Bedřich Fučík / Čtrnáctero zastavení

Bedřich Fučík / Čtrnáctero zastavení

I
Čtrnáctero zastavení Bedřicha Fučíka je pro mě knížka dost osobní. Je totiž rozšířením Sedmera zastavení, vydaného v samizdatu edice Rukopisy VBF, a Vladimír Binar (název edice je zkratka jmen Vladimír Binar a Bedřich Fučík s jedním společným písmenem, symbolizujícím i úzkou spolupráci obou) je člověk, který mě zasvětil na Filozofické fakultě UK do tajů poezie, trochu pateticky, ale měrou patřičnou řečeno, když jsem se směl počítat k studentům, kteří i v době, kdy Vladimíra normalizátoři vyhazovali z fakulty, vytvořili úzké společenství zprvu oficiálního, potom už soukromého semináře poetiky, u něhož si – s odhledem několika desetiletí považuju skutečnost, že v době brutálního potlačení kultury v celé zemi jsme, právě se pod vedením Vladimíra Binara, pohybovali v nejvyšších patrech poezie, literatury, umění. Lidskou stránku vztahů mezi námi v tomto společenství pak slovy snad ani vyjádřit nelze, samozřejmě jsme byli mladí, ale docenit to vše, co nám bylo darováno, je možné snad až dnes, a splatit asi nikdy.

Rozšíření a proměnu Sedmera ve Čtrnáctero zastavení je popsáno v Ediční poznámce, kterou napsal Vladimír Binar s Mojmírem Trávníčkem, zatímco původní knížka (vydaná přáteli 1976, ve zmíněné unikátní strojopisné edici Rukopisy VBF, v níž bylo vydáno souborné dílo Jakuba Demla, Jana Čepa a Jana Zahradníčka, pak 1977) obsahovala „zastavení“ s F. X. Šaldou (Blesky, hromy a jasno), Jakubem Demlem (Loučení na třikrát), Vladislavem Vančurou (Hledám mu jméno), Vítězslavem Nezvalem (Svítání), Františkem Halasem (Báseň ze stohu), Vladimírem Holanem (Byla v Holanech věrnost!) a Jiřím Kolářem (Čekání na Quijota), publikace, kterou mám před sebou, vznikala postupným rozšiřováním na Osmero zastavení (Krameriova expedice, Praha 1982), přes sborník, věnovaný již bylo čtrnácti Fučíkovým souputníkům, vzorům a přátelům v roce 1982, stále ještě v samizdatu, a posléze, už posmrtně, ve společné edici Melantricha a Arkýře v roce 1992.

Kniha však není rozšířena pouze počtem „zastavení“, ale i co do počtu textů, v nichž podoby předních osobností české kultury dostávají kontury osobních, lidských vztahů s autorem knihy. Také proto jsou jednotlivé texty u některých osob, Šaldy, Demla, Halase, samostatné a psané „od počátku“ a zároveň nějak navazující, nikoli chronologicky, ale vnitřně, tak, jak i v jejich pozdější a postupné reflexi vyvstávají jejich charaktery, naturel, názory, jednotlivé souvislosti mezi nimi navzájem atd. Tak u Šaldy se původní text Blesky, hromy a jasno ocitají až na třetím místě za texty Setkání, Spisy, a jim pak dál následují Co už F. X. Š. nenapsal a Píseň o životě, podobně u Demla je Loučení na třikrát až na posledním třetím místě z řady textů jemu věnovaných. Portréty, které takto vznikají, mají v sobě něco z medailonů i „pamětí“, ale obojí přesahují jednak tím, že postihují nejen osobnost, jak ji Bedřich Fučík vidí a jak se ji snaží ve svých jazykově vytříbených, přiléhavých a osobitých formulacích uchopit, její místo v české kultuře, ale i vztah obou, básníka, kritika či malíře a zprostředkovatele jejich díla, totiž ředitele Melantricha, kteroužto funkci Fučík zastával, ale právě i přes tento rámec nebo dovnitř něj k blízkým osobním vztahům mezi oběma, a to po celý život – až k jejich hrobu, mnohdy doslovně.

V tomto ohledu je kniha Bedřicha Fučíka něčím mimořádným, básníky, literáty a kritiky, které známe z akademického i čtenářského prostředí, vidíme „jinak“, a samozřejmě i v kontextu kulturního odkazu Bedřicha Fučíka má knížka své místo jako završující Fučíkovu editorskou práci v době, kdy knihy mohly vycházet (např. Dílo F. X. Šaldy, 12 svazků ve 30. létech, knihy Jakuba Demla, Jana Čepa, Jana Zahradníčka), i potom v zmíněných strojopisných edicích, ale nejen to – završuje právě i samotný jeho život v jeho postojích, zahrnujících nejen „slovo“, ale i „čin“, mám-li si vypůjčit titul jiné knihy Vladimíra Binara, totiž té o Jakubu Demlovi, který zní Čin a slovo. Ostatně v Ediční poznámce je to řečeno pregnantně, tak proč to vymýšlet znovu: (Bedřich Fučík) nejen dovršil svou předchozí editorskou práci (…), ale v daných podmínkách obětavým a nezastupitelným edičním gestem odhalil samu podstatu svého celoživotního kritického a literárního působení, v němž vždy byla neodmyslitelně  imperativně přítomna oddaná služba tvůrčímu básnickému činu a vidění, i prosazování tohoto činu-díla jako celku (…).

II
Zastavení s F. X. Šaldou. V kratičkém úvodním Setkání Fučík popisuje svůj první osobní, byť „služební“ rozhovor s guru české literární kritiky F. X. Šaldou se zmínkou o Šaldově recitačním umění, v následujícím textu Spisy píše o osudech jeho „Díla“ vydávaného podle „Plánu mého díla pro vydání melantrišské“, Blesky, hromy a jasno, první, původní z šaldovských portrétů, hovoří o osobních stycích, o této jeho potřebě („abyste přišel na kus lidské řeči“, přičemž si Šalda špatně vyložil Fučíkovu zdrženlivost vůči autoritě) a o konfliktu pro vydávání jeho díla a zažehnání této „vichřice“ nejvyšším stupněm „hostitelské pozornosti“ a vyznamenání, pozváním na večeři. Jsou zde zmínky o Šaldově kritice Nezvalova Jana ve smutku, jeho blízkém kontaktu s Mathesiem a Halasem, „kteří si mohli dovolit zajít za Šaldou, kdykoli je posedla chuť či dlouhá chvíle“, podivné žalobě Antonie X. na odškodné atd. V následujícím textu Co už F. X. Šalda nenapsal pak o návrhu napsat dějiny české literatury a Šaldových propočtech, kolik mu zbývá života (plánované sedmdesátky se neočekávaně nedožil). Píseň o životě je o posledním setkání a Šaldově vyznání o tom nejlepším v literatuře.

Od země k hvězdám je setkání březinovské. Bylo několikeré, o vánocích (1928) byli pozváni s Milošem Dvořákem. Rozsáhlá březinovská vzdělanost byla upnuta k lidským a kosmickým souvislostem, Fučík pochopil, že to, co Březina vyslovil ve svém básnickém díle, rozvíjel plachý básník, který žil nesmírně skromně a v ústraní, myšlenkově po další desetiletí, přestože se veřejně nevyslovoval. Zajímavé myšlenky: „Veškeré evropské dění je důsledkem projevu jednoho a téhož myšlení a obraznosti.“ Otázka toho, co je katolické a jak toto slovo hodnotit (nechtěl být vnímán jako klerikální básník), ale v duchu zmíněné myšlenky. Dodávám: řecké slovo kahtolikos znamená skutečně všeobecný, univerzální.

Kulhavý kurýr je Josef Florian. Moje poznámka: Řada z velikánů ducha byla tělesně nějak postižená. Šalda kulhal v důsledku zranění páteře v mládí, o deformaci hrudníku Jana Zahradníčka a o tom, jak své postižení nesl později ve velkoměstě, je na příslušném místě rovněž řeč. U Floriana je zásadní jeho pojetí knihy jako „daru“, tj. mimo – dnes bychom řekli – komerční výrobu a distribuční síť, tj. „aktu lásky“. Ono téma mě podstatně zajímá, jednak jako historický fenomén Floriana samotného, jednak z dnešního pohledu – vnímám to v dnešních souřadnicích alternativní či nekomerční kultury (právě z pohledu nejen „ideového“ či tematického, ale distribuce „nosičů“ to může být zajímavé), myslím si, že takto položená otázka směřuje k podstatě kultury vůbec – a možná i jádru dnešní společnosti jakožto „tržní“ (ale to je mimo rámec této stručné deskripce Fučíkovy knihy). Řeč je o několika edicích, a pohledu člověka, který se přece jen musí coby nakladatel držet určitého rámce, „protože si netroufám a nejsem přesvědčen, že dokážu zvrátit běh světa se vším všudy a naráz a že vymýtím všechny jeho bludy jedním šachem“ a nemůže souhlasit se staroříšskými prodejními metodami, v kontaktu s tvůrcem Dobrého díla. V souvislosti s tím o autoritativním Florianově přístupu, chudobě více než desítky dětí a sestry Antonie, rozchodech prakticky se všemi spolupracovníky (s Jakubem Demlem a dalšími), problémy s distribucí atd.. A na druhé straně unikátní řadě knih v prvotřídní překladatelské, výtvarné i tiskové kvalitě. A i o smutném zániku tohoto nakladatelství a osudech jeho tvůrce.

