Alžběta Poláčková & Artemiss Trio

Alžběta Poláčková & Artemiss Trio
České doteky hudby 2014

Lichtenštejnský palác – Sál Bohuslava Martinů, 20. prosince 2014, 19.00
Alžběta Poláčková – soprán
ArteMiss Trio:
Adéla Štajnochrová – housle, Alžběta Vlčková – violoncello, Jana Holmanová – klavír

Koncerty letošního MHF České doteky hudby se konaly dosud pokaždé jinde: zahajovací s Andrejem Baranovem ve Španělském sále Pražského hradu, vánoční s melodiemi Třech oříšků pro popelku ve Smetanově síni Obecního domu, Marisy Blanes s Heroldovým kvartetem na Novoměstské radnici. Začínám svůj komentář takto netradičně proto, že tento, v pořadí čtvrtý festivalový koncert, jehož protagonisty byla sopranistka Alžběta Poláčková a Trio ArteMiss a které bylo věnováno české a světové hudbě 20. století, se uskutečnilo v koncertním Sále Bohuslava Martinů v Lichtenštejnském paláci, tedy eponymně, pokud se to tak dá říci, s jeho dramaturgickým obsahem. Obě části koncertu totiž zahájila právě díla Bohuslava Martinů, první instrumentální, druhá vokálně instrumentální. V úvodu zazněly čtyři věty Bergerettes pro housle, violoncello a klavír, H. 275, napsané v době vypuknutí světové války (1939), poté Písničky na jednu stránku,  H.294 , časově lokalizované naopak do konce války (vznikly v New Yorku 1943, přece jen jakoby v ústraní toho největšího běsnění, vzápětí Martinů napsal Písničky na dvě stránky, H. 302, s cyklem Nový Špalíček, H. 288 byly vydány v pražském Melantrichu v roce 1948.)

U první z obou skladeb akcentovalo ArteMiss Trio rysy charakteristické pro meziválečnou avantgardu a zmíněné vročení, tedy dramatičnost, barevný rejstřík, prudkou proměnlivost emocí a zároveň charakteristickou lehkostí. Naturel jednotlivých dam umožňuje při vší jejich ženskosti, individualitě, něze i dravosti tak technicky náročné party, vyžadující velké hráčské nasazení, zvládnout s bravurou a lehkostí i humorem, projevujícím se třeba citací lidových písniček či předáváním melodických motivů od houslí k violoncellu, od něj ke klavíru a podobně. Tempo ženoucí se stále více dopředu v posledních částech vede ve skladbě až ke změti tónů, ty přesto zůstaly čitelné do poslední možné chvíle.

S lehkostí podalo ArteMiss Trio i druhou skladbu Bohuslava Martinů, Písničky na jednu stránku. Ty dokážou na malé ploše (sedm čísel, Rosička, Otevření slovečkem, Cesta k milé, Chodníček, U maměnky, Sen panny Marie a Rozmarýn, netrvá ani sedm minut) přinést potěšení překvapivé o to více, že skladatel použil vlastně tak prosté prostředky. A Alžběta Poláčková se zhostila svého vokálního partu rovněž s onou potřebnou lehkostí a průzračností, jaká těmto kratičkým melodiím sluší.

Stručnost, „zrychlení“, jeden z obecných rysů už tehdejší doby, mezi válkami, které vystihla jako podstatný rys celé společnosti právě avantgarda a které vyniknou i, srovnáme-li je s tradicí zpracování podobného hudebního materiálu předchozími českými velikány, Janáčkem, a ještě předtím Dvořákem, výrazně dramaturgicky rozčlenila celou první část koncertu, ale také (poněkud předbíhám) vzhledem k romantické poslední skladbě (klavírní trio Felixe Mendelssohna-Bartholdyho) v jeho závěru: Zatímco jinak by proti sobě stály dva celky, moderna a devatenácté století, takto – vsazením krátkých „písniček“  vznikl velice pestrý vějíř odlišných skladeb různého charakteru.

Pokračujeme-li podle programu, pak je pozoruhodné je sousedství hudby českého/světového Martinů se skladbou, kterou Alžběta Poláčková a ArteMiss Trio zvolily z ruské/sovětské hudby dvacátého století. Vokálně instrumentální suita, která vzbudila v poslední době velkou pozornost, totiž Sedm romancí na básně Alexandra Bloka pro soprán, housle, violoncello a klavír, op. 127, Dmitrije Šostakoviče, má shodou okolností (jako by tím mělo být naznačeno cosi magického či pohádkového), rovněž sedm částí. I. Píseň Ofélii, II. Gamajun, věštící pták, III. Byli jsme spolu, IV. Bouře, V. Spící město, VI. Tajemná znamení, VII. Muzika.

