Andrej Baranov & Má vlast

Andrej Baranov & Má vlast
České doteky hudby 2014

Pražský hrad – Španělský sál, 16. prosince 2014, 19.00
Andrej Baranov – housle (Rusko)
Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín
Leoš Svárovský - dirigent

Otevření celého MHF České doteky hudby slavnostním zahajovacím koncertem je vždy spojeno s nějakou „přidanou hodnotou“, byť i u ostatních programových položek je zřejmá podobná snaha připravit pořady, které zanechají v posluchači stopu zázraku, které je skryto v provozování hudby, a tou je, vedle skvostného prostředí zvolených historických koncertních sálů, účast vynikajících interpretů, a pak nosný dramaturgický nápad, který by naplnil pozici začátku festivalu. Proto byl tentokrát přizván jeden z našich nejkvalitnějších symfonických orchestrů, který posluchači Českých doteků hudby mohli znát například z koncertu Smetanově síni Obecního domu ve 13. ročníku, kdy orchestr interpretoval díla G. Mahlera, B. Martinů a F. Mendelssohna-Bartholdyho, a sólista dnešního večera, ruský, mezinárodně proslulý houslista Andrej  Baranov, vítěz Mezinárodní houslové soutěže Jejího Veličenstva královny Alžběty II. 2012. Tím, že se jej podařilo získat pro zahajovací koncert festivalu, se naplňuje i jeden ze čtyř pilířů koncepce festivalů, totiž uvádět zahraniční hvězdy klasické hudby. K nim letos vedle Baranova patří v dalších koncertech Borodinovo kvarteto, katalánský flétnista Claudi Arimany , dirigenti Gudni A. Emilsson a Debashish Chaudhuri i klavíristé Rus Vassilij Primakov a Španělka Marisa Blanes.

Dramaturgicky je v tomto roce položen akcent na stěžejní symfonická díla české hudby. Dramaturgické rozvedení námětu ikonického pro českou kulturu zvláště v Roce české hudby bylo rozestřeno v první části koncertu, v němž zazněly – jako první a třetí skladba – dvě části z cyklu Bedřicha Smetany, totiž Vyšehrad a Blaník. Metafora českých dějin by byla dokonalá, kdyby Blaník byl zařazen v závěru celého večera, to ale z řady dalších důvodů nebylo možné. Pohybujeme-li se tedy v rovině této myšlenky, můžeme uvažovat také o tom, jak reprezentuje tuto ideu hudba Sukova a hudba Martinů. V prvním případě lze říci, že tlumenější podobu hudby Josefa Suka svět teprve objevuje, stejně jako ještě před několika desetiletími objevoval Janáčka, a jen v rámci festivalu České doteky hudby máme zajímavé svědectví, vyjádření bostonského dirigenta Stevena Lipsitta, který na ČDH vystoupil, dokonce dvakrát (11. 9. a 17. 12. 2013), předloni. Lipsitt hovořil o tom, že právě Sukova hudba byla pro něj velkým překvapením. Předpokládejme tedy, že tomu tak je i v případě Andreje Baranova.

V druhém případě mě napadá jiný aspekt „mé vlasti“, totiž polarity domova a ciziny, která hraje v celé historii české hudby klíčovou roli (s určitou nadsázkou lze říci, že Češi učili Mozarta), a která se netýká pouze hudební emigrace po Bílé hoře, ale i nové podoby mezinárodní komunikace mezi národními kulturami a jejich prostupování v meziválečné kultuře (což je jedním z jejích základních znaků). A právě těchto tendencí je právě Bohuslav Martinů v hudbě typickým představitelem. Poznámka snad nejen na okraj: Námět „mé vlasti“ má v kontextu společenských proměn nové aktuální podoby – jakkoli se ještě před dvěma desítkami let zdálo, že slovo „národní“ je takřka přežitek a byly (v celém umění) preferovány jiné vrstvy kulturní reflexe (zvláště multikulturalita, společné evropské kořeny atd.), dobírá se národní identita nového významu zvláště v polaritě se stále výraznějšími globálními tendencemi (stručně řečeno: civilizace je globální, kultura je národní).

