Alexis de Tocqueville / Demokracie v Americe

Alexis de Tocqueville / Demokracie v Americe
úklid knihovny

Kniha Alexise de Tocquevilla patří k důležitým publikacím politologie (případně sociologie), pro nás to ovšem byla v době, kdy i u nás vyšla, tj. v Knihovně lidových novin (sv. 8) v roce 1992, novinka. Tenkrát jsem si ji četl jako zajímavý rámec pro diskusi o společenských změnách u nás, které tehdy probíhali, říkalo se, že se „demokracii teprve učíme“. Dnes, v době, kdy vnímáme „turbokapitalismus“ s jeho jinými parametry poněkud jinak, stejně tak, jako ukazuje svou stinnou tvář neoliberalismus, můžeme Tocquevillův spis vnímat zase trochu jinak. Ostatně on sám v předmluvě uvádí, že v době, kdy bylo ve Francii království, byla americká realita posuzována jinak než nyní, za republiky, kdy se je třeba od Ameriky učit. Vidí tedy i svoje postoje jako historické. A do třetice, Amerika doby, kdy její fungování zkoumal francouzský myslitel, se podstatným způsobem změnila. Pochybuju například, že v základním školství jsou zde všichni (na rozdíl od Evropy) zhruba stejně vzděláni, jak to bylo tenkrát, a že vzdělání střední je výjimečné (s. 43), či že všechny úředníky z principu deleguje obec (s. 49 a jinde).

Kniha vyšla v českém vydání ve dvou dílech jako paperback takřka po čtyřech stech stranách. Hned v úvodu autor říká, že jeho základní zkušenost z pobytu v Americe je „rovnost podmínek“, v níž vidí „plodnou základnu“ a „ústřední bod“ všeho dalšího. Překvapilo mne, že v historickém úvodu hovoří o králích jako těch, kteří se právě o tuto rovnost (mezi šlechtou a lidem) pokoušejí, stejně tak akcentuje všechny nové objevy (i pracovních postupů) jako prvek směřující k vyrovnávání. Nu a pak duševní činnost, kulturu: Od doby, kdy se intelektuální činnosti staly zdrojem síly a bohatství, je nutno považovat každý rozvoj vědy, každou novou znalost, každou novou myšlenku za zárodek moci přístupné lidu. Poezie, výmluvnost, paměť, půvaby duha, žár představivosti, hloubka myšlení, všechny tyto dary, které nebe rozděluje náhodně, přispívali k rozvoji demokracie, a dokonce i v případě, kdy patřily jejím protivníkům, sloužily její věci, dávajíce vyniknout přirozené velikosti člověka. (s. 10)

Hned následující pasáž je důležitá – i ze zmíněného odstupu (třeba u nás, kdy mělo být vše ponecháno volnému trhu): Po historické změně, která přinesla demokracii, je třeba se jí chopit a řídit ji, opatrovat ji. Demokracie tedy byla ponechána svým divokým pudům, rostla jako děti zbavené rodičovské péče, které samy postávají v ulicích našich měst a které znají ze společnosti pouze její neřesti a bídu. […] Výsledkem toho [že nebyla snaha ji zušlechtit a naučit vládnout] je, že se demokratická revoluce uskutečnila v materiální podstatě společnosti, aniž se v zákonech, ideách, zvycích a mravech prosadily změny nezbytné k tomu, aby se stala užitečnou. Máme tedy demokracii bez toho, co by mělo zmírňovat její vady a naopak zvýrazňovat její přirozené přednosti; vidíme už zlo, které způsobuje, ale neznáme ještě dobro, které by mohla přinést. (s. 12) (Jako bych viděl ona tehdejší tvrzení, zužující celou společnost na ekonomiku a její údajné zákonitosti, které stejně u nás nefungovaly nebo fungovaly nějak nakřivo, a odmítající cokoli, co bylo označováno za scestný paternalismus státu.)

 Tocqueville začíná knihu „vnější tvářností“ severní Ameriky, tedy jakýmsi zeměpisem, i zmínkou o původním obyvatelstvu (Indiánech), původu Angloameričanů, který můžeme sledovat od začátku a v něm najít „vysvětlení jejích zvyklostí“, podobného startu všech, kdo do Ameriky emigrovali i odlišnosti anglických emigrantů od jiných, rozdílu Severu a Jihu a zásadního významu Nové Anglie, která vznikala z náboženského étosu: puritáni nejdříve vytvořili zákony, jejich prvotním cílem nebylo mít se lépe než ve staré vlasti. Citacemi dokládá přísnost pravidel poutníků (pilgrims), jejich radikální demokracii (na druhou stranu si říkám, že tvrzení o lidské svobodě svobodě je trochu podivné, když byl trest smrti za jiné náboženské vyznání). Zvláštní pozornost věnuje dědickému zákonu a pak především zásadě svrchovanosti lidu v Americe a zásadě, že veškeré společenské uspořádání se počíná od obce, z níž vyrůstají všechny vyšší celky, státy i celá unie.