Tasov je rodné město Jakuba Demla, knížky, která byla v šedesátých létech vydána, a název pro setkání s moravským knězem, sestávající (jak už zmíněno) ze třech textů – Nástup, Nelehká služba a Loučení na třikrát. Fučík navštěvuje Demla v Tasově poprvé v roce 1923 či 1924 s Milošem Dvořákem, „který byl v Tasově už dávno jako doma“, na osamělé pusté stráni zvané Bosna. Mne osobně překvapilo v portrétu, že Deml byl halasný, představoval jsem si vždy člověka tichého (jako Březina), Fučík rozebírá podoby jeho smíchu. S Demlem jsou vítáni Pavlou Kytlicovou, zde i na jiných místech jsou zmínky o Marii Rose Junové, povahově zcela jiné, přísné, která přišla do Tasova poté, v osmnácti letech, a „vystrnadila“ všechny Demlovy přátele. Zevrubně jsou líčeny Demlovy sedmdesátiny („Takové divadlo […] Tasov ještě neviděl.) V posledním textu je, podobně jako u jiných, popsáno i poslední rozloučení s básníkem Zapomenutého světla.

Hledám mu jméno je portrét Vladislava Vančury, z něj jsem si vybral charakteristiku slovy  - „krajní míra zdrženlivosti ve styku osobním“. Fučík hovoří o Vančurově noblese, o jeho ženě, rovněž lékařce a člověku životně praktickém, o vztazích k Melantrichu a vydávání knížek v tomto Fučíkem řízeném nakladatelství. A pak ještě jedna věta: „Ani ve hlase nebylo stopy po jakékoli nadsázce či chvatu, i nejprostší věta zněla tak, že nemůže být jiná a je ve své přirozenosti zcela definitivní.“ Skromnost a zároveň patřičné sebevědomí, duchaplný společník (v české slovesnosti byli dva, on a Josef Palivec), špílcování s Olbrachtem (jeho Anna proletářka a Vančurův Poslední soud nejsou v pohledu kritiků právě nejlepší skvosty české literatury). A řada dalších rysů charakteru, vybírám už jen dvě, či raději tři – jen zdánlivě mezi sebou rozporuplné: „gruntu veselý a radostný člověk, člověk laskavý a ve své pozornosti k jiným tak nenápadný, že to mohlo snadno vést až k otázce, zda nejde o rutinovanou konvenci“, „vedle touhy po jasu u něho pracovala neústupná vůle, podporovaná a nemilosrdně cepovaná ostrým intelektem“, „výsledným a úhrnným znakem Vančurovy osobnosti se nabízí výraz harmonie, harmonie slova, jednání, práce, gesta, pohledu, výrazu – všechno na pozadí těžké životní zkušenosti, přísné a nesmlouvavé…“

Většina zastavení je s českými básníky, s nimiž se Bedřich Fučík setkával zprvu v Melantrichu, později v jiných, často osobnějších kontextech. Portrét výtvarníka Františka Tichého je tedy tak trochu výjimkou (ovšem ne jedinou), kdy autor hovoří o osobnosti z jiného oboru, než je literatura. I s Tichým se ovšem setkal zprvu pracovně, a zvláště v této souvislosti pak hovoří o „nedodavatelských zmatcích“, kdy výtvarník nedodržuje zadané termíny a místo omluvy naopak vyhrožuje, že objednávanou grafiku nedodá a naopak půjde ke konkurenci. Fučík popisuje, jak Tichý náhle, bez ohlášení zmizel do Paříže, a tam „vyhrál svou bitvu“, našel sám sebe a začal slavit úspěchy – čímž se ovšem příliš nemění řečené.

„Svítání“ je název studentského literárního časopisu v Třebíči a text o Vítězslavu Nezvalovi. Epizoda na nádraží, kdy student Nezval předvedl čtvrthodinovou neplánovanou improvizovanou smršť veršů, ukazující onen základní talent a naturel básníka, ať již v průběhu dalších desetiletí doznával jakýchkoli proměn – pod vlivem zprvu Machara, pak – na cestě k sobě samému – Jakuba Demla a Jiřího Mahena v Brně, vlastní přínosné dílo ve dvacátých létech, jeho pozdější příklon k finančně výnosnější próze a ideologizaci ve Zpěvu míru. Závěrem Fučík zmiňuje čtveřici básníků západní Moravy, „tvořené jmény Březina, Deml, Nezval, Zahradníček“, na které myslí v okamžiku Nezvalova skonu.

Františku Halasovi jsou v zastavení Nezbylo než mlčet, věnovány dva texty – Báseň ze stohu a Věrný a statečný. Fučík zdůrazňuje Halasovu družnost („měl zdravě dravou potřebu lidského obcování a účasti“), která si vyžadovala znalosti o nich do všech podrobností a kontextů, a ukazuje to na příhodě, kdy se na Halasově návštěvě u Fučíka schovali před drobnou přeháňkou do stohu a zableskla mezi nimi nejbližší duchovní spřízněnost, kdy „byly překročeny všechny přehrady, které přátelům ukládá stud.“ V druhém textu činí Fučík portrét „člověka přímého, rovného a neokázalého, který nikdy neskrýval, co si myslí a za čím stojí celou váhou své osobnosti“, člověka, a který – právě proto – prošel řadou krizí v době, kdy se poválečná česká společnost ubírala jiným směrem, než si Halas – ve svých ideových východiscích – představoval.

Jan Čep, Poutník na zemi, patřil k nejbližším přátelům Bedřicha Fučíka. Nad několika fotografiemi autor rozvíjí příběh autora Zeměžluče a Dvojího domova, jeho puzení za novými a novými místy pobytu v Čechách i v cizině, důkladné prochození všemožných míst doma i osudy nepraktického člověka v emigraci, kde se – i ve Svobodné Evropě v Mnichově – k řadě úkolů „nehodil“. „Čepova pravá vlast se svého básníka zbavila jako škodné a druhá vlast ho nepřijala. Byla vyčerpaná, lhostejná a nevšímavá…“ A smutný konec po mrtvici, kdy nemohl vyjít, jak po celý život toužil, ze svého pokoje – do světa.

V Bujaré chudobě, věnované Janu Zahradníčkovi, před čtenářem – stejně jako v několika dalších kapitolách – vyvstane etika „chudoby“ jako záměrného životního postoje, postoje vůči základním hodnotám (v podobných variacích až přezíravému přístupu k existenčním záležitostem se setkáme u Františka Tichého, v jehož portrétu hovoří Fučík o „neúctě k penězům“, a v jiné podobě u Březiny či Demla, kde souvisí s existenčními těžkostmi, podobně pak u Halase či možná v nejostřejší podobě u Floriana). Fučík sleduje Zahradníčkovy proměny plachého a skromného člověka na jedné straně, „ohnivě útočného“ na druhé, zprvu na rodném venkově, v alkoholické euforii, jíž čelil pokořujícímu chování vůči svému handicapu ve velkoměstě, až po „takřka definitivně téměř už úplné překročení alkoholicky zplihlé minulosti“ po roce 1932, únik do Slap (před velkoměstem) a konečně tragické zakončení života v době, kdy se zdálo, že to budou léta největšího štěstí – pobyt ve vězení, smrt dvou dcerušek otravou hub, a Čtyři léta (to je i název sbírky), které si musel odsedět ještě po této tragédii, přestože mu slíbili, že ho propustí, což je o to děsivější („nejkrutější krutost“), že po amnestii byl zproštěn veškeré viny.

Melancholie milenec aneb Život ve dví. V portrétu samotáře Viléma Závady se nejostřeji ukazuje průmět charakteru a doby, totiž snahu básníka Panychidy (která spolu s Halasovou sbírkou Kohout plaší smrt, Zahradníčkovým Pokušením smrti a Holanovým Triumfem smrti, vše 1930) srovnat své konání po roce 1948 a úlitbou novému režimu se svým svědomím, zvláště pak v okamžiku, kdy Fučík byl režimem poslán coby „zločinec“ do kriminálu, a kdy se ho Závada u soudu zastane. Ve Fučíkově textu se vynořuje povaha Závadových postojů a charakteru v nejostřejším světle, aniž by zplošťoval jeho komplikovanost, aniž by odsuzoval – naopak. Zdůrazňuje, že Závada se snažil starat se o postižené, jak mohl, Zahradníčkovi například vymohl lepší důchod, na druhé straně se nevyhýbá problematickým momentům, ale přistupuje k nim s lidským pochopením. Všímá si i Závadova díla, prvních a posledních skvělých prací i problematického středu.

Název „Byla v Holanech věrnost!“ je v uvozovkách, protože je to citát z Holanova dopisu, zároveň jeden z prvních textů, zveřejněných již v Sedmeru zastavení. Hovoří o hlubokém duchovním příbuzenství Vladimíra Holana a Jakuba Demla, jenž je jeho básnickým učitelem a jemuž vyznává celoživotně úctu (v dopisech jej oslovuje je „Důstojný pane“). Fučík zde formulačně dosahuje jednoho z vrcholů celé knihy: „Je to on, jiný a svůj, který se v pokročilejším už okamžiku věčnosti prohmatával a brodil nakupenými temnotami tohoto času, našeho času. Vždycky střemhlav, vždycky sám a vždycky na smrt doopravdy. To, co zhlédl ve svém temném bludišti, má začasté podobu už ne lidskou, spíš černokněžnicky diabolickou, připozdívá se, je vidět čím dál tím méně a naděje zbývá právě tolik jako odsouzenci pod šibenici. (…) Zatímco tam [u Demla] se z nejpříkřejších srázů a třeskutosti života a z propadlin očistce, toho pekla, vyplněného až po okraj nadějí, derou všemi zbylými průchody chomáče světla, které se pak na jiných místech zalyká slávou vysvobození a zaplavuje vesmír, jásající, tančící a opíjející se slastí lidského bytí, do Holanova podzemí slunce palčivě postrádané proniká jen stěží – někdy se dokonce ztrácí i jen tucha po něm. O to větší bolest, o to větší samota, o to hustší tma, dolovaná v máchovské víře-nevíře, protestující v prométheovském vzdoru stále zarputileji a v paroxysmu zoufalé touhy dostat se až na dno všeho zla a ještě dál a proměnit je pak v jas jedním rázem a navždy, což nemůže být než jas smrti, s kterou se zde nadějně kalkuluje jako s podílem na věčnosti, druhým narozením v život blažený a nekončící.“ (298-298)

Čekání na Quijota je portrétem druhého z výtvarných umělců (především tak je i básník viděn), Jiřího Koláře, přes jeho obraz se nepřímo vytváří portrét osobnosti, vycházející z obecnější úvahy nad historickým námětem.

V předposledním (a nejpozději napsaném) Medailónu, věnovanému obecně nejméně známé osobnosti z předchozích, Rudolfu Černému, jednomu z přátelského kruhu na konci dvacátých let, k němuž patřili Emanuel Frynta, Albert Vyskočil, Miloš Dvořák, Jan Čep, Jan Zahradníček a sám Fučík, snad nejvýrazněji vystupuje povahokresba gymnaziálního profesora, literáta a překladatele, a jeho „pouť po (…) profesorských štacích, včetně těch tristních, poúnorových, kdy byl on a jeho žena šikanován novým politickým režimem.

Ze závěrečného Díkůplného rekviem je zřejmé, co čtenář stále více tušil v průběhu knihy a co v Ediční poznámce naznačují její autoři, když píší, že Čtrnáctero zastavení završuje editorskou činnost. Pětaosmdesátiletý muž chápe setkání s těmi, jimž věnoval samostatné medailonky, ale i desítky dalších, s nimiž se během více než půlstoleté kulturní aktivity setkal a z nichž už většina nežije, za dar, a knihu nejen za svědectví, ale i za uzavření svého tvůrčího života, takřka rozloučení s ním. Na poslední stránce se dočteme tato slova: „Procházím dennodenně tou prodlužující se alejí mrtvých a co chvíli si uvědomuji, že je řada na mně. Na dálku let se zdají ti mrtví daleko bližší, než mi byli zaživa, teprve teď rozumíš, co chtěla říci některá jejich slova a proč ta ona věšta měla takový a nejinačí přízvuk.“ A o kousek dále: „Stáří váží všímavěji a pes všechny potíže věku se mu jeví život stejně radostný jako kdysi, sytější, rozmanitější a hoden nejhlubší lásky, vděčnosti a pokory.“

https://www.slovnikceskeliteratury.cz/showContent.jsp?docId=367
https://www.revolverrevue.cz/bedrich-fucik
https://libpro.cts.cuni.cz/bibl_fucik_bedrich.pdf
https://www.balustrada.cz/bratrstvo/cislo.phtml?0110_literatura
https://libpro.cts.cuni.cz/bibl_binar_vladimir.pdf