Pojďme ale k samotnému zážitku, který přinesli interpreti. Fantazii pro housle a orchestr g moll, op. 24, kterou znají posluchači vážné hudby v podání vnuka skladatele, ale také třeba, rovněž ve skvělém provedení Julie Fischerové (skladba je na repertoáru řady houslistů i ve světě), zahrál Andrej Baranov s vášní a vervou. Skladba k tomu vybízí, nicméně ne každý houslista této výzvě dostojí s takovou přesvědčivostí jako ruský houslista, podporován rovněž dynamickým přístupem Leoše Svárovského a zlínské filharmonie. Ke strhujícím momentům patří hned úvodní takty prvního oddílu Allegro impetuoso, s nimiž kontrastují hravé a lyrické pasáže druhé části, a stejně tak mohutný závěr Allegra con spirito. Skladba, přesto se jmenuje „Fantazie“, představuje pro houslistu virtuózní záležitost, a to je i jeden z důvodů obliby těch nejzdatnějších interpretů, k nimž Baranov bezesporu patří.

Velmi dobře do celku zapadly Symfonické fantazie Bohuslava Martinů. Stejně jako u Sukovy skladby, kterou lze vnímat jako emotivní výpověď, ale zároveň jako virtuózní prezentaci, ji lze totiž číst dvojím způsobem, jako „fantazii“, ale i jako symfonii – tak také často bývá uváděná. A ony protiklady dramatičnosti a melodiky jsou vyjádřeny jazykem o generaci modernějším. I tuto polohu české hudby se Leoši Svárovskému a Zlínské filharmonii podařilo vystihnout s dynamikou a plasticitou i jako dramatické vyvrcholení večera, do něhož hudba Bohuslava Martinů dokonale zapadla. Tempo první věty bych si představoval svižnější, ale to je samozřejmě věc názoru, je známo, že i zcela „ustálených“ kusech jsou – někdy dokonce vítané – nové pohledy.

V závěru se tak – záměrně – dostávám k Smetanově hudbě, v níž jsou tyto momenty – lyrická povaha našeho národa (byť s tímto jeho vnímáním, které už formuloval kdysi Herder, můžeme polemizovat) i dramatický charakter jeho dějin – obsaženy. Jen jsme je možná, pro jejich „čítankovost“, přestali takto vnímat. V kontextu s jinými díly, v tomto případě Sukovým a Martinů, a ve vrcholném podání, v jakém jsme je mohli slyšet na zahajovacím koncertu, znovu vystoupí v celé své plastičnosti.

Leoš Svárovský mi před koncertem v krátkém rozhovoru o dramaturgii koncertu, kdy jsem zmínil  vzájemné působení jednotlivých skladeb v jiných, nových kontextech, na jejich vnímání, na mou otázku potvrdil, že se jednotlivé části Mé vlasti hrají při určitých příležitostech samostatně, hraje se ale Vltava, Z českých luhů a hájů a Šárka. V našem případě byly vybrány Vyšehrad a Blaník z ideových důvodů, představují ideu české státnosti. Pan dirigent, který pak odvedl standardně skvělou práci, si pochvaloval sestavu skladeb celého koncertu i jako posluchačsky krásnou muziku.

Úvahy o jeho náplni samozřejmě předcházely dlouhou dobu před jeho realizací, vrátím se tuto chvíli ještě k sólistovi. I mě napadla otázka, zda by nebylo na místě vybrat nějakou časově delší skladbu, v úvahu by připadal Dvořákův houslový koncert. V závěru večera jsem si pak řekl, že volba Sukovy Fantazie bylo správné rozhodnutí. Své kvality Andrej Baranov ukázal jako ozdoba celého večera a zároveň se potvrdila skutečnost, že i u tématu, jakým je česká klasika, u něhož by se na první pohled mohlo zdát, že je uzavřené a že už není co objevovat, lze nacházet nové pohledy a souvislosti.

Myslím si, že tyto kvality a souvislosti musel posluchač – v hýřivé nádheře Španělského sálu a zároveň symbolickém prostředí Pražského hradu – vnímat stejně výrazně jako já.

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH