale musí zaujmout i „Editorial“ s politickým komentářem o sjednocené Evropě: tři měsíce žijeme na kontinentu s otevřenými hranicemi, říká Reiner Korbmann, na konci desetiletí už nebudeme platit naše nákupy v markách, ale v ECU (sic!, to už málokdo ví, projekt společné evropské měny „před Eurem“ se jmenoval ECU, ve večerním zábavném pořadu německé televize Tutti Frutti, se dívky svlékaly podle vsazené hodnoty v této měně, která ovšem byla platná jen v tomto pořadu). Velmoci, jako Japonsko a Spojené státy, mají strach před novou „pevností“, pokračuje komentátor, bruselská zemědělská politika je vzorem pro podporu vysoké technologie, další projekty jsou Eureka (průmysl). Hovoří ovšem i o nebezpečích „chybných cest“, nicméně platí, že jedině dokonalá nová technika může zabezpečit budoucnost evropského hospodářství.

V rubrice „Portrét“ je představen virolog a badatel v oblasti rakoviny prof. Jörg Schlehofer.

Alternativní medicína / Také příroda má svoje hranice. Zklamáni školní medicínou, přísahá čím dál tím více lidí na bylinkářství. Ačkoli ne všechny terapie jsou seriózní, v žádném případě se nejedná jen o šarlatánství. Článek začíná komentářem k jinému článku v tisku, který hovoří o naději na vyléčení chronických chorob kadidlovníkem. Vonná pryskyřice stromu, který roste v teplých krajích (Africe, Indii, Malajsii aj.) obsahuje  boswellové kyseliny, které mají protizánětlivý účinek. Prof. Ammon z Farmaceutického ústavu Univerzity Tübingen prokázal v laboratoři, že tato účinná látka souvisí  produkci leukotrienů. To jsou hormony, které vznikají v bílých krvinkách a již v malých množstvích podporují léčení alergických nemocí a zánětů. Dále se uvádí řada dalších příkladů, kdy renomované časopisy, vědci či ústavy informují o působení nejrůznějších prostředků, které jsou dnes mimo rámec „klasické medicíny“, zvláště v případech, kdy nejsou mechanismy některých nemocí objasněny. Např. v Londýně bylo léčeno 31 pacientů s neurodermitidou pomocí směsi bylinek z Dálného Východu. Po pěti měsících pocítilo 14 z nich méně svědění. Do jaké míry je tato účinnost statisticky relevantní, do jaké míry působí efekt placebo či jaké jsou vedlejší účinky, nemůže takováto malá studie přinést. Zprávy pacientů o tom, že „bylinky fungují“, samozřejmě přijímají s otevřenou náručí všichni ti, kteří si jsou vědomi nedostatečnosti „prášků“, jaké předepisuje tradiční lékařství, nebo trpí fóbií z chemie nebo jsou přesvědčeni o tom, že příroda má na každou nemoc lék.

I lékaři podléhají tomuto trendu, více než polovina lékařů v oblasti všeobecné medicíny nasazuje prostředky, které nejsou vědecky prozkoumány. Zhruba dvanáct procent všech předpisů spadá do „zvláštních terapií“. Je třeba ale odlišit: phytoterapie, která pracuje s účinky rostlinných látek, prokázala svou funkčnost zvláště u chronických onemocnění. Naproti tomu homeopatie se prosazuje spíše ideologicky, už vůbec nemluvě o módních esoterických terapeutech, kteří na svém řemesle dobře vydělávají. Spolková lékařská komora upozornila v roce 1992 na to, že homeopatické a antroposofické medikamenty nejsou prozkoumány ohledně své účinnosti. 90 000 těchto prostředků je nicméně registrovány u Spolkového úřadu zdraví (Bundesgesundheitsamt) v Berlíně. Lékaři jsou nicméně povinni pacienty informovat, rozhodnutí pak je ovšem na nich.

