Architektonické skvosty v Benátkách (VII)
24.12.2014 22:27Do této hromádky jsem přidal něco informací o benátských mostech, které zásadním způsobem spoluvytvářejí obraz města. Přihodil jsem pár dalších příspěvků o architektuře, které jsem měl trochu napřeskáčku rozepsané.
Benátské mosty
V Benátkách existuje více než 400 mostů, které překračují více než 150 kanálů. Nejdelším mostem je Ponte della Liberta (Most svobody), který spojuje Staré město s pevninou, nejstarším mostem vlastních Benátek je Ponte di Rialto, který byl jediným pevným přemostěním kanálu, než byly v 19. století vybudovány Ponte di Accademia a Scalzi, oba pak obnovené ve 20. století. 11. září 2008 byl otevřen čtvrtý most Ponte della Canonica španělského architekta Santiaga Calatravy, který spojuje hlavní nádraží (Ferrovia di Santa Lucia) s autobusovým nádražím, parkovišti taxi a parkovacím domem na náměstí Piazzale Roma. Nový most, spojující čtvrti San Marco a Castello, provázela vzrušená diskuse s protichůdnými názory.
Ponte della Liberta je paradoxně výtvorem z doby, která dnešní představě svobody odporuje. Byl navržen v roce 1931 architektem Eugeniem Miozzim a otevřený Benitem Musolinim v dubnu 1933. Most, 3850 metrů dlouhý a dvacet metrů široký, je jediným spojením s pevninou určeným pro vozidla. Takřka v celé délce byl postaven paralelně se starým železničním mostem z roku 1842. Nové jméno dostal po ukončení druhé světové války jako symbol osvobození od fašismu.
Ponte delle Guglie je mostem přes Canale di Cannaregio a spojuje Salizzada San Geremia s Rio terra S. Leonardo se silnicí Strada Nuova, která vede dále. Za své jméno může děkovat čtyřem obeliskům, které se v této lokalitě na každém jejím konci nacházejí. Dnešní kamenný most nahradil v roce 1580 dřívější dřevěný most o třech obloucích, je dílem stavitele Marchesiniho. Dnes je to frekventované místo, protože veškerý provoz na nádraží a z nádraží i na Piazzale Roma musí právě tudy.
Ponte di Tre Archi ve čtvrti Cannaregio přemosťuje stejnojmenný kanál (tedy Cannaregio). Spojuje Fondamento Cannaregio s Fondamento San Giobbe. Architekt Tirali jej postavil v roce 1688 na místě dřívějšího kamenného mostu z roku 1533, který zase nahradil dřívější most dřevěný. V 16. století byly kamenné mosty převážně s jedním obloukem, se třemi oblouky byly mosty dřevěné, jako Ponte delle Guglie, Ponte Longo alla Giudecca, Ponte di San Pietro a Ponte di Rialto. Ponte di San Lorenzo nicméně byl kamenný a měl tři oblouky. Byl poslední svého druhu, který překonával nějaký z kanálů. Kdo by si chtěl prohlédnout zdejší kostel sv. Joba, musí vystoupit na stanici vaporetta Tre Archi.
https://www.venediginformationen.eu/bruecken/bruecken.htm
Ponte Storto
Vlastně to není název, nýbrž označení deseti mostů v Benátkách. Vděčí mu za skutečnost, že nepřeklenují kanál přímo, ale šikmo (italsky storto). Některé z nich mají ještě nějaké další jméno, jako třeba Ponte Calegheri ve čtvrti San Marco. Ten spojuje Campiello Calegheri s Fondamenta Fenice a děkuje za svůj název obuvníkům (calegheri), jimž tato čtvrť patřila.
https://de.wikipedia.org/wiki/Ponte_Storto
Ponte della Paglia
Ponte della Paglia je most ve čtvrti San Marco. Překlenuje Rio de Palazzo de la Canonica a spojuje Molo San Marco a přístaviště Riva degli Schiavoni. Svému jménu vděčí za čluny převážející slámu, o nichž je mnohé známo z benátských zákonů a výnosů. Na mostě panuje ve dne čilý ruch, turisty byl jeden čas přetížen do té míry, že musel být na čas uzavřen. Z tohoto mostu je přímý pohled na Most nářků (Ponte dei Sospiri, někdy se česky uvádí i jako Most vzdechů). Ponte della Paglia prošel v letech 1840 až 1844 rekonstrukcí, při níž byl rozšířen na dvojnásobek.
https://de.wikipedia.org/wiki/Ponte_della_Paglia
O Mostů nářků, stejně tak jako o Ponte Rialto se rozepisovat nebudu, to je tak „profláklé“ téma, že to buď nemá smysl, nebo by to musela být samostatná kniha.
https://de.wikipedia.org/wiki/Seufzerbr%C3%BCcke
https://venedig.jc-r.net/rialto/
https://tonari.wordpress.com/2012/03/12/venedig-deine-brucken-i/
https://tonari.wordpress.com/2012/03/16/venedig-deine-brucken-ii/
https://ndtponton.wordpress.com/2008/12/17/venedig-die-seufzerbrucke/
San Pietro di Martire
Neumím italsky a doufám, že překládám správně do češtiny kostel sv. Petra Mučedníka, opíraje se o skutečnost, že třeba i v Římě je několik kostelů sv. Petra s podobnými názvy, krom nejznámější basiliky sv. Petra je to kostel sv. Petra v řetězech (San Pietro in Vincoli, s Michelangelovým Mojžíšem), jiný sv. Petra v žaláři atd. Benátský kostel sv. Petra se nachází na Campiello Michelie na ostrově Murano. Kostel byl postaven v roce 1474 na místě po požáru kostela z 13. století. Boční vchod se nachází naproti Ponte San Pietro Martire, mostu San Pietro Martire, který vede ke Campo San Stefano. Pozoruhodný v někdejším klášterním kostelu dominikánů je obraz dóžete Agostina Barberiga od Giovanniho Belliniho a dva oltářní obrazy (sv. Hieronymus a sv. Agáta) od Paula Veroneseho. Obraz Giovanni Belliniho se předtím nacházel v kostele Santa Maria degli Angeli a byl odsud převezen.
