Bild der Wissenschaft / I

 Bild der Wissenschaft / I

Januar 1990

Ve štosu německých časopisů z přelomu 80. a 90. let se vedle P. M. Magazinu, který jsem prošel v minulých příspěvcích, našlo i několik čísel časopisu obsahově příbuzného s názvem Bild der Wissenschaft. V „Editorialu“ prvního čísla roku 1990 říká jeho zakladatel a vydavatel Prof. Heinz Haber, že došlo k výrazné proměně časopisu, obsahové i grafické. Měl se přizpůsobit současným podmínkám, kulturnímu a technickému klimatu doby, a přitom zůstat svůj. Ve srovnání s P. M. Magazinem, s nímž má týž formát, působí už modrá obálka a bezpatkové písmo střízlivěji. Na první pohled bych jej charakterizoval tak, že je určen pro zhruba týž okruh čtenářů, ale má poněkud „odbornější střih“, nejsou tu „záhadologické“ články z oblasti „mezních věd“ (Grenzwissenschaften), jinak ale záběr dost podobný, nápadný je i výběr autorů článků, kteří jsou ve větší míře kapacity svých oborů (bývají u jejich jmen i stručné textové portréty). Obsah jednotlivých čísel proberu výrazně stručněji než u předchozího případu, kdy jsem věnoval každému číslu několikastránkový text.

Lednové číslo obsahuje články o „studených sopkách“, výraznému rozšíření počítačů při vesmírném bádání (Computer blicken ins All) a „umělé inteligenci“, o problémech v bádání v oblasti AIDS. Je tu profil Prof. Wilfganga Paula, laureáta Nobelovy ceny. Značný podíl mají reklamy, ale jsou to reklamy „z oboru“, např. Hoechst High Chem, Carl Zeiss - mikroskopy, Daimler Benz („Pokrok je jen uskutečnění utopií.“), UHDE, Mannesmann (počítačové technologie), Bayer (genové bádání), Toshiba (laptopy), Wild Leitz aj., nabídka Německé pošty (tenkrát aktuální teletex, telex a telefax, pojmy jsou vysvětleny, v prvním případě elektronické posílání textových souborů, ve druhém dialog v krátkých textech, ve třetím nejuniverzálnější forma textové komunikace na „kopírkách“ – tu poslední formu si pamatují všichni podnikatelé jako novinku na začátku 90. let i u nás). Velký článek o strategiích proti rakovině. Kritický článek vůči Německému výzkumnému centru primátů v Gotinkách (Göttingen) hovoří o plýtvání peněz daňových poplatníků za nedostatečné výsledky ve výzkumu (nedostatek zahraničních pracovníků ve vědecké radě, vystačí si se svými, v šesti bodech výčtu ukazuje na zásadní selhání institutu.

Podstatná část časopisu (v druhé polovině) se věnuje klimatu, atmosféře v různých souvislostech. Článek označený jako „titulní téma“ s názvem Atmosféra v ohrožení je uveden dvoustrannou fotkou pohledu na moře oblaků z kosmické lodi Apollo. Svědectví všech kosmonautů říká, že tento nádherný pohled není schopen reprodukovat jakýkoli barevný tisk. Fyzikálně umíme popsat její složení, rozčlenění do jednotlivých vrstev, víme o jejích funkcích coby obrovského stroje na teplo, který přijímá záření, rozděluje teplo a zase jej vysílá do kosmu, přitom produkuje počasí, které v delším časovém měřítku označujeme jako klima (ovšem s vědomím, že počasí není totéž co klima obsahově, totiž klima zahrnuje celou řadu dalších vrstev:).