Stejně tak i zkušenostní medicína není prozkoumána. Spolkové ministerstvo pro vědu (Bundesforschungsministerium) vytváří k tomuto účelu různé programy. Na Antroposofické klinice ve Witen-Herdecke se zkoumá už dva roky na 130 alternativních terapií. Výsledek: Aby bylo možné jejich působení správně posoudit, musely by být vyvinuty přiměřené testovací metody. Podobně se zkoumá toto téma v Institutu farmaceutické biologie Svobodné univerzity v Berlíně. Skeptici říkají, že opatrnost je na místě tím více, čím neprůhlednější je složení směsí a čím větší sliby na vyléčení jsou dávány. Některé směsi sestávají často z více než dvaceti různých součástí a každá z nich je složena z řady substancí. Je pak obtížné přezkoumat je klasickým způsobem.

Zvláště jedná-li se pak o těžké nemoci, jsou odborníci opravdu nabroušení. Například v Heidelbergu sídlící Německé centrum pro výzkum rakoviny předložilo výsledky klinické studie, která trvala devět let, pojednávající o preparátech Iscador (prostředek vyrobený ze jmelí) a Polyerga (spojení cukru a bílku z ovčí sleziny), které byly rozšířeny jako doplňková terapeutika. A posouzení? Účinnost se neprokázala. Je tedy na místě být obezřetní.

Je elektromagnetické záření nebezpečné? O risiku nejsou vědci v názorech jednotní. Jsou o tom nové studie. „Třistaosmdesátikolovoltový rebel“ byl označován Heinz Steinig, do poloviny 80. let podnikatel a člen CDU v městečkku Mittenaar-Bicken u Herbornu. Chtěli ho vyloučit z partaje a i hospodářsky na něj činily banky a zákazníci nátlak. Přitom se jen bránil proti plánovanému elektrickému vedení velmi vysokého napětí 380 KV, které bylo plánováno nad jeho vlastním domem. Dosud už měl v sousedství troje vedení 100 KV. Steinig říkal, že má ke skepsi důvod: Od nastěhování do domu v roce 1976 trpěl bolestmi hlavy a nespavostí, v roce 1980 onemocněl šedým zákalem a v roce 1987 opustil dům, to vše, jak se domníval, kvůli elektromagnetickému poli. Po důkladné analýze problému je na konci článku sdělení, že vedení velmi vysokého napětí, kterého se pan Steinig obával, se stavět nebude. Dosavadní vedení jsou dostačující.

Není jediný, podobně se cítí řada dalších lidí, kteří bydlí v blízkosti VN vedení. Dr. Klaus-Dietrich ARUnow v Institutu nemocí životního prostředí v Emstalu u Kasselu uvádějí počet elektrosensibilních lidí asi 0,1 až 0,2 procenta. Nabízí léčebné pobyty těm, kdo trpí každodenním elektrostresem. Zda ale elektromagnetické pole skutečně způsobují nemoci nebo dokonce vyvolávají rakovinu, je dosud sporné. Zatímco výrobci elektrospotřebičů a energie odbývají stížnosti s tím, že si to lidé jen namlouvají, vědci hovoří o vágních poukazech na souvislost mezi elektromagnetickým zářením a některými nemocemi. Někteří se domnívají, že škodlivé, zvláště v genetické oblasti, jsou především ionizující záření – k nim patří UV-, rentgenové a gamma záření, u dlouhovlnného, neionisujícího záření není možné hovořit o přímém působení. Ve vysokofrekvenční oblasti od jednoho megahertzu až po jeden gigahertz jsou u intenzivního pole teplotní efekty. Například střídavé pole o 2,450 gigahertzech se používá na zahřívání zeleniny v mikrovlnné troubě. Když přístroj vypnete, zelenina se zase ochladí. Podobně reaguje lidský organismus. Vysokofrekvenční záření je až do jistého stupně kompenzováno termoregulací a nezanechává žádné následky. To platí u srovnatelné malá pole v každodenním životě, u obrazovek či mikrovlnek. Nejsou ohroženy ani těhotné ženy či děti.

