10 let PSO / The best of
20.11.2017 01:2710 let PSO / The best of
Program
Marc-Antoine Charpentier
Prelude z Te deum laudamus
Johann Christoph Vogel
Předehra k opeře Démophon
Johann Strauss, Edward Grieg, George Bizet
Směs z repertoáru PSO z let 2008 až 2011
Petr Matoušek
Ani to nebolero
Edward Elgar
Pomp and Circumstance, pochod č. 1
Modest Musorgskij (úprava N Rimskij-Korsakov)
Noc na Lysé hoře
přestávka
G. Ph. Telemann, A. Dvořák, L. Janáček, B. Smetana, J. Brahms
Směs tanců z repertoáru PSO za 10 let
Howard Shore
Pán prstenů, Společenstvo prstenu
Antonín Dvořák
Finále ze symfonie č. 9 e moll „Z Nového světa“
Deset své existence oslavil Podkrkonošský symfonický orchestr jakýmsi malým turné zhruba v termínu, ve kterém se konají i v jiných letech obvykle podzimní koncerty, tedy kolem státního svátku 28. října, tentokrát v rozmezí zhruba třech neděl, na čtyřech opět vcelku obvyklých místech, až na jedno, kde jsme hráli poprvé, totiž
27. 10. 2017 v KD Tatobity
28. 10. 2017 v KC Golf, Semily
10. 11. 2017 v KD U jezera, Stráž pod Ralskem
16. 11. 2017 v KC Střelnice, Turnov.
Čtyřiadvacetistránkový katalog, vytvořený pro tuto příležitost, je dokladem pozornosti věnované celé události. Celý projekt byl koncipován jako průřez historií orchestru, která byla osou dramaturgie samotného koncertu, vizuální dokumentace, tedy fotografií a videí promítaných na plátně na jevišti za orchestrem, nikoli ale pouze jakožto řada historických záznamů, nýbrž i ve vazbách k příběhu, prezentovaném ve scénáři, k němuž jednotlivé skladby byly uváděny (také ve dvou „směsích“) coby příklady, takže vlastně paralelně běžely na jevišti tři roviny: rovina moderátora vyprávějícího příběh, rovina samotné („živé“) muziky a rovina dokumentace na plátně, zároveň ale v řečených vazbách, např. paralele první orchestrální skladby, kterou orchestr provedl před deseti lety v úryvku na videu, a kterou nyní mohli posluchači vyslechnout celou. Tato „trojvrstvost“ byla zúročením již předchozí zkušenosti z projektu koncertu Filmové hudby, kde byl moderátor i plátno, tentokrát ale bylo vše ještě dopracováno do řečených vazeb, takže si divák mohl vybírat mezi jednotlivými vlákny multimediálního dění, případně přepínat mezi nimi dle libosti, což – podle mého – zvyšovalo nejen účinnost, působivost večera (tu podpořilo i chronologické uspořádání dramaturgie, řadící tak implicitně skladby od těch „jednodušších“ po ty nejatraktivnější), ale i vzbuzovalo výraznou odezvu u publika.
To v tuto chvíli zmiňuju zatím jako doklad promyšlené práce při přípravě, která se – jiným, opět svébytným způsobem – projevila i v katalogu, kterému se chci chvíli věnovat. Po programu, uvedeném na první levé stránce titulního listu (sám bych ho dal jinam a na toto místo třeba celostránkovou fotku, ale budiž, výhoda tohoto řešení je, že je pořad večera „hned na ráně“), v podstatě následují jednotlivé chronologické „kapitoly“ historie orchestru: po jakémsi úvodu označeném týmž titulem jako je název celého projektu a dvou kapitolách „prehistorie“ orchestru, totiž „Jak to začalo: Matlasův PSO“ a „KSOKrM“ na dvou a jedné straně, následují jednotlivé stránky, každá věnovaná jednomu roku existence orchestru, tedy „2007“, „2008“ až do roku „2017“ se stručnou, ale výstižnou charakteristikou tohoto období. Každá stránka je dokumentovaná několika reprodukcemi fotografií, plakátů či jiných grafických materiálů, za deset let se jich podařilo nashromáždit slušné množství.