Asi by nemělo smysl probírat všechny kapitoly celé knihy, spíš projdu jen zhruba „obsah“ v závěru obou dílů. V prvním se po zmíněných kapitolách hovoří o státu, jeho zákonodárné a výkonné moci, moci soudní, federální ústavě, pravomocech federální vlády, její zákonodárné moci, rozdíly mezi Senátem a Sněmovnou reprezentantů, odlišnosti postavení prezidenta od konstitučního monarchy ve Francii, volbě prezidenta, způsobu jednání federálních soudů. V druhé části první knihy pak politickému systému, svobodě tisku ve Spojených státech, všeobecném hlasovacím právu, reálných výhodách americké společnosti, o všemocnosti většiny a jejích důsledcích („tyranie většiny“) a dalších momentech, která autor vidí jako nebezpečí demokracie – neboť se od začátku na věc dívá i kriticky, s postřehem právě oněch nebezpečí, která tento duch a toto uspořádání přinášejí.

Jedním z témat, kterému věnuje autor celou kapitolu, jsou úvahy o současnosti a pravděpodobné budoucnosti tří ras, které obývají Spojené státy (běloši, Indiáni, černoši). Výslovně zde říká, že nejdříve probral demokracii, mohl by tedy skončit, ale v Americe se setkáme i s jinými věcmi, než je demokracie. Tady demokratické vztahy nejsou, naopak je tu tyranie a útlak (obě poslední rasy mají různý původ, podobny jsou si jen „svým neštěstím“). Černoši jsou otroci („černoch je dohnán do krajních mezí otroctví“, s. 243), napodobují pány a chtěli by být přijati do společnosti, Indiáni to naopak odmítají a je jim brána svoboda („až k nejzazší hranici svobody“), když byli zahnáni daleko do pustiny. Běloši jim vzali všechno, vzpomínky, původní vlast, celistvost společenství. (Samozřejmě hovoříme z perspektivy let 1835 a 1840, kdy vyšly oba díly knihy, dnes je to jinak, když je prezidentem černoch.) Příznačný je obraz dvou žen u studny, vylíčený autorem: Indiánka v kmenovém oděvu až s barbarským přepychem, šperky atd., černoška v evropských hadrech.

Problém je v jiném nastavení životních představ, Indián považuje práci za něco ponižujícího, protože je lovec, původní kmeny vymřely nebo vymírají. Černoch nese svoje prokletí od počátku (není žádný černoch, který zde žije, který by nebyl otrokem nebo potomkem otroka), a nezbaví se ho ani tehdy, když dostane svobodu, protože tu zůstane celá řada předsudků. Ekonomicky je otrok stejně nákladný jako člověk svobodný, jemuž zaplatí běloch za jeho práci, protože ho musí živit celý život a nepracuje tak rychle (nemá motivaci výdělku, pracuje z nařízení). Jen naznačuji, co Tocqueville brilantně rozebírá do dalších souvislostí.

Neopomenu zmínit, že kniha má ještě desítky stran dodatků a komentářů. Druhý svazek, přece jen o něco útlejší (má na dvě stě padesát stran), je rozdělen do několika částí: Vliv demokracie na intelektuální dění ve Spojených státech (filozofická metoda Američanů, rozvoj katolicismu, v jakém duchu pěstují Američané řemesla a umění, proč budují tak malé i tak obrovské veřejné budovy, proč jsou američtí spisovatelé často bombastičtí, několik poznámek o divadle, parlamentní výmluvnost atd. – přibližně cituji některé názvy podkapitol), Vliv demokracie na city Američanů (proč demokratické společnosti projevují silnější lásku k rovnosti než ke svobodě, individualismus v demokracii, přemrštěná láska k blahobytu, občanská sdružení aj.), Vliv demokracie na mravy jako takové (na mzdy, na rodinu, výchova dívek, vážnost a neuvážené jednání atd.) Vliv demokratických idejí a citů na politickou společnost (mj. jakého despotismu se musejí obávat demokratické síly). A rovněž dodatky a komentáře.

Hodnocení celé knihy přenechávám zasvěcenějším, na české stránce Wikipedie zájemce najde několik komentářů, v jednom z nich je i výčet rizik demokracie.

https://cs.wikipedia.org/wiki/Alexis_de_Tocqueville

Alexis de Tocqueville / Demokracie v Americe, Lidové noviny, 1992