U nízkofrekvenčních střídavých polí u vedení vysokého napětí, toasterů, vrtaček či ohřívacích deček vědci ovšem stále tápou. Na jednání, které se konalo v březnu v Londýně, formuloval lékař Zenon Sienkiewicz z anglické Státní komise pro ochranu proti záření tři otázky, které ani desítky studií dosud uspokojivě nezodpověděly:
1) Existuje jednoznačný doklad přímé souvislosti mezi zářením a jeho působením na organismus?
2) Je vztah mezi dávkou, tedy sílou elektromagnetického pole, a škodlivostí?
3) Je zřetelný mechanismus, který vysvětluje působení na jednotlivé buňky nebo orgány?

S prvními doklady na souvislost příčiny a účinku přišli psycholožka Nancy Wertheimer a fyzik Ed Leeper ve studii z roku 1979, která vzbudila pozornost. Srovnávali životní zvyklosti 344 dětí nemocných leukémií se zvyklostmi zdravých dětí v coloradském Denveru. Zjistili, že dvojnásobek nemocných dětí žilo pod vedením vysokého napětí. Kritici poukázali na to, že Wetheimer a Leeper nezměřili pole, nýbrž jeho sílu jen odhadli. Kromě toho byl počet dětí nedostatečný na to, aby závěr byl prokazatelný. Také David Savitz z Coloradské univerzity zjistil, že výskyt rakoviny kůže u dětí, které byly neustále vystaveny záření vedení vysokého napětí o síle 0,2 mikrotesla, byl o 30 až 50 procent vyšší. Savitz ale zjistil, že i nízký sociální sociální status je v relaci s výskytem s rakovinou kůže, která je u něj čtyřikrát vyšší. Švédské zkoumání z poloviny 80. let potvrzuje předchozí, rovněž byl výskyt tumoru při intenzitě 0,3 mikrotesla u dětí dvojnásobný. Podle studie by takto bylo ohroženo 1,5 procenta populace.

Dále se hovoří o jednotlivých zářeních a o jejich kombinaci na lidský organismus a o tom, že by měla být zavedena nějaká společná hranice, která by nesměla být překračována, dále o profesních opatřeních a kontrole u těch osob, které mohou být vystaveny tomu či onomu druhu záření.

Samozřejmě dnes lze všechny souvislosti dohledat na Wikipedii, přesto je zajímavá tabulka, která ukazuje souvislosti: Záření od 0 do 1 THz (terahertzu) je rozloženo na ose, u 50 Hz jsou ikonky nejobvyklejších zdrojů (el. vedení, holicí stroje, žehlička, obrazovka) elektrického a magnetického pole s normami DIN pro jednotlivé z nich, dále frekvence 1 kHz – odpovídá 33 km vlnové délky, 1 MHz – 33 m, (televizní anténa), 1 GHz – 33 mm (mikrovlnka), 1 ThHz – 33 µm.

A jak to je s mobily? „Tragbar ist unchlagbar“ (přenosný je neporazitelný) je reklamní slogan německé mobilní sítě Telekomu. Ale málem se musel Telekom nechat porazit: V Lüneburku musel na základě občanské iniciativy stopnout výstavbu 76 metrů vysoké věže v blízkosti obytné oblasti. Sice vyšší instance rozhodnutí brzy zrušila, ale mezitím jsou nová rozhodnutí, která blokují stavbu některých z dosud 3000 plánovaných věží. Přitom ty jsou jen jednou stránkou medaile. O větším nebezpečí se hovoří v souvislosti se samotnými přístroji. Protože je anténa bezprostředně jeho součástí, je vyzařovaná energie podstatně vyšší, ohrožené je zvláště oko, které se obtížně umí vyrovnávat s vyzařovanou teplotou, při dlouhotrvajícím účinku větší energie může dojít k zakalení čočky a následnému oslepnutí. Dosud se vycházelo z toho, že mobilní telefony, které vysílají na frekvenci 900 MHz, při výstupním výkonu pod sedm wattů jsou neškodné. Mezitím nastala debata o této hranici a Centrální telefonní úřad považuje toto omezení za zbytečné. Přesto se hovoří o řadě věcí, doporučení vzdálenosti telefonu od hlavy, pro ty, kteří mají „budík“ (regulaci srdečního tepu) atd. I Telekom je nyní přístupnější, společně s příslušnými státními úřady byla vytvořena pracovní skupina, která se bude věnovat vlivům elektromagnetického záření a vypracuje cílené studie na toto téma.