Romance vznikly v roce 1967, formálně k padesátému výročí Velké říjnové socialistické revoluce, fakticky věnované nedávno zemřelé operní pěvkyni Galině Višněvské (zemřela před dvěma roky, 2012), poprvé byly provedeny v sále Moskevské konzervatoře s violoncellistou Mstislavem Rostropovičem, klavíristou židovsko-polského původu Mojše Vainbergem a houslistou Davidem Oistrachem. Později nahrál skladbu také klavírista Svjatoslav Richter. V českém kontextu je zajímavé, že Rostropovič se s Višněvskou, kterou si poté vzal za ženu, seznámil v Praze, ze spolupráce s Šostakovičem, který se s nimi úzce spřátelil, vznikla pak výjimečná nahrávka Lady Macbeth Mcenského újezdu (EMI).

Odhlédneme-li od komplikované problematiky politického hodnocení Šostakoviče, jsou zajímavé nejen hudební souvislosti, ale i poezie symbolistického básníka, autora enigmatické básně Dvanáct, vyznačující se „z hudebního hlediska“ polyfonickými rytmy, a v případě romancí intenzívní výpovědí hluboce osobních meditací o lásce, přátelství a síle umění, prorockých varování před zkázou a temnotou noci. Šostakovičova skladba je jednou z největších poct hlubokého přátelství v jeho životě. Hudebně je zajímavé střídání a kombinace nástrojů s lidským hlasem (postupně jsou jednotlivé části s violoncellem, s klavírem, s houslemi, s violoncellem a klavírem atd.), opakování některých rytmických figur (zvláště ty ve velice rychlém tempu a intenzitě jsou „na upadnutí ruky“), překvapivé disonance vedle jímavých melodií. Sopranistka odstínila jednotlivé části intenzitou i barevností a přednesla skladbu bravurně, stejně tak jako náročné instrumentální party umělkyně prezentovaly s úsměvem a radostí ze společného hraní.

ArteMiss Trio nahrálo skladbu s Alžbětou Poláčkovou u zmíněné společnosti Arco Diva na albu, které obsahuje vedle ní jako hlavní téma obě Šostakovičova klavírní tria (UP 0069 - 2 131 DDD FP, vydáno v dubnu 2005).

V kontextu celého koncertu je pak zajímavá právě konfrontace lidové poezie ve skladbách Bohuslava Martinů s vysoce „sofistikovanou“, významově vrstevnatou poezií a hudbou Bloka a Šostakoviče. Je ovšem známo, že se hudba Martinů a Šostakoviče spolu dobře snáší, jiným příkladem může být nahrávka rovněž českého „dívčího“ Puella Tria, které nahrálo Bergeretty s Šostakovičovým triem před sedmi lety u téže nahrávací společnosti, které patří pocta za objevitelskou dramaturgickou práci a objevitelskou otevřenost, neboť produkuje rovněž ArteMiss Trio (a na okraj poznamenejme, i jiné umělce, kteří jsou dnes často rezidenčními umělci ČDH, Jitku Hosprovou, Kateřinu Englichovou aj.)

Neměli bychom konečně zapomenout na Klavírní trio č. 1, d moll, op. 49 (Molto allegro ed agitato – Andante con moto tranquillo – Scherzo. Leggiero e vivace – Finale. Allegro assai appasionato Felixe Mendelssohna-Barholdyho, které koncert uzavřelo. Skladba z roku 1838 patří k nejoblíbenějším komorním dílům skladatele, který byl v té době v blízkém kontaktu s Robertem Schumannem. Ten mu například v té době poslal rukopis objevené Schubertovy 9. symfonie, kterou Mendelssohn v Lipsku, téměř deset let po jeho smrti, uvedl. Také toto trio doznalo v průběhu vzniku proměny právě pod romantickým vlivem Schumannovým, který o Mendelssohnovi prohlásil, že je to „Mozart devatenáctého století“. V podání ArteMiss Tria skladba opravdu takto – brilantně, skvěle – vyzněla.

Nu a jako „poděkování“, jak řekla Adéla Štajnochrová s přáním krásných svátků, jsme si na závěr koncertu mohli poslechnout Dumku Antonína Dvořáka.

Jan K. Čeliš / prosinec 2014
Psáno pro České doteky hudby / Čtení o koncertech ČDH