Klimatologie je interdisciplinární záležitost, souvisí totiž i se zemědělstvím či lesnictvím, neboť atmosféra je transportérem životně důležitých prvků, s oceány, kde se rozpouštějí obrovská množství CO₂ (moře obsahují padesátkrát více CO₂ než vzduch), kde je ovšem tato látka jen v „meziskladu“, neboť jej korály potřebují k výstavbě atd., dále se hovoří třeba o rozpadu skal a o řadě dalších věcí. Nu a nyní přichází termín „skleníkový efekt“ a hororové scénáře příštích generací, které budou utíkat před teplem z delty Nilu či Bangladéše atd., což je ovšem to nejmenší. Jsou zde popsány podstatné momenty toho, co nám dnes snad více „naskočí“ pod širším pojmem „globální oteplování“ (používá se zde také) – přitom se nepopírá skutečnost, že vědci nejsou zdaleka jednotni ve svém výkladu i představách: například jedna z nich říká, že při oteplení a vytvoření větší oblačnosti hladina moří naopak klesne, například na Antarktidě se ledový krunýř rozšíří (dnes víme, že to nejspíš tak žel nebude).  Skleníkový efekt ostatně není něco, co bylo způsobeno průmyslem, existuje v určité podobě miliardy let. Bez něho by byla globální teplota na zemi -15^oC. Samozřejmě, že v míře, ve které posouvá teplotu směrem nahoru, je zásadní hrozbou.

Nejzávažnější moment ovšem nevyplývá z „oteplení“, nýbrž z posunu klimatických zón. Znamená to změny toku mořských proudů a řadu dalších proměn na celé Zemi.

Ještě se ale vrátíme k CO₂ , respektive jeho množství, které se při vegetačním období zvětší o 40 procent. Zkoumáním ale jeden biolog zjistil, že předpokládaný výraznější růst rostlin nefunguje tak jednoznačně – po prvním divokém růstu mu jeho ředkvičky, které pěstoval, zplaněly. Významný je také metan, který se tvoří při bakteriálních procesech v bažinách, ale také v trávicím ústrojí dobytka, tzn. že „klimaticky relevantní“ jsou také steaky, které jíme, maso přece pochází z býka.

Na předchozí článek navazuje další, „Ve skleníku konfliktů“, v němž poukazuje K. M. Meyer-Abich souvislost s „politikou“ (tady hodně myslím na naše politické „odborníky“, kteří hovoří o „modré“ a ne „zelené“ planetě, a prioritu podnikatelských zisků vyhlašují za „svobodu“): Důsledky klimatických změn byly na světové konferenci o klimatu v Torontu v roce 1988 přirovnány s důsledky světové jaderné války. Podstatná informace z článku je, že při těchto změnách klimatu jsou ti, kteří na tom vydělají a ti, kteří jsou poškozeni (Gewinner und Verlierer). Ti první jsou vyspělé země na severu, východě a západě, ti druzí země „třetího světa“. Přitom paradoxně ti, kteří podstatnou měrou, zhruba ze tří čtvrtin tyto změny způsobily, jsou právě průmyslové země. Ty se podílely na zbídačení zemí třikrát: poprvé kolonizací (odsání přírodního bohatství, zavedení monokultur a tím konkurenceneschopnosti atd.), podruhé na základě „práva silnějšího“ v mezinárodních hospodářských podmínkách, v nichž je jim dáváno stále méně, než si od nich ty silnější berou. A třetí vlna je „eko-kolonizace“.

Například se stoupající hladinou moře se daleko lépe (mají na to finance) vyrovnají bohaté země než třeba ty v Tichém oceánu (tam je to i zeměpisně problém, když je na některých ostrovech nejvyšší místo tři metry nad mořem, ostrov prostě zanikne a všichni případní obyvatelé se musí přestěhovat jinam). Někdo spočítal, že při hladině moře vyšší o padesát centimetrů představují náklady na zabezpečení pobřeží pro USA 32 – 43 miliardy dolarů, u jednoho metru to je už 73 – 111 miliard, při dvou metrech 169 – 309 miliard. Je zřejmé, že země třetího světa nemají šanci. Takže nejsme „na jedné lodi“, jak někteří tvrdí, když odmítají argumenty o hrozbách klimatických změn.

Další důsledky jsou změny v dynamice celé atmosféry. Rostliny potřebují světlo, vodu, zemin a vzduch. Chybí-li voda, rostlina je schopna vzít si méně vzduchu, tedy především potřebného CO₂. Při zvýšení teploty ale bude pršet víc v severnějších šířkách, jižně nastane větší sucho – je tedy opět „třetí svět“ ohrožen, zatímco průmyslové země na tom vydělají, jak už ostatně dokládají fakta k výnosech v Kanadě. V Keni např. jsou v letech, kdy prší, výnosy desetkrát vyšší než v letech, kdy je sucho, jak o tom říkají případové studie IISA v Laxenburgu u Vídně. V článku se píše, jaké konkrétní hospodářské výsledky v různých zemích jsou výsledkem zdvojnásobení obsahu CO₂ ve vzduchu.

Zdá se, že je jisté, že extrémní počasí se bude globálně v budoucnosti vyskytovat výrazněji a častěji než dosud. Nu a co s tím? Například představa, že bychom měli o třetinu snížit spotřebu energie, abychom zabránili změnám klimatu, se dobře říká do té doby, dokud nejsme konkrétní – dokud nemáme odstavit každé třetí auto, přestat topit dva dny v týdnu, snížit konzumaci potravin o třetinu atd. Přitom důsledky nemusí být pouze vysloveně hospodářské, hovoří se ale i o důsledcích politických, problém klimatu se dokonce může stát otázkou míru – či války.

Ozónová díra
Přestože máme stovky měřících stanic a desítky výzkumných institutů, nedaří se vytvořit kompaktní obraz o všem tak, jak bychom to potřebovali vědět. Například v jižním Atlantiku pluje poměrně málo lodí a je tedy obtížný relevantní sběr dat ze stanic na nich umístěných. Přesto se další článek v sérii věnuje technickým věcem, tedy způsobu měření všeho, co souvisí s tématem, prostřednictvím moderních technologií. Následuje další příspěvek, rozhovor s renomovaným vědcem v oboru chemie atmosféry, ředitelem Chemického institutu Maxe Plancka v Mohuči prof. Paulem Crutzenem, který rovněž říká, že potřebujeme více badatelů a více vědění.

Zajímavý (a rovnou můžeme říci, že překonaný) je rozhovor prof. Petra Duesberga z Kalifornské univerzity s prof. Karin Möllingovou z Max-Planck-Institutu v Berlíně o viru HIV. Američan totiž vehementně tvrdí, že virus nemá souvislost s AIDS. Nemoc prý byla dříve, není to vlastně jedna nemoc, ale řada různých onemocnění, tedy syndrom (doplňuju, stejně jako metabolický syndrom, který zjednodušujeme na „cukrovku“), a peníze, vynaložené na vývoj vakcíny, by vložil na prevenci proti drogovému chování, které je jedním ze spouštěčů rozšíření nemoci, vedle řady dalších. Rozhovor je v německém stylu „do krajnosti“, takže redaktor se ptá Američana, že když tvrdí, že virus HIV nevyvolává AIDS, zda by si nechal od prof. Möllingové píchnout injekci s ním. Ta říká, že by to nikdy neudělala, a že to, co on říká, je jen posun výkladů fakt, podobně jako ta samá fakta vykládá (komunistická) NDR a (západní) NSR (tenkrát ještě bylo Německo rozdělené) pokaždé úplně jinak.

Umělá inteligence – modely zpracování situací počítačem, ukazuje se to na hře v šachy.

Galileo – vesmírná loď, směřující k Jupiteru. Je tu nákres celého letu od startu 18. října 1989, spirály (není to přesná spirála, vrací se několikrát na totéž místo, kde – urychlena průletem – pokračuje dál), let kolem země v prosinci 1990 ve vzdálenosti 950 km a v prosinci 1992 dokonce ve vzdálenosti 300 km, průlet kolem Venuše (únor 1990), kolem asteroidu Gaspra a „dvojí“ výzkum cílové planety: jednou pomocí 335 km těžké sondy, která se oddělí, ve vnějších vrstvách plynového obalu se zbrzdí z takřka 50 km /sec. na 300 metrů a zároveň třením zahřeje na 8 000 stupňů, vypustí modul s padákem, který bude pomalu klesat mraky a zjišťovat údaje o teplotě, hustotě, tlaku, molekulární váze atmosféry s postupným snižováním výšky; podruhé vlastní druhou částí, která také bude zkoumat měsíce atd. Práce bude trvat dvacet měsíců, cílem by měly být i informace o raných fázích vzniku sluneční soustavy.

V článku „Němý císařský zvon“ se probírá událost, která mívá i mystické výklady (znamení válek a všeho zlého), tady se probírá ale ryze v technické rovině (dokonce jsou tu složité rovnice z akustiky), totiž co se stane, když zvon „oněmí“. V tomto případě ale nešlo o utržené srdce či dokonce prasklý zvon, ale „pouze“ špatně spočítané vztahy mezi srdcem a vlastním tělesem – pak se může stát, a stalo, že se zvon prostě nerozezní. Zde se jedná o největší zvon v kolínském dómu, těleso, které bylo odlito z kanónů (v Německu se nikdy neodléval tak velký zvon, podařilo se to až napotřetí, 1874), s nejhlubším zvukem v německých zemích (hlubší než v Erfurtu a Vídni), který je „nečisté“ Cis (není to C), takže s druhými dvěma zvony – Pretiosa a Speciosa, laděných v G a A – nedává harmonický souzvuk. Popisuje se celá událost a cesta k nápravě (rozkmit srdce, místo úderu do zvonu atd.). Na zvonech je přece jen něco, co překračuje „běžný svět“, o tom, že zvonařství je výsostné umění, ovšem nikdo nepochybuje.

Redakce nabízí čtenářům časopisu „Sammelkassette“, krabičku/pořadač na celý ročník z tvrdého plastu – mám jednu takovou (pro jiný časopis), tím, že je průhledná, je to dobrý způsob pro archivování, lepší než některé kartony, které jsou více „dočasné“.

Číslo September 1992

Témata: doprava – jak odpomoci chaosu, elektronika oddaluje dopravní infarkt, rovněž „Staré copy musí pryč“ řeší problémy image regionální dopravy, která dnes musí rovněž konkurovat zaváděným rychlovlakům (jak si vzpomínám, byl na zač. 90. let uveden do provozu první vlak, který měl konkurovat francouzským TGV, s názvem J. S. Bach), píše se o nových technologiích operací mozku, o přesvědčení, že se Velký třesk konal. také o hustotě různých prostředí (černá díra, slunce, vakuum, kosmos), o misích do kosmu atd.

Velký článek Člověk jako partner pojednává o změně přístupu v ochraně přírody. Zatímco dříve převažovaly tendence v chráněných oblastech zcela vyčlenit člověka (přísné rezervace), dnešní přístup se snaží – je k tomu i nová spolková zákonná úprava – do krajiny integrovat člověka, který tam žije, seká trávu a pěstuje kozy, tedy není ze svého přirozeného prostředí vyloučen. Kromě podrobnějšího popisu je zde na dvou stranách mapka se spolkovými zeměmi a dvanácti čísly, odpovídajícími chráněným oblastem UNESCO s fotkami a popisky. Jsou to následující „biosférické rezervace“ – Niedersächsisches Wattenmeer (česky žádný kloudný název asi není – wattové pobřeží, zde tedy Dolnosaské, vyhlášení se připravuje), podobně Hamburské w. p., (vyhlášení se připravuje) Šlesvicko-Holštýnské w. p., (vyhlášeno 1990), Jihovýchodní Rujána, vřesoviště Schorfheide u Berlína (1990),  Střední Labe (1979), Spreewald (1991), die Rhön (v třech spolkových zemích, 1991), údolí Vessery – Duryňský les (1979), Pfälzerwald (vyhlášení se připravuje), Bavorský les (1983), Berchtesgaden (1990).

Kochleární implantáty – „ucho v uchu“, popis přístroje, který je napojen přímo na nerv, pomůže neslyšícím.

Rybí protein léčí nervy.

Velké téma: Atomové protokoly. Záznamy rozhovorů Němců, kteří se doslechli o svržení atomové pumy na Hirošimu. Někteří se zbláznili. Teprve po letech byl materiál uvolněn pro veřejnost.