Las Casas, Kolumbův protipól / Byl nalezen testament přítele Inků – krátce před svou smrtí bojovný mnich hájil lidská práva domorodců. Působí skoro drze, co 82letý mnich Las Casas doporučuje svému 37letému ráli Filipu II., totiž „zcela jinou cestu než byla ta, kterou se dosud vydával“. Odpovědí ale nebyla nemilost, nýbrž královský edikt, podle něhož měly být přiložené traktáry dominikánského pátera přezkoumány před Inckou radou. Poradní grémium španělského vládce bylo kompetentní pro všechny otázky Nového světa, byla to tedy velice mocná instance. Nebylo to nijak povzbudivé čtení. V roce 1990 byly oba traktáty, „De thesauris“ (O pokladech v říši Peru) a „Doce dudas“ (Dvanáct pochybností), nalezeny sběratelem z Kasselu v newyorském antikvariátu a publikovány v překladu na Univerzitě Kassel.

Las Casas byl osamělý bojovník, který horlil proti hrůzám španělských dobyvatelů a tím si nadělal řadu mocných nepřátel, a dodnes pro Španěly je tím, kdo špiní vlastní hnízdo. Jeho spisy byly pod královskou uzávěrou a pod trestem smrti v případě, že by je někdo vytiskl a teprve v roce 1825 si je mohl jeden historik prohlédnout. Vztek španělských conquistadorů byla pochopitelná, jestliže vyjadřoval přesvědčení, že „zákony a principy práva národů jsou společné u všech, stejně jako křesťanů i pohanů“, a na jeho základě žádal, aby byly všechny uloupené poklady z chrámů, hrobů a dolů, z domů i země, vráceny Inkům, stejně tak, jako jejich vláda nad vlastní zemí.

Fray Bartolomé de Las Casas, nar. 1484 (nebo 1474) v Seville, zemřel 1566 v dominikánském kláštera Nuestra Senora de Atocha u Madridu. Zprvu šel obvyklou cestou mnohých Španělů, kolem roku 1500 se vydal na mise do nových zemí jako polní duchovní na Haiti a Kubu a byl odměněn pozemky a otroky (encomienda). Lišil se v tuto chvíli od ostatních jen tím, že se choval k domorodcům lidštěji než ostatní Španělé. Nicméně v roce 1514 ohlásí, že Inkové jsou rovnocenní lidé a otroctví je smrtelný hřích, prodá majetek, propustí otroky a vrátí se do Španělska. Půl století pak bombarduje tři španělské panovníky, aby uznali lidská práva Indiánů a zatrhl jejich zabíjení. Odpověď jednoho mocného muže na dvoře na stížnost, že na Kubě zemřelo hladem sedm tisíc dětí, byla, co mu je po tom, a co je po tom králi. Podrobnosti se dočteme v knize „Historia des las Indias“. Las Casas po čase prosadí, že je vytvořena instituce „univerzálního prokurátora“, který dokonce hájí „mluvící zvířata“ a „otroky od přírody“. Situace se nicméně brzy opět obrátila v neprospěch domorodců i duchovního, dobré úmysly ztroskotaly a Las Casas byl dokonce vykázán zpět do Sevilly. Pak se opět karta obrátila, ale jen zdánlivě. Přes uznání Casasových argumentů na práva starousedlíků se nic nestane. A tak se dělo několikrát, i u dalších císařů. Celý příběh měl řadu peripetií, teprve v roce 1537 papež v jedné bule závazně stanovil, že domorodci nesmějí být olupování ani o svá práva, ani o svůj majetek. Las Casas prosadil „nové zákony“, v nichž podstatná věc byla stanovení svéprávnosti domorodců. Nicméně u těch, kteří osidlovali nová území, se zvedla obrovská vlna nevole proti „vůbec ne svatému nevzdělanému a nestydatému mnichovi, který touží jen po slávě“. V roce 1545 bylo jádro „nových zákonů“ opět zrušeno, atd. A tak to pokračuje. V roce 1566 je Las Casas pozván k posouzení jeho druhého zmíněného traktátu (Doce dudas), a tvrdě obhajuje práva Inků s tím, že pokud jsou olupováni, je povinností císaře vést válku a popřípadě zemřít, aby osvobodil tyto nevinné lidi, kteří jsou utiskováni.

Vydavatel traktátů prof. Anselm Maler říká, že ačkoli si Las Casas naříkal, že se mu nepodařilo splnit jeho záměr, byl novátorem v poznání, že „kultury Ameriky jsou neměřitelné evropskými normami“ a tato „otázka na jiné, cizí“ je důležitá zvláště dnes, máme-li vést dialog mezi kulturami.

Uzly / Uzly hrály v v kulturních dějinách významnou úlohu – oděv, koberce, šperky se vyráběly umným splétáním vláken, bez uzlů by byla nemyslitelná i plavba na moři. Mají svoje kouzlo i pro matematiky. Teorie uzlů jsou součástí topologie, základní oblasti matematiky vedle algebry, logiky a teorie množin či analýzy. Článek plný rovnic je pro mě, který kdysi v matematice skončil před branami integrálního a diferenciálního počtu (který sice z principu chápal, ale už neuměl spočítat), má pro mě poetický náboj, s nímž si ale dále neví rady, stejně tak jako s celou teoretickou matematikou. Mohu si tak maximálně prohlížet jednotlivé typy uzlů a chápat, že tvar jednoho je nepřevoditelný na druhý, ale jakmile se hovoří o Jonesově polynomu jako protikladu k Alexandrově polynomu, jsem vedle jak tak jedle.

Rozdíly v mozku muže a ženy? Mají muži opravdu jiný mozek? / Zatímco se „malý rozdíl“ mezi mužem a ženou v sociální sféře ve společnosti „uni-sexu“ (dobový termín, který začal v oblasti módy, představitelkou byla Twiggy) stále zmenšuje, vědci nacházejí v záhybech mozkových laloků u obou pohlaví (případně rozdílných sexuálních orientací) stále více rozdílných vzorců, zvláště centra řeči, libida či prostorového vnímání jsou rozdílně strukturována. Jsou tu i biologická východiska, hovoří se o tom, že sexuální orientace podle tohoto pohledu vycházejí z rozdílného množství „mužského hormonu“ testosteronu již od raného vývoje plodu v mateřském těle. Tyto interpretace nicméně narážejí na stále ostřejší kritiku, která říká, že lidská sexualita je příliš mnohostranná, než aby bylo možné ji redukovat na takto jednoduchý biologický základ.

První poznatky o různých sexuálních stavebních vzorcích v centrálním nervovém systému byly získány již před více než sto lety měřením mozků zemřelých. Orgán podobný vlašskému ořechu byl u mužů těžší, objemnější a výrazněji vyvinut v přední části. Tyto ovšem nedostatečné metody a jejich výsledky se promítly do dobového obrazu „psychologické méněcennosti ženy“. Nicméně některé z těchto raných pozorování potvrdili i po letech nizozemští badatelů J. J. van der Werff ten Bosch a P. van der Schoot v rozsáhlejších měřeních, mozek muže je skutečně o deset až patnáct procent těžší než mozek žen.