Tím je knížečka velmi pestrá, a stejně jako fotografie reprodukované na plátně (některé jsou možná totožné či alespoň podobné) vede k zamyšlení, vzpomínce pamětníků, ale i těch, kteří na této historii participovali, ale i k představě těch, kdo se setkávali s PSO zřídka či vůbec. Mě samotného překvapilo například (ačkoli jsem coby účastník sledoval vše velmi pozorně), že hudební grafické symboly dvou not a jednoho dalšího znaku na notové osnově, které vytvořily logo orchestru (nachází se i na odznáčcích pro hudebníky při koncertu), už tady bylo v roce 2008. Grafické symboly not můžeme pak sledovat na celé řadě dalších propagačních materiálů, v současnosti to pak představovalo ornamentální „orchestr“ na plakátech i na titulním listu programu.
Jedna z předposledních dvoustran se věnuje těm, kteří připravují muzikantům noty, organizují zkoušky, domlouvají koncerty atd. atd., tedy současné předsedkyni spolku a manažerce Hance Červenkové a jejím spolupracovníkům (pod titulem Kdo za tím stojí?) a dirigentovi Grazianovi Sanvito, jak bývá obvyklé i v řadových programech. Následuje úplný přehled hráčů v orchestru, řazený, rovněž jako obvykle po nástrojích, poté portrét Petra Matouška a (jeho slovy) jeho skladby Ani to nebolero, která byla na těchto jubilejní koncertní řadě uvedena v premiéře, a pak už – před závěrečným poděkováním sponzorům – jen „trocha statistiky“ a dvou fotografií z letošního roku, z jednoho z koncertů filmové hudby a z letního soustředění na zámku v Třeboni, kde se orchestr o hlavních prázdninách sjížděl po tři roky.
Kdybych měl nyní v co nejjednodušší podobě shrnout oněch deset let (podle tohoto katalogu a opravdu nejjednodušší, zevrubněji se tím zabývala už jedna diplomová práce), pak první rok, 2007, zmiňuje úplné začátky, „nápad přihlásit se k Matlasovu odkazu“, první letní soustředění ve Velké Lhotě v Jižních Čechách, zkoušení, ještě bez dirigenta, v sále semilské radnice, první koncert v semilském archivu. V roce 2008 první dirigent Martin Farský, v roce následujícím „orchestr roste“, na plakátech koncertů jména prvních sólistů, Kateřiny Ochmanové a Ludmily Šulcové (dnes Krčmárikové). V roce 2010 se orchestr „začíná věnovat výhradně skladbám pro velký symfonický orchestr, protože jsou již stabilně zastoupeny všechny potřebné nástrojové skupiny“, z programu: suita z Carmen, koncertní předehra Hebridy či houslový koncert Maxe Brucha v podání koncertní mistryně PSO J. Petráskové).
V roce 2011 má orchestr prvního „externího“ dirigenta, fagotistu a ředitele pražské ZUŠ Taussigova Bedřicha Kameníka, na programech jména Kramář, Dvořák, Bizet, Šostakovič, první zkušenost se symfonií je 4. věta z Dvořákovy Symfonie č. 8, v roce následujícím je to už celá symfonie, totiž Beethovenova Symfonie č. 5 „Osudová“. Zároveň v kontextu spolupráce se Symfonickým orchestrem liberecké ZUŠ Frýdlantská, při níž si hudebníci PSO vyzkoušeli hraní v poněkud rozměrnějším tělese, než bylo v té době ono samo, přišel na jeviště současný dirigent Graziano Sanvito, který poprvé dirigoval, ještě spolu s Bedřichem Kameníkem, „spojené orchestry“, jak stojí na plakátě z 31. března.
V roce 2013 pak orchestr poprvé vystupoval s profesionálním sólistou, koncertním mistrem Karlovarského symfonického orchestru Jakubem Sedláčkem, s nímž orchestr uvedl Dvořákův houslový koncert. S podzimním repertoárem pak vystoupil už výhradně pod taktovkou Graziana Sanvita. V následujícím roce, tedy 2014, „Roce české hudby“, je program sestaven právě z ní a zajímavé je, že se na programu objevují současní čeští autoři (Eduard Douša, Petr Matoušek, Bohuslav Lédl) a zároveň jedno z interpretačně nejobtížnějších děl české hudby, protože všeobecně známé, totiž Dvořákova Symfonie č. 9 „Z Nového světa“.
Naopak v roce následujícím přichází na pořad – vedle pokračování spolupráce s Jakubem Sedláčkem, který zahrál Čajkovského houslový koncert – program italský. A za zaznamenání pak stojí i skutečnost, že orchestr zahrál v Praze, totiž v novém sále Pražské konzervatoře. Jak je zřejmé, každý rok má svůj specifický, pozoruhodný profil, rok 2016 se obrací k programu opernímu, s nímž měl dosud omezené zkušenosti, a jsou osloveni přední čeští sólisté Marie Fajtová, Jana Sibera a Aleš Hendrych, které známe z prken Národního divadla.
Stejně tak i v roce letošním, 2017, se orchestr vydal za hranice toho, co bývá – tentokrát dokonce i u standardních konvencí symfonického symfonického orchestru – běžné, byť právě nejrůznější podoby crossoveru jsou i u profesionálních českých a samozřejmě světových orchestrů obvyklé, vrhl se totiž do projektu večera filmové hudby. S ní jsou spojeny ovšem zcela specifické nároky, například už nástroje, které se v klasické hudbě neobjevují, způsob jevištní prezentace, svým způsobem „divadelní“ (osvětlení, multimediální rovina atd.)
Nu a dá se říci, že i tento projekt, tedy „10 let PSO“ s podtitulem „The best of“, samozřejmě tímto způsobem v programu, který jsme právě popsali, nerozvedený, měl svoji jedinečnou podobu, na jedné straně navazující na předchozí zkušenosti, na straně druhé se od nich odklánějící. K oné kontinuitě patří přítomnost moderátora na jevišti. Zatímco v předchozí řadě jím byl moderátor České televize Tomáš Drahoňovský, tentokrát uváděl program Petr Jančařík, v jednom ze čtyř případů (ve Stráži pod Ralskem) pak Vladimír Pecháček, moderátor některých rádií a houslista, který se pohybuje mj. v kapelách „pouliční hodby“ (Patrola Šlapeto, spolupracoval ale také třeba s Two Voices).
Některé další charakteristiky jsem uvedl už na začátku tohoto textu, neměl bych ještě zapomenout, že na některých koncertech byla v předsálí instalována doprovodná výstava „Ze života PSO“, která zaznamenala dobrou odezvu. Nu a co samotné koncerty? Vyjadřovat se k něčemu, čeho jsem sám součástí, či dokonce to hodnotit, by bylo poněkud nepřípadné (i tam, kde to mám jako úkol, nerad hovořím o recenzích a používám výraz čtení o koncertech). U amatérských orchestrů jako je PSO (byť přesnější by byl asi výraz neprofesionální, kdyby neměl negativní konotaci, tzn. není to zaměstnání a hraní není spojeno s honorářem, tedy jsou tu spíše profesní než profesionální aspekty a ovšemže i parametry, v orchestru totiž také působí někteří profesionální hudebníci) je dominantou toho, proč se hudebníci tohoto společného díla účastní, chuť hrát a potkávat se.
Přesto bych to, s čím orchestr před publikum přichází, měl nějak okomentovat a myslím, že to nejlépe vyjádřil dirigent orchestru, když – ovšemže a právem s uspokojením – řekl, že se ještě nikdy nestalo, aby na všech koncertech jedné řady byl potlesk vestoje, a doplňuju, na některých koncertech i dvakrát, v závěru programu a znovu po přídavcích. To myslím vyjadřuje to nejdůležitější, totiž že diváci ocenili úsilí a práci, kterou orchestr do projektu vložil, a svým nadšením potvrdili, že Podkrkonošský symfonický orchestr je jedinečným fenoménem v našem kulturním životě. A několikrát padla slova, která bych rovněž neměl opomenout (ačkoli jsem to vlastně naznačil již v první větě; připomenuly mi to některá vyjádření na FB), že orchestr sál vnímal tato vystoupení jako oslavu svých narozenin. To je myslím dobrá formulace.
Odkazy
https://www.facebook.com/podkrkonosskysymfonickyorchestr/
https://pso.ic.cz/
https://pso.rajce.idnes.cz/
https://www.semily.cz/slavnostni-koncert-k-vyroci-10-let-pso/a-2213
———
Zpět