Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi

Bambino di Praga / Barvotisky / Krásná Poldi
Pár knížek Bohumila Hrabala

Podlouhlý formát knížky s ilustrací fotky plastiky Olbrama Zoubka na obálce, stejně jako uvnitř knihy, i přelomová doba a místo vydání (Československý spisovatel, v edici KPP, Praha 1990) dává tušit, že se jedná tak trochu o slavnostní a trochu příležitostnou publikaci. Tři vybrané texty jsou rovněž z doby zrodu Hrabalova díla, jsou to totiž verše. Podoba větší básnické skladby, poemy (poslední z nich Hrabal dokonce nazývá kdesi „eposem“), kterou má první a třetí text, má v Čechách značnou tradici (Bridel, Co Bůh, člověk?; Mácha, Máj; Nezval, Podivuhodný kouzelník či Edison; Hrubín, Romance pro křídlovku, Holanovy Příběhy). Je to dokonce jaksi tradičnější podoba (i když za ni budu považovat už dnes i klasickou avantgardu), u prvního textu, Bambino di Praga, se text nicméně nečlení na několik oddílů, pouze na dva – Předzpěv a Zpěv. Zatímco předzpěv má vedle onoho základního, takřka „antického“ rozmachu v polaritě „éros“ a „thanatos“, zároveň surrealistickou imaginaci, hned první slova Zpěvu – „Na veřejný záchodek se jde po schodech dolů,“ – můžeme vedle těchto aluzí (Orfeus v Podsvětí, k tomuto odhalení mne vede i jméno Eugenie v prvním verši Předzpěvu, podobné antické Eurydice) komentovat tuto poetiku i tak, že tady máme „všední den“ ještě v době před vyhlášením programu „poezie všedního dne“ básníky Května v padesátých letech. Co do motivické kompozice tu vnímáme ovšem především útvar Apollinairova Pásma, tedy polytematickou báseň rovněž s tradicí v české poezii (např. K. Biebl), ale i – časově v době vzniku souběžné – americkou beatnickou poezii (Ferlinghetti například). S ní je podobná určitá exaltovanost, imaginativnost, prvky hovorového či obecného jazyka atd.
Třetí text, Krásná Poldi, věnovaný Vladimíru Boudníkovi (o něm zde v čl. Něžný barbar) je ovšem strukturovanější, obsahuje řadu prvků experimentálního psaní, zároveň jsou zde rovněž patrné kulturní rozměry zmíněné u předchozího. Motiv prvních veršů Předzpěvu „Vnitřnosti obrovského býka! / Pohyby zvířat dávno zhynulých“ se opakují na řadě míst evropské literární i výtvarné avantgardy, poslední – „Milost, Smrti! Na kolena si klekám.“ se vnořuje přes baroko až k antickým mýtům. Stejně tak hned začátek Zpěvu: Kampak se poděl ten slepec od Masarykova nádraží?“ Je to oslepený Oidipus? Ginsbergovská litanie v Kvílení? A zároveň počátek budoucího prozaického zpracování téhož námětu, neboť k veršům se Hrabal už později nevrací.

A uprostřed? Název Barvotisky určitě upomene na Nezvalovy Básně na pohlednice z období poetismu. Formálně jsou to vlastně variace na sonet/znělku, všechny básně totiž mají čtrnáct veršů ve čtyřech slokách, liší se pouze odchylkami od renesančního zadání dvou kvartet a dvou tercet, tj. jsou tu nerůznější varianty s počtem veršů v jednotlivých slokách – 3/3/4/4, nebo 3/4/4/3, popřípadě 4/3/3/4.  A zároveň i ony pražské motivy, které pak podrobněji nalezneme v celém díle – a životě: Restaurace u Zlatého tygra, Biograf Ponrepo, U modré štiky, Mariánské náměstí.

Ediční poznámka nám dává informaci, že všechny texty vznikly v druhé polovině roku 1950, až na výjimku dovětku Krásná Poldi, napsaného 1989. Z něho si vypisuji větu, která mi potvrzuje ústy autora můj pohled na něj, zformulovaný v jednom z těchto článků, že totiž základním zdrojem celého jeho psaní je úžas. K němu bychom mohli vztáhnout i pojmy „konkrétní iracionality“, používané již v době avantgardy, či „totální realismus“, kterým pojmenovává svou metodu Bohumil Hrabal sám:

Poldinu huť jsem tak miloval, že jsem přestal psát, jak jsem dosud psal, a začal psát, to, co jsem viděl a slyšel,co mne ohromovalo a co kupodivu odpovídalo i mým představám o surrealismu.“

Ukázka (Bambino di Praga)

Předzpěv

V mém srdci spí krásná Eugenie,
má atlasové šaty jako ledňáček,
v ryšavém mozku jí skomírá chrobák,
její paže dráždí vnitřnosti ovcí
a zápěstí jí krvácí stříbrnými cévami,
jako by měla v útrobách tkalcovnu
na šílenství.
Vřetena se odmotávají,
tisíce šťastných mrtvol
je omotáno nitěmi,
stačí, aby upadla toliko řasa z oka,
a již se nevrátní do pekel.
Kdosi prchá podél břehu
a tříská do hlavy svůj stín,
obraz Eugenie tkví v naondulovaném vzduchu,
její pohlaví praská deseti chlopněmi,
z každého vyrůstá lilie
a z každé lilie tryská a vznáší se

bílý pingpongový míček.
Ještě domyslet tento obraz
a důtky utkané z nervů
mne zbičují.

Celý text (kromě tohoto Předzpěvu) je k dispozici na adrese
https://ld.johanesville.net/hrabal-41-bambino-di-praga?page=1

Kniha
https://antikvariatuslona.cz/product.php?id_product=522

Prozaické zpracování
https://knihy.abz.cz/prodej/pabitele