Není ale nejmenšího důvodu dělat z této skutečnosti závěry o rozdílech v mozkových aktivitách, inteligenci nebo jiných psychických funkcích. Neví se ani, které části tento váhový rozdíl zapříčiňují, zda to jsou nervové buňky (neurony), orgány vnímání (dendrity), podpůrné buňky (astrocyty) či krevní pletivo nebo prostor mezi buňkami. Čistě teoreticky je tedy možné, že muži mají v hlavě větší výplň bez ducha. Rozdíly se vytvářejí teprve v průběhu raného dětství, při narození mají mozky obou pohlaví týž objem.

Obě hemisféry velkého mozku jsou pověřeny nejvyššími intelektuálními a řečovými dovednostmi člověka. Dominantní levá polovina je specializována na řečové a analytické výkony, zatímco v protilehlé pravé části jsou soustředěny celostní a prostorové funkce. Testovacími metodami bylo zjištěno, že muži jsou celkově šikovnější v oblasti prostorově matematické, zatímco ženy jsou vybaveny vyšší verbální inteligencí. Studie z raných sedmdesátých let vzbuzují dojem, že lateralizace (stranově specifická lokalizace funkcí) je u mužského pohlaví pokročilejší, zatímco u žen je řeč a ostatní výkony mozku rozprostřena rovnoměrně na obě mozkové hemisféry. Proto například zranění levé hemisféry mají výraznější vliv na omezení verbálních schopností u mužů více než u žen.

Ve velice náročném pracném zkoumání se věnovala kanadská psycholožka Doreen Kimura z Univerzity západního Ontaria v posledních deseti letech detailům skutečných vztahů v mozku. Zjistila například daleko větší počet jazykových omezení u mužů (afázie) a poruch v kontrole pohybů (apraxie). Při hledání přesné lokalizace defektů vyšla najevo řada neočekávaných věcí: U žen se vyskytují výpadky jen u úzce omezených oblastí předního laloku levé hemisféry. U mužů naproti tomu byly podobné deficity po zranění předního, postranního a případně i zadního velkého mozku. Z toho psycholožka vysoudila, že odpovídající schopnosti jsou u ženy koncentrovány na nejužším prostoru. Funkce s ohraničenějším umístěním podléhá méně zraněním než ta, která je odkázána na spolupráci několika od sebe daleko umístěnými oblastmi jako u mužů. Tyto výsledky se shodují s jinými metodami zkoumání n Washingtonské univerzitě, kdy byly jednotlivé části mozku drážděny elektrickými impulsy, stimulace prokázala podobný charakter rozdílu v mozku obou pohlaví.  

Podobné odlišnosti se prokázaly u člověka v oblasti libida. To je řízeno určitými oblastmi hypotalamu, příkazové centrále ve tvaru oříšku u mezimozku. Hypotalamus, který řídí i hypofýzu, továrnu na hormony, spravuje animální základní funkce jako je hlad, žízeň nebo tělesnou teplotu. Elektrickou stimulací lze ale vyvolat komplikované programy chování jako útěk nebo agrese. Roger A. Gorski z kalifornské Univerzity v Los Angeles zjistil v polovině osmdesátých let u krys, že na pravé straně hypotalamu se nachází jádro zvané „area praeoptica“, která funguje jako „sexuálně dimorfní nukleus“. U samečků je toto centrum pětkrát větší než u samiček a obsahuje rovněž podstatně více nervových buněk.  Je-li toto centrum u samečků elektricky stimulováno, přibližují se k samičkám se zřejmými záměry. Poranění této oblasti pak sexuální apetit v podstatné míře zničí. Zmíněné centrum bylo postupně nalezeno u jiných zvířat, až holandský neurobiolog Dick Swaab odpovídající místo našel i v lidském mozku. Tam je dvaapůlkrát větší u mužů než u žen.

Dále vlevo v hypotalamu se nachází „nukleus ventromedialis“, kde je ženské sexuální centrum, jak jej objevil u krys americký psycholog Geert J. De Vries v roce 1990. A pátrání pokračovalo. Nejdříve u kastrovaných zvířat, pak přišla na řadu otázka homosexuality. Simon LeVay z Institutu Salk v La Jolla hledal cíleně v prostoru hypotalamu, 19 ze 41 mozků patřilo homosexuálním mužům, kteří zemřeli na AIDS, 16 byli heterosexuální muži a 6 bylo žen. Výsledek pak opakovaly noviny v palcových titulcích: Uprostřed sexuálně dimorfní oblasti se nacházela skupina buněk, která u heterosexuálních mužů byla dvakrát větší než u homosexuálů a žen. LeVay se pak v novinách vyjádřil, že „sexuální orientace má biologický substrát“.

COMPUTER / několik článků, které jsou dnes zajímavé jako ohlédnutí na to, co bylo před dvaceti lety novinkou. Jeden článek hovoří o „multimédiích“ jako kouzelné formuli nového informačního věku, dává příklady, jak na bezdotykové obrazovce návštěvník infocentra získává obrazové, textové i zvukové informace. Názory jsou různé, jeden zaznívá, že je to jen „nafouknutý marketingový gag“, jsou ale tabulky, které ukazují, jak se během pěti let zpětinásobil trh s těmito produkty, jsou obrázky novin, jak jsou prezentovány na internetu. To, co bylo donedávna přístupné – i z finančních důvodů – pouze profesionálům, je k dispozici normálnímu uživateli. Příklad: „Computational TV“. Další článek hovoří o rychlých procesorech RISC, kterým se dříve smáli a dnes jsou v konkurenci obávané (hovoří se o kdysi proslulých – a i nám známých – procesorech Intel i486). K úkolům, které si počítače kladou (a 2014 jsou samozřejmostí) je – manipulace s trojrozměrnou barevnou grafikou v aktuálním čase, komprese a dekomprese audio- a videodat, nové jazykové technologie jako syntaktické a sémantické analýzy nebo překlady z cizích řečí, počítačové simulace, systémy managementu, komplexní aplikace pro multimédia, víceprocesorové systémy. Další článek hovoří o testech počítačů třetí generace.

Číslo Dezember 1992

Stejně tak jako v předchozím čísle je jeden článek věnován historii nukleárních reakcí. Tentokrát je to výročí – přesně padesát let – od první řízené řetězové reakce. Mezi první výrobou energie v atomovém reaktoru a první atomovou bombou je časový rozdíl jen dva a půl roku. – Před 500 lety, 12. října 1492 Kryštof Kolumbus přistál na ostrově, který pojmenoval San Salvátor a který se posléze ukázal součástí nového kontinentu. „Novým světem“ se stala o „kulatá léta“ později, v roce 1942 squashová hala „Stagg Field“, sportovního areálu Univerzity Chicago, kde se na balkóně sešlo asi třicet pánů. Před jejíma očima byl umístěn mohutný blok z kamenných kvádrů, v jeho nitru pak kulatá věž sestávající s přírodního uranu a grafitu. Dnes se takovému zařízení říká atomový reaktor.

Enrico Fermi, italský fyzik, který opustil před čtyřmi léty Řím, dával svým spolupracovníkům přesné a stručné příkazy. Na měřicích přístrojích prudce stoupala křivka, která ukazovala produkci neutronů v jádru prvního zařízení tohoto druhu na světě. Rozrušení pozorovatelé konstatovali, že kritického bodu bylo dosaženo. Poprvé byl člověk svědkem řízené jaderné reakce. Po dvou minutách totiž Fermi dal příkaz „zip“, což znamenalo zasunout bezpečnostní tyč z kadmia, která jadernou reakci utlumila. Eugene Wigner, profesor teoretické fyziky na Princetonské univerzitě, konstatoval, že je 15 hod. 53 minut (bylo 2. prosince).  Mezi přítomnými byli dále Arthur Holly Compton, nositel Nobelovy ceny a profesor fyziky v Chicagu a další. Článek popisuje jednak další průběh události a její medializace, ale i pokračování, totiž vznik atomové bomby. Vědecký vedoucí projektu Robert J. Oppehneimer shromáždil kolem sebe významné fyziky, rovněž Fermi se svou ženy a dětmi se přestěhovali do Los Alamos, a v prostoru 320 km vzdáleném, kde byly vykoupeny pozemky, vznikla přísně střežená vojenská základna s názvem „Trinity“, kde byla odpálena první pokusná atomová bomba „Fat man“. Stalo se tak 16. července 1945. Tři týdny nato explodovaly nad japonským městem Hirošima (6. srpna) a nad Nagasaki (9. srpna) dvě bomby, které vymazaly obě města ze zemského povrchu. Amerika se domnívala, že je třeba zastrašit Japonsko, aby ukončilo válku. Nikdo ovšem, ani ti, kteří tuto děsivou zbraň vymysleli, neočekávali, jaké bude mít účinky. Generál Leslie R. Groves, který byl vojenským vedoucím projektu v „Trinity“, myslel hlavně na svou třetí generálskou hvězdu.

Z krátkých zpráv: Zavedením katalyzátorů u aut se snížilo zatížení krve olovem v posledních letech o polovinu. Z dalších zpráv: Článek o umělých diamantech, o problematice zákona o genových technologiích, o chemii čichu (jak člověk čichá, co čichá), další o obchodech s vůněmi (technologie, sklizeň levandule, parfémy i vůně na WC atd.). Kosmu se věnuje článek o „superstrings“. Článek je rovněž věnován „praotci“ počítačů, matematikovi Charlesi Babbagemu, je uveden přehled roku 1992 v tomto časopise.

Nezvyklé zvuky / High-Tech zatlačuje tradiční hudební nástroje (?) Titulní obrázek studia IRCAM v Paříži, kde hudební skladatel Pierre Boulez „vynalézá“ nové zvuky, uvozuje článek, který se věnuje této oblasti hudby, rozšiřující se v podstatě už od padesátých let. Je sledována historie vzniku jednotlivých studií i technologické postupy vytváření elektronických zvuků i odlišné pohledy na věc. V první polovině 20. století hledali skladatelé zvuky zcela nového druhu. První, kdo experimentovali s elektronickým vytvářením zvuků, byl Rus Nikolas Obuchow a Francouz Edgar Varèse. Zvláště ten druhý se ve dvacátých letech postaral o skandál, když ve významném sále použil sirény s klavírem s neobvykle vysokou intenzitou hluku.

Skladatel prof. Ulrich Süße ze Stuttgartu říká, že je to přirozené, vše nové se často hlásí hlučně, také Igor Stravinskij v roce 1913 v Paříži vzbudil při premiéře Svěcení jara kvůli hluku skandál, také elektronika musela dát na vědomí svou existenci. Elektronická hudba znamená tvoření, ale také proměnu (zpracování) tónů a hluků, které jsou vytvářeny buď samy elektronicky, nebo vznikají zpracováním zvuků klasických instrumentů, nebo také přenesením charakteristik jejich zvuků do čistě elektronické podoby. Postupů je celá řada, pracuje se také s hlasem a jeho de- či transformacemi.

První centrum elektronické hudby byl v Kolíně nad Rýnem, Karlheinz Stockhausen zde spolu s Herbertem Eimertem zřídili elektronické studio u Západoněmeckého rozhlasu (Westdeutscher Rundfunk), první koncert se konal 19. října 1954. O tři roky později bylo zřízeno v Miláně další studio, zde působili Bruno Maderna, Lougi Nono a John Cage. V roce 1959 následovalo Elecronic Music Center v Now Yorku, a pak už rostla podobná zařízení jako houby po dešti – v Ženevě, Stockholmu, Varšavě, Moskvě, Jeruzalému, Tokiu. V Institutu IRCAM (Institut de Recherche et de Coordination Acoustic/Musique), založeném Pierre Boulézem v roce 1986 byly prováděny rozměrné analýzy zvukových spekter zdrojů zvuku. Zprvu skladatelsky stály proti sobě akustická a elektronická hudba, dnes se vzájemně nevylučují ani esteticky, a dokonce už nejsou na okraji vlastního hudebního byznysu, ale i tato oblast už je záležitostí profesionálů.