Kostel San Pietro Martire je katolický kostel, který patří k benátskému patriarchátu. První kostel na tomto místě byl postaven spolu s dominikánským klášterem. V roce 1348 byl klášter zasvěcen Janu Křtiteli. Kostel byl pak vysvěcen 1417. V roce 1474 budovu zcela zničil požár. Nová stavba byla dohotovena v roce 1511.
Z tohoto roku pochází dnešní vzhled sakrální stavby, která byla ovšem v roce 1806 během sekularizace po pádu Benátské republiky za Napoleona zavřena. Dnes je to místo turisty hojně navštěvované pro množství uměleckých pokladů, které se nacházejí uvnitř kostela a v sakristii. Budova je vystavena kompletně z červených cihel. Fasáda je členěna na tři díly, uprostřed je hlavní vchod a nad tímto portálem je pozoruhodná obrovská rozeta z 16. století.
Části fasády po obou stranách mají krásná kostelní okna, přední fronta je v renesančním stylu. Vlevo vedle hlavní fasády vede portál z mramoru do někdejší klášterní zahrady, na kostelní zdi jsou zachovány části starého ochozu s oblouky a sloupy. Po levé straně kostela stojí Campanile von San Pietro Martire, která byla vybudována v letech 1498 až 1502.
Kostel je trojlodí, hlavní loď je členěna dvěma řadami propojených masívních sloupů, strop členěn dřevěnými trámy. Presbyterium má obrovskou klenbu, dvě malé kaple jsou vlevo a vpravo od hlavního oltáře. Vedle něj a dvou oltářů po stranách prostor zdobí šest dalších oltářů, vždy tři po jedné straně. Významným malířským dílem je Tintorettův Křest Krista v pravé boční lodi.
V jedné z kaplí v pravém křídle se zobrazením sv. Josefa a Panny Marie se nachází náhrobek rodiny Ballarinů, kteří jsou na ostrově známi jako výrobce skla a jejichž předkové byli kancléře Benátské republiky. K dalším uměleckým dílům patří Svatba v Káni Galilejské a Zázrak s chlebem a rybami od Bartolomea Letteriniho a Snímání z kříže Giuseppe Porty, zvaného Salviati.
Palazzo Dandolo
Spolu s dalšími dvěma budovami dnes součást pětihvězdičkového hotelu Daniele je někdejším sídlem benátského déžete Dandola a jeho rodiny.
Hlavní budova, někdejší palác, byl vybudován v benátsko-gotickém stylu. Palác pochází z první poloviny 14. století. V 16. století jej získala rodina Gritti. Budova byla v 19. století důkladně renovována a restaurována.
Terazza Danieli
Pětihvězdičkové ubytování se nachází je několik kroků od náměstí sv. Marka a basiliky San Marco, v blízkosti je tedy i Dóžecí palác a Most nářků. Pobyt v hotelu nechává tušit skvostnou minulost Serenissimy (Benátské republiky). Poloha hotelu u Riva degli Schiavoni, široké benátské promenády patří k tomu, co si hoteloví hosté mohou užívat.
Palác Dandolo byl postaven na začátku 14. století. Jméno stavitele není možno definitivně dodnes určit. Pravděpodobně to byl člen rodiny Dandolo nebo sám dóže. Mohlo se jednat o Andreu Dandolo (1306 – 1354). Z rodiny tohoto postu dosáhli čtyři muži.
Palác se poté dostal do vlastnictví rodiny Gritti, jak dokládá kupní smlouva z roku 1536. Po těchto rodech se majitelé střídali, patřili k nim i rodiny Micheiel, Mocenigo či Bernardo, poslední z nich byla vlastníkem zhruba do roku 1805, když druhé poschodí bylo Helen Michielovou, vdovou po Alvisu Bernardovi, prodáno rodině Dal Niel a ta opět své dceři jménem Alfonsina Muzzarelli, která pak v roce 1840 odkoupila i první patro od šlechtičny Filippo Nani, dědičce po rodině Mocenigo.
Později se dostala celá budova do vlastnictvím její dcery Giuseppiny Roux, poté byla (v raném 19. století přestavěna na hotel s krásným jménem Danieli. Pozoruhodná gotická vrata směrem na Calle delle Razze byla původně hlavním vchodem a ty, které vedou na Riva degli Schiavoni, jsou otevřeny jen proto, aby byl zvýšen komfort hostů. S pozdějšími přístavbami celý komplex nabízí 233 pokojů, které jsou luxusně a typicky benátsky zařízeny.
https://www.venediginformationen.eu/palazzi/palazzo-dandolo/palazzodandolo.htm
